Válka, která neskončila (část I)
Ani padesát let po válce ve Vietnamu nemůžeme konstatovat, že by skutečně byla u konce. Stále se v důsledku chemické kampaně zahájené na začátku války rodí postižené děti.
Před padesáti lety přešel prezident Kennedy od podpory brutálního režimu v Saigonu k přímému bombardování Jižního Vietnamu napalmem a pumami. Výsledek? Tři země „vybombardované do doby kamenné.“[1] Asi čtyři miliony mrtvých a nespočet vysídlených. Bílý dům se za inferno spáchané v Indočíně dosud oficiálně neomluvil, ačkoliv se ve Vietnamu stále rodí znetvořené děti, jež má na svědomí chemická válka zahájená právě JFK.
Americký prezident Barack Obama nedávno přednesl projev[2], v němž se pokusil morálně očistit vietnamské inferno kupříkladu velebením rozsáhlé teroristické operace Rolling Thunder[3] a za který by se nemusel stydět ani skalní stoupenec Tea Party. Je zjevné, že glorifikací vietnamské války chce šéf Bílého domu mimo jiné legitimizovat své války prováděné bezpilotními letouny a speciálními jednotkami všude po světě, a to s naprosto nepředvídatelnými následky.
Prefabrikovaná a skutečná historie
Navzdory západní mytologií vytvořenému obrazu komunistické agrese ve Vietnamu jako o „dominu, jež hrozilo pádem“ jde o jednu z nejhorších tragédií druhé poloviny 20. století, během níž si nepoměrně silnější agresor snažil podmanit převážně rurální populaci, která z drtivé části stála za národním hnutím vedeným charismatickým lídrem Ho Či Minem. Je záhodno se zbavit historického balastu, nahlížíme-li na konflikt v Indočíně studenoválečnickou optikou, podle níž šlo o ideologickou válku mezi demokratickými Spojenými státy a zlým komunistickým Sovětským svazem, byť je sovětská a čínská podpora režimu sídlícího v Hanoji a partyzánů neoddiskutovatelná. Stejně tak nelze zamlčovat a hájit jejich často kruté zločiny na civilním obyvatelstvu, jež je ale nutno chápat v kontextu konfliktu, který tito nezahájili. Tato skutečnost samozřejmě nemůže umenšit jednoznačný zločin agresora, jehož se dopustil na téměř bezbranné oběti. Násilnosti páchané obětí byly reflexivní reakcí na nepoměrně závažnější zločiny; v žádném konfliktu nikdo nezůstane sněhobíle čistý. Je třeba se rovněž vyhnout prefabrikovaným „faktům“, obestírajícím vietnamskou genocidu, jako je údajný Tonkinský incident, pokládaný za zahájení vietnamské války v roce 1964, a podobně.
O angažování vlád Spojených států amerických v konfliktu v jihovýchodní Asii v letech 1945 až 1967 se můžeme dočíst v detailní studii o 7000 stránkách, v takzvaných Pentagon Papers[4], které na veřejnost v roce 1971 „propašoval“ bývalý vojenský analytik Daniel Ellsberg a které dodnes představují jeden z nejsolidnějších zdrojů k tématu. Jde v podstatě o pohled amerických politických a vojenských špiček na uskutečňování konkrétních politických a vojenských rozhodnutí. Vydání tohoto dokumentu zvýšilo povědomí Američanů o reálném průběhu války, který se diametrálně lišil od jeho prezentace oficiálními kruhy. Lze tudíž konstatovat, že publikace Pentagon Papers nezanedbatelným dílem přispěla k ukončení americké vojenské přítomnosti v Indočíně.
Americký historik Howard Zinn v kapitole věnované konfliktu v Indočíně své stěžejní knihy A People‘s History of the United States[5] uvádí, že Ho Či Min v letech 1945 až 1946 napsal prezidentovi Trumanovi osm dopisů, v nichž mu připomněl jeho sliby, které se týkaly práva Vietnamců na sebeurčení. Truman tyto vzkazy ovšem ignoroval. V roce 1948 byl Washington již dostatečně srozuměn s tím, že s ním chtěl Ho Či Minův Vietminh navázat spolupráci, avšak nikoliv v roli vazala. To mu projít prostě nemohlo.[6] Američtí plánovači se rovněž obávali, že vietnamská nezávislost by mohla vyvolat protizápadní sentiment, což by v regionu narušilo vztahy mezi místním obyvatelstvem a velmocemi. V tomto případě šlo o Francii a její rozpadající se koloniální panství v Indočíně, čemuž se marně snažila zabránit silou. Z tajného memoranda americké Rady národní bezpečnosti (NSC) z roku 1952 se dozvídáme, že v očích plánovačů v Bílém domě jihovýchodní Asie představovala „hlavní světový zdroj přírodního kaučuku a cínu… producenta ropy a dalších strategicky důležitých komodit“, jak dále uvádí Howard Zinn. Není potom divu, že bubák národněosvobozeneckých hnutí a komunismu představoval pro impérium a „jeho nerostné bohatství a strategickou polohu“ smrtelnou hrozbu. Rozbila by se tak vize takzvané „Grand Area Strategy“, podle níž měly USA po 2. světové válce de facto kontrolu nad polovinou přírodního potenciálu planety, již si hodlaly za každou cenu uchovat, jak píše třeba vlivný americký diplomat, prezidentský poradce a historik George Kennan.[7 ]
Francouzsko-americká válka proti Vietnamcům
Na podzim roku 1946 začali Francouzi bombardovat přístav Haiphong v severní části Vietnamu a zahájili tak osmiletou válku s Vietminhem, která v roce 1954 skončila jejich porážkou. Ačkoliv se američtí vojáci do přímé agrese proti Vietnamu plně zapojili až v 60. letech, Pentagon zásoboval Francii velkým množstvím zbraní již od roku roku 1949.[8] První američtí vojenští poradci vstoupili na vietnamskou půdu o dva roky později. Když bylo francouzské vojsko v roce 1954 Vietnamci poraženo, země byla rozdělena na dvě poloviny podél 17. rovnoběžky. V bojích přišlo o život téměř půl milionu Vietnamců.[9] Vietnamci navíc vinili Japonce, Francouze a Američany z toho, že koloniální politika a bombardování infrastruktury vedly na přelomu let 1944–45 k hladomoru, kterému podlehly až dva miliony Vietnamců.[10 ]
Rozdělení země
V roce 1956, kdy se ze severu stáhli Číňané a z jihu odešli poslední Francouzi, se měly podle Ženevských dohod konat volby, rozhodující o sjednocení Vietnamu. USA a Jižní Vietnam, který se v roce 1955 stal republikou, ale odmítly smlouvu podepsat. Tehdejší americký prezident Eisenhower při této příležitosti prohlásil, že všichni věděli, že by Ho Či Min ve volbách získal hlasy asi 80 % voličů.[11] Z tohoto důvodu muselo být celonárodním volbám zabráněno (jako tolikrát, když hrozilo, že vyhraje „špatná strana“). Příliš demokracie, jak známo, zájmům velmocí škodí. Vietnam byl následně rozdělen na komunistický sever, kde vládl Ho Či Min, a „demokratický“ jih – de facto protektorát Bílého domu, jak se můžeme dočíst v Pentagon Papers.
Spojené státy po zmanipulovaných volbách v Jižním Vietnamu v letech 1955 až 1963 držely u moci prezidenta Ngo Dinh Ziema[12], který v zemi rozpoutal teror proti svým skutečným i domnělým nepřátelům. Ziem dal během krátké doby uvěznit 100 000 osob, především komunisty a socialisty, dále pak novináře, členy odborů i děti. Cílem násilí katolického prezidenta se stali také buddhisté, z nichž se několik na protest proti jeho režimu upálilo[13] (šest let před Janem Palachem). Diktátor Ziem nechal celkem zavraždit přes 80 000 osob a nakonec byl sám usmrcen během puče podporovaného Washingtonem tři týdny předtím, než byl zavražděn prezident Kennedy.
Poté, co jihovietnamský prezident Ziem odmítl uspořádat celonárodní volby, chtěl Ho Či Min dosáhnout sjednocení země také vojenskou cestou. Hanoj zpočátku proti režimu v Saigonu prosazovala nenásilný odpor, ale nakonec se ukázalo, že je nutné oplácet stejnou mincí, tedy i terorismem. V roce 1960 proto s pomocí severovietnamské armády (PAVN) partyzánské hnutí Vietkong zformovalo Národní frontu osvobození Jižního Vietnamu (NLF)[14], v jejíchž řadách působilo více než tucet politických a náboženských skupin včetně bývalých členů Vietminhu. Ačkoliv šéf Vietkongu, saigonský advokát Hua Tho, nebyl marxista, komunisté v hnutí převládali. Vietkong na začátku roku 1961 vydal politický program[15], v němž požadoval demisi nepopulární Ziemovy vlády a ustanovení kabinetu, který by reprezentoval „veškeré sociální třídy a náboženství“ a jenž by „v posledku nebyl komunistický, ale nacionalistický“.[16] Předáci NLF požadovali dále svobodu slova, tisku a víry či rozdělení půdy bohatých vlastníků mezi nemajetné rolníky. V průběhu války s Francií Vietminh zabíral půdu bohatým latifundistům a rozděloval ji mezi drobné rolníky. Ziem vesničany později přinutil, aby za přidělenou půdu zaplatili. Tímto populistickým slibem si partyzáni z NLF na svou stranu naklonili většinu populace, která byla již tak postižená Ziemovými represáliemi, uskutečňovanými s podporou Pentagonu. Partyzáni z Vietkongu rovněž přistoupili k fyzické likvidaci Ziemových politických kádrů a nižších představitelů.
Druhou část článku uveřejníme v příštím čísle (23. července 2012).
Zdroje:
[1] http://hnn.us/articles/30347.html
[2] http://www.whitehouse.gov/the-press-office/2012/05/28/remarks-president-commemoration-ceremony-50th-anniversary-vietnam-war
[3] http://en.wikipedia.org/wiki/Operation_Rolling_Thunder
[4] http://www.archives.gov/research/pentagon-papers/
[5] http://www.historyisaweapon.com/defcon1/zinnimvivi18.html
[6] http://books.zcommunications.org/chomsky/rc/rc-c01-s01.html
[7] http://homepages.nildram.co.uk/~gw/georgekennanpps23.htm
[8] http://tema.novinky.cz/vietnamska-valka-indocinska-valka
[9] http://en.wikipedia.org/wiki/First_Indochina_War
[10] http://www.atimes.com/atimes/Southeast_Asia/MC10Ae01.html
[11] http://www.counterpunch.org/2012/06/22/the-vietnam-war-and-the-struggle-for-truth/
[12] http://www.spartacus.schoolnet.co.uk/VNngo.htm
[13] http://www.youtube.com/watch?v=Ydj3kYFtLvI
[14] http://www.spartacus.schoolnet.co.uk/VNnlf.htm
[15] https://www.mtholyoke.edu/acad/intrel/pentagon/pent14.htm
[16] https://www.mtholyoke.edu/acad/intrel/pentagon/pent14.htm