Filmovka Istvána Szabóa
Tradiční filmová přehlídka s nezaměnitelnou atmosférou i obsahem ani letos nezklamala. A to i přes náročnost přípravy a problémy s financováním. Těžištěm byl maďarský film a srovnání české produkce s tou zahraniční nevyznělo příliš lichotivě.
„Tlumočníci došli, promítá se tu příliš mnoho maďarských filmů.“ Těmito slovy při slavnostním ukončení Letní filmové školy glosoval režisér István Szabó (který za spontánních ovací vestoje obdržel výroční cenu Asociace českých filmových klubů) skutečnost, že ve svém výkladu plynule přešel z rodné maďarštiny do angličtiny. Citovanou větu lze označit i za metaforu letošního nesoutěžního festivalu. Dramaturgové připravili velkou porci snímků této národní kinematografie, jejímž je Szabó uznávaným klasikem.
V Uherském Hradišti byl hlavní hvězdou, a to nejen pro vysokou kvalitu a humanismus svých snímků, ale i pro příjemné společenské vystupování, ochotu dlouze diskutovat s publikem a nakonec i pro svůj humor. Ten byl často sarkastický, neboť jeho nositel – stejně jako ve svých filmech – vytrvale odkazuje k pohnutým středoevropským dějinám konce devatenáctého a větší části dvacátého století. Maďarský tvůrce si je – mimo jiné – velmi dobře vědom, jak nám Středoevropanům zasahovaly dějiny do našich soukromých životů, a tuto skutečnost skvěle zobrazuje.
Právě Szabóovy snímky (stihl jsem zhlédnout Plukovníka Redla, Sluneční svit, Milá Emo, drahá Bětko a Za zavřenými dveřmi) společně s retrospektivou tvorby Davida Leana (zejména úchvatné velkofilmy Doktor Živago a Lawrence z Arábie) a Agnieszky Hollandové (doporučuji třeba snímek Evropa, Evropa) spolu s některými promítanými filmy přítomného Carlose Saury (například Doupě) či skvělými groteskami Harolda Lloyda, jež byly doprovozeny živou hudbou povětšinou klubových skupin (Ještě jsme se nedohodli, Ty syčáci, Květy, Kieslowski a dalších), představovaly vrcholy festivalové nabídky.
Ta byla dále tvořena například tematikou heydrichiády nejen v českém filmu, kterou doprovázela panelová výstava v parčíku před hotelem Grand. Fajnšmekři mohli navštívit vernisáž výstavy „Jdi na západ, mladý muži“, jež byla spolu s následnými filmy a besedou míněna jako pocta scenáristovi Jiřímu Brdečkovi – za osobní účasti dcery, publicistky Terezy Brdečkové. Výroční cenu obdržel slovenský režisér Martin Šulík. Jaroslav Rudiš představil příběhy a temné sny železničáře Aloise Nebela. Hudebně založená část návštěvníků mohla navštívit koncerty Ivy Bittové, Načevy, Lenky Dusilové, Trabandu, skupiny Midi lidi a dalších.
Radosti i strasti letošního ročníku
Mé letošní hradišťské imprese jsou poněkud ohraničené, neboť jsem ve slovácké metropoli strávil jen tři letně-filmové dny. Přesto rád zdůrazním, že se jedná o mimořádnou akci. Z pohledu návštěvníka mohu konstatovat (respektive se každoročně opakovat), že sem rok co rok přijíždí početné, kultivované a evidentně vyhládlé publikum, které je lačné kvalitních filmů a následných diskusí, jichž se mu jinak v českém veřejném prostoru (Česká televize, nabídka kin, podobně orientované festivaly, ohraničená síť filmových klubů) příliš nedostává. Přibližně pět tisíc návštěvníků budiž toho důkazem.
Osobně si velmi cením „středoevropské, respektive i balkánské strategie“, které se AČFK v posledních letech drží. Domnívám se, že to je i budoucnost filmovky, neboť je třeba těžit z geografické polohy i genia loci Uherského Hradiště. Ostatně slovenští, rakouští, maďarští a polští tvůrci to sem mají kousek (z Rumunska, odkud přijeli filmaři loni, to také není moc daleko) a v prosluněném městě plném mladých lidí (od středních Čech po západní Slovensko) se cítí velmi dobře.
Organizátoři se letos potýkali s financováním i logistikou festivalu. Odřeknutí sponzoringu Synotu a nižší dotace ministerstva kultury vedly ke zkrácení festivalu o necelé dva dny (bylo tradicí, že se začínalo už v pátek odpoledne a končilo zpravidla v neděli krátce po poledni). Na tuto skutečnost žehrali někteří návštěvníci, respektive letošní absentéři, kteří dříve zakupovali třídenní víkendové akreditace. Hlavním partnerem (sponzorem) zůstala společnost RWE, k níž přibyly Lesy ČR. Chybějící subvence nahradilo z větší části milionem korun město Uherské Hradiště a doplnila je ještě celá řada partnerů – Zlínským krajem počínaje a Státním fondem pro podporu a rozvoj české kinematografie konče.
Pro opravy ve Slováckém divadle se nemohlo promítat v sídle celorepublikově respektovaného souboru, a tak byla na Studentském náměstí nafouknuta promítací hala s kapacitou tři sta míst. Silničáři naštěstí jakž takž stihli opravit klíčovou křižovatku „U Šarovce“, bez níž by se snad ani celá akce nedala pořádat. Dramaturgy mrzela neúčast celoevropsky uznávané polské režisérky Agniezsky Hollandové. Raději proto ani nechtějme znát všechny organizační peripetie, které napínají nervy pořadatelů. Příprava Letní filmové školy přitom dle sdělení ředitelky Radany Korené trvá tři čtvrtě roku.
Pohodový a úspěšný průběh festivalu s účastí zmíněného Carlose Saury, íránského režiséra Abbáse Kiarostámího, dle Filmových listů příznačně buddhisticky klidného a vyrovnaného srílanského tvůrce Vimukthiho Jayasundary, gruzínského režiséra Bakura Bakuradzeho společně s ekipou ruských režisérů a herců (i ve Varech by všechny uvedené vynášeli do nebes) je tak určitě velkým úspěchem. Píšu o umělcích ze vzdálenějších destinací, jejichž příjezd se musí dlouze vyjednávat. Slovenské a další maďarské tvůrce (vedle Istvána Szabó) jsem do výčtu nezařadil – ačkoli to totiž mnohdy netušíme, ve střední Evropě jsme ve skutečnosti jedna velká rodina…
Nejen filmem živ je člověk
Uvolněnou hradišťskou atmosféru s tradičním a snad i pověstným pozdně večerním a nočním rejem v okolí kin Hvězda a Mír narušil pouze neočekávaný koncert zombie socialistické popkultury na fotbalovém stadionu. Diváci projekce v blízké Sportovní hale tak měli o paranoidní zážitek postaráno. Doktor Živago být přítelem Michala Davida nemůže, výsledkem bylo náhradní promítání.
Zážitkem bylo i zhlédnutí lítých fotbalových matchů na palouku za Hvězdou. Filmaři s Vetchým a famózním ruským brankářem Dobryginem (skauti 1. FC Slovácko, kde jste v tu chvíli byli?), držitelem stříbrného medvěda z Berlína za herecký výkon, zvítězili nad pořadateli a poté nastoupili proti slivovicí posilněnému dívčímu družstvu pořadatelek. Ty pak svým šarmem i počtem udolaly na penalty muže.
Pro velký zájem návštěvníků jsem se nedostal na debatu s Ondřejem Vetchým, ostře sledovaným mužem festivalu. Závěrečný večer ve Hvězdě (s čekáním na čtyřicet sekund v Událostech ČT) mile moderovali herec Slováckého divadla Josef Kubánik a Radana Korená. Pan Vávra z RWE jejich hru přijal, a tak jsme všichni ty důležité sekundy ve zdraví přežili.
Kritická glosa na závěr
Ač filmovým neprofesionálem, za léta strávená v posledním červencovém týdnu v Uherském Hradišti si nemohu nevšimnout kontrastů mezi novějšími českými a například maďarskými, polskými či rakouskými filmy. Možná se mýlím, ale mé výsledné pocity se dají shrnout do sloganu „Slunce, seno, český lev“, jak se na loňském koncertu v brněnské Trojce vyjádřili členové pražské kapely Jananas.
Srovnání vrcholů naší kinematografie v posledních dvaceti letech se středoevropskými sousedy je totiž dost tristní. Letos to bylo možné pozorovat zvláště na Szabóových snímcích. Porovnáme-li totiž jeho středoevropsky laděné filmy s českou retrotvorbou, snadno se nás zmocní pocity trapnosti.
Szabó letos i ve čtyřiasedmdesáti letech natočil skvělý film (Za zavřenými dveřmi), s nímž může směle objíždět evropské festivaly. A zkusme si, prosím, vybavit naše tvůrce, kteří měli od roku 1992 tu čest účastnit se velkých evropských přehlídek v Cannes, Berlíně, Benátkách. Mám pocit, že jich bylo minimum, ale alespoň jsme pořád výborní v hokeji (když už to ve fotbale povadlo), a tak můžeme dál vesele poskakovat na náměstích. – Dost možná se v dalších měsících a letech stane společenským tématem národní identita. Že je tu třeba otevřít okna a pořádně vyvětrat, totiž cítí stále více lidí…
38. letní filmová škola, Uherské Hradiště, 21.–28. července 2012.