Rusko: Země, kde západ není Západ a východ není Východ – 1. část
Sešly se mi v poslední době čtyři ruské knihy (v českých překladech), které poskytují vícerozměrný obraz Ruska, země, na niž Evropané mají mnoho názorů, ale není jisté, zda ji alespoň částečně chápou. Spisovatel Nikolaj Vasiljevič Gogol, historik, etnolog a politický vězeň Lev Nikolajevič Gumiljov, státní úředník baron Alexandr Jegorovič Wrangel a pravoslavný teolog Sergej Bulgakov tvoří svými osudy i pohledy vzájemně se doplňující obraz Ruska a jeho dějin. Následující text je pokusem o letmou skicu.
"'Není pouta posvátnějšího než kamarádství! Otec miluje svý dítě, matka miluje svý dítě, dítě miluje otce a matku. Ale to všechno je málo, braši moji - i zvíře má rádo svý dítě. Kdežto spříznit se duší a ne krví, to dokáže jedině člověk! I v jinejch zemích se lidi přátelí, ale takový přátele, jako bejvaj na Rusi, jinde nenajdete. Však jste se sami nejednou a nadlouho do ciziny dostali a viděli jste, že tam jsou taky lidi, taky tvorové boží a taky si s nima člověk popovídá jako s našincem; jenže jakmile si chcete promluvit pěkně od srdce, tak na to přijdete: jsou to chytrý lidi, a přece jiný, taky lidi, ale jiný. Nene, braši, milovat, jako to dokáže ruská duše, milovat ne rozumem či něčím jiným, ale vším, co nám Bůh dal a co v nás je, tak to je…' zarazil se najednou Taras, mávl rukou, pokýval hlavou, knírem potřásl a pokračoval: 'Nene, tak nedokáže milovat nikdo! Já vím, dneska se v naší zemi rozmohla podlost, každej myslí jen na to, aby měl stohy obilí a sena, a k tomu stáda koní, a ve sklepech uloženou starou medovinu. Přijímaj kdovíjaký busurmanský obyčeje, zhrdaj vlastním jazykem, našinec s našincem ani promluvit nechce, našinec našince klidně prodá jako bezduchý hovádko někde na trhu. Přízeň cizího krále, ale co krále, ničemná přízeň posluhy magnáta, co ho leda zkope žlutou holínkou do tlamy, je takovýmu prevítovi milejší než bratrství. Ale i v tom posledním mizerovi, ať je jakej chce, a třeba vyválenej v blátě toho svýho patolízalství, i v tom je, braši, vždycky krůpěj ruskýho citu. A až se jednou probudí, až ten nešťastník zabuší pěstma do země, chytí se za hlavu, nahlas prokleje svůj podlej život a v tu chvíli je připravenej svou hanbu v mukách vykoupit! Tak ať všichni vědí, co v ruský zemi znamená přátelství! A když na to přijde a bude třeba zemřít, tak nikdo z nich nedokáže umírat jako my! Nikdo, nikdo! Na to jsou jejich dušičky krátký…!'" (Nikolaj Vasiljevič Gogol: Taras Bulba, přeložil Libor Dvořák, Mladá Fronta 2012, strana 116 a další)
Takto promluvil v Gogolově románu kozácký ataman Taras Bulba ke svým spolubojovníkům před jednou z rozhodujících bitev s polským vojskem. Obrovský emoční náboj a hrubost historických dějů, vášnivost až k smrti v boji i v míru, nevýslovná krutost i něha, to vše se táhne slavnou novelou z první poloviny 19. století. Její duch naplno ožívá při četbě velkého historického eseje Lva Nikolajeviče Gumiljova Od Rusi k Rusku (přeložil Bruno Solařík, Dauphin 2012). A vlastně, nejen ožívá! Gumiljovovo panorama ruských dějin je strhující - a odlišné od běžného historického pojednání - mimo jiné i vyjádřením dějinného toku v eurasijském prostoru v jeho energetice, v jeho vnitřních vyhrocených střetech symbolizovaných v činech jednotlivých aktérů. Ty odhalují dějinné principy až na dřeň.
Síla mezi anarchií a disciplínou
O ukrajinském záporožském kozáctvu, dle Gumiljovovy terminologie svébytném etnosu (etnickém celku se specifickými parametry), které je pro Gogola ochráncem "ruskosti a pravoslaví", se dozvídáme, že do určité chvíle sloužilo (a chtělo sloužit) polskému státu. Bylo zdatným štítem proti ničivým tatarským nájezdům. O hájení "ruské věci" nešlo, protože Záporožci byli bojovní, svobodomyslní, niterně spjati především s pravoslavím, ale už ne tolik s Ruskem. Byli sami sebou, daleko od centra ruského impéria.
Jenže v kontrastu s ukrajinským pravoslavím tu stálo jako cizí prvek polské katolictví, jež polským šlechticům sugerovalo vědomí nadřazenosti nad obyvatelstvem pomezních oblastí ("okrajiny" - Ukrajiny) a současně vyvolávalo obavy z jeho nespolehlivosti. Hrubost polských pánů tak paradoxně vyhranila i vědomí etnické identity Záporožců. K tomu došlo pod vedením neobyčejně zdatného vojevůdce Bohdana Chmelnického, který byl zvolen kozáckým hetmanem (tedy víceméně absolutním vládcem). Gumiljov o tom píše (na straně 270): "On sám tím získal obrovskou moc, protože od kozáků, kteří žili v dobách míru v naprosté anarchii, se při válečném tažení vyžadovala tvrdá disciplína založená právě na bezpodmínečné podřízenosti hetmanovi."
A teď si dovolím střih. V časopise Navýchod (4/2011) zveřejnil Alexander Peroutka rozhovor s "PR manažerem" avantgardní umělecké skupiny Vojna Alexejem Plucerem-Sarnou. Cíle skupiny jsou v zásadě politické - pomocí umění změnit společnost. Stojí za to si též připomenout, že "vojna" znamená v českém překladu "válka". Plucer říká: "Současný kolektiv (stav z roku 2011) je postaven na několika principech. Hlavním principem je vedení celé armády aktivistů. Jsou to víc jak dvě stovky chlapců a dívek. Vede je koordinátor skupiny Kozljonok podle stejného pravidla pro všechny: horizontální vztahy v životě skupiny a vertikální v boji, v akci a na tréninku. To znamená, že v životě ti nikdo nediktuje, co jíst a jaký sexuální život vést a podobně. Naopak v akci se uplatňuje pevné vedení podobné vojenské operaci, kdy se volí hlavní vedoucí a jeho příkazy aktivisté plní bez dotazů. (…) Při akcích Vojny jde po ulici kolem 30 aktivistů, nebojácných a spojených železnou disciplínou. To je skupina Vojna - nevelká, ale vysoce efektivní a rychlá jednotka bezprostřední reakce na ožehavé sociální problémy společnosti. Rychlá útočná pomoc."
Tady jen připomenu, že se nejedná o žádné nevinné intelektuální legrácky, ale o skutečné ataky moci, které jsou sice nenásilné, místy až recesistické povahy, ale ve skutečnosti vyžadují značnou odvahu a musejí počítat s případnými následky (trestní oznámení, násilný zákrok, zatčení). Plucer vypráví o jedné z prvních aktivit: "Nejdříve jsme začali ostřelovat policisty sněhovými koulemi: nejprve na ulicích a později i v metru, kam jsme koule dopravili v taškách. Je známo, že v Moskvě v každé stanici metra hlídá kolem deseti policistů. Ve vestibulech a po perónu se procházejí čtyř- a pětičlenné hlídky se psy. Smysl těchto hlídek je jediný: chytit nelegální dělníky a sebrat jim peníze, a tak současně zastrašovat i ostatní občany. Během roku Vojna zdokonalila trénink se sněhovými koulemi, který se pak stal velkou veřejnou ledovou bitvou. Ta se odehrála 19. ledna 2010, kdy se anarchisté a aktivisté Vojny hnali na oddíl vojenské policie OMON, který se chystal narušit pohřební mítink na památku zemřelé aktivistky Skat (pozn. autora: Nasti Baburovové) a advokáta antifašistů Stase Markelova. Náš příklad bombardování policistů koulemi se stal symbolem mladé politické opozice v ulicích."
Motivy minulosti a současnosti
Svoje úvahy o poslání Vojny Plucer uzavírá slovy: "Stěžejním cílem Vojny je svržení nynějšího mocenského režimu, který je lépe nazývat šílenou juntou, konkrétně odstranění tandemu Putina s Medvídkem (pozn. autora: přezdívka Dmitrije Medveděva) a jim přisluhujících nových opričníků - státní bezpečnosti a policajtů. O tom všem je umění Vojny." Co našince bezpochyby upoutá, je radikalita a energie v přístupu mladých aktivistů a sjednocení v absolutní disciplíně, když je to potřeba.
A opět střih. Podnětem je tu historický termín opričnik, jehož symbolicky užívá dnešní aktivista. Gumiljov popisuje vznik historického fenoménu opričniny: "Opričninu zřídil Ivan Hrozný v záchvatu šílenství roku 1565 (pozn. autora: v obavách ze spiknutí šlechticů - bojarů, "oprič" znamená "mimo" a charakterizuje postavení opričniků jako paralelního mocenského aparátu vedle standardní zemské správy, je to vlastně předchůdce stalinské tajné policie). Trvala pak oficiálně po sedm let. Opričnici měli za úkol "hubit zradu vůči vladaři". Přitom však to byli titíž opričnici, kdo měl rozhodovat o tom, co je onou "zradou". Měli tudíž možnost zabít úplně kohokoli poté, co ho označili za zrádce. Už samotné obvinění totiž naprosto stačilo k vykonání jakéhokoli rozsudku či trestu. Mezi nejmírnější tresty patřilo stětí a pověšení. Mimoto však opričnici své oběti rovněž pálili na hranicích, rozčtvrcovali, stahovali z lidí kůži, nechávali je zmrznout ve sněhu, roztrhat psy nebo je naráželi na kůl. (…) Hlavní náplní opričniny bylo zkrátka naprosto bezprecedentní a nesmyslné vraždění pro vraždění. Ovšem nejhorší a nejpodstatnější etnická charakteristika opričniny spočívá v tom, že jak car, tak i jeho opričnici byli absolutně přesvědčení o ušlechtilosti svých nestvůrných zločinů. (…) V opričnině se setkáváme s čistou podobou toho, co je typické pro každý antisystém: dobro a zlo si vyměnily místa."
(konec prvního dílu)