Nejde nás vyměnit
Seděl jsem v jedné zlínské hospodě a neslušně jsem vyslechl rozhovor. Mluvili ale hodně nahlas. „Paní vedoucí, já už těch deset procent, co jsem odevzdával vaší předchůdkyni, neutáhnu, mohu vám nabídnout jenom pět procent,“ žadonil muž. Šlo o pět procent provize (úplatku) za dodání potravin do jídelny, asi sociálních služeb nebo zdravotnictví, jak jsem vyrozuměl. Jestli to tak dělají ve všech jídelnách, potěš pánbůh, to je peněz na mzdy doktorů, když po tom tak volají, pomyslel jsem si.
Začíná to u nás všech. Jestliže se mě na benzince ptají, zda potřebuju doklad, a já si ho nevezmu, jsem součástí korupčního prostředí. Kde je ale hranice? Určitě jsme všichni dali tu kafe, tam láhev… Je to pozornost, slušnost, zvykoslovný obřad, součást našeho národního dědictví, nebo už úplatek a úpadek?
Na jedné vysoké škole uvažují, zda by neměli do učebních plánů pro jejich budoucí absolventy podnikatele zavést seminář na téma Jak se pohybovat v korupčním prostředí. Aby člověk byl úspěšným podnikatelem, bez této znalosti se prý neobejde a zkrachuje hned v počátku. Podivuhodně nemravné. Když se na toto téma hádám u nás na vsi s chlapy v hospodě, tak Mirek na mě křičí: „Jiříčku, všecko je to u nás podvod, enom v mléku je voda.“ Vtipné, ale smutné.
Počestně nabyté bohatství respektuji. Máme vzácný příklad Baťů. Kolik těch poctivě zbohatlých je u nás? Nevím a je to škoda, možná dost. Znám některé a obdivuji jejich nápady, jejich pracovitost.
Nedovedli jsme oddělit zrno od plev, podnikání je skoro synonymem podvodu, a tento podivný nespravedlivý mišmaš stále trvá.
Odkud se berou všechny ty většinové nešvary, které tak smířlivě přehlížíme? Nesvádějme všechno na zlořádnou nedávnou dobu, kdy zkolektivizováno mělo být i myšlení. Když někdo krade, ať bohatý, či chudší, ať straník, či bezpartijní, tak prostě krade. Paní přichycená v sámošce při loupeži se nemůže vymlouvat: „To ne já, já za to nemůžu, to ten zlořádný komunismus ve mně.“
Před volbami říkají: „Jde nám o programy, jde nám o službu lidem.“ A po volbách: „Chceme podíl na moci,“ čili chceme prachy. „Davaj časy (hodinky) za slobódu,“ volali prý ruští vojáci v roce 1945. Velmi podobné.
Bída jedna zpanštělá. Nevyhojitelná nemoc, toto dlouhoprsťáctví. Místo boje proti dnešním neřádům odvádí často pozornost veřejného mínění tím, že se permanentně vyrovnávají s minulostí, komunismem a normalizací. Víc jak dvacet let. A tiše, nepovšimnuti se nám líhnou noví, mladší výlupci, sice bez rudých knížek, ale jakoby ze stejného vrhu. Všelijací hochštapleři, hogo fogo frajeři, omašlení týpci, hejhulové, ucamraní nabobové, vypulírovaní paňáci. Konůpkové a kalouskové. Neznají starou pravdu: co jde koupit za peníze, není drahé.
„Systém je opět založen na lži, jen ji teď máme blíže k tělu,“ tvrdí profesor Bělohradský. Nesouhlasím úplně. Protože stále žije možná trochu naivní sen, že se kousek po kousku jednou přiblížíme k Havlově a Masarykově ideálu pravdy.
Vám, kteří nepamatujete naše zemřelé příbuzné vychované první republikou, chci sdělit: Naši dědové takoví nebyli, alespoň ne v takové míře, pamatuju si dobře.
Všechny strany se ohánějí tradicemi a bohatstvím lidové kultury našeho kraje. A mají pravdu. Zbytky tohoto světa žijí, zejména na našem venkově. Tradice ale nejsou jen lidové písničky, kroje a hudba. Tradice jsou i pojmy jako čest, morálka, pravda, vlastenectví. Tyto obyčejné pojmy, které kdysi platily. Současnou politickou reprezentací byly zahnány do nicoty a nahrazeny moderními výrazy – názorové spektrum, opoziční smlouva, globální zájmy – a dalšími podivuhodnostmi. Člověk se stává pomalu „lidským zdrojem“ určeným k vytěžování co největšího zisku. Pokusme se vrátit alespoň krůček zpět ke skutečným tradičním pojmům. Volby jsou naší možná jedinou příležitostí. Volme odborníky, nevolme straníky. Volme lidi, které známe. Volme ty, kteří něco dokázali.
Jedna středověká pravda říká: „Lid kopíruje chování svých vládců.“ Lid ale není možno vyměnit. Vládce ano. Zejména ve volbách do vyšších pater politiky. V tom je kus naděje. Protože až se lid nasere víc, vychází do ulic. A to není dobrá vyhlídka.