Zapomenutá země na břehu Mekongu
Jak se (ne)dostat do Číny na kole, najít na opačném konci světa staré známé a odnaučit se spěchu.
"Stop, stop!" volají na nás uniformovaní pánové a divoce gestikulují rukama naznačujíce pokyn k zastavení. Nechápavě sesedáme z kol, žádná další anglická slova na vysvětlenou neslyšíme a laoskému jazyku nerozumíme, přesto se raději vracíme zpět - když nefunguje jazyk, pomůže jednoduchá domluva rukama-nohama.
Z městečka Muang Sing jsme si udělaly cyklovýlet spojený s pátráním po horských kmenech Akhů, které sem odešly z jihočínských provincií. První vlna Akhů pronikla na sever Laosu v 19. století, další dva velké exody následovaly v roce 1949 po komunistickém převratu a v sedmdesátých letech po kulturní revoluci. Dnes jsou Akhové roztroušeni ve "zlatém trojúhelníku" jihovýchodní Asie proslulém především výrobou opia: obývají části Laosu, Barmy, Vietnamu a Thajska. Akhové žijí stále zčásti tradičním způsobem života, vyznávají animistickou víru (zdobené brány brání zlým duchům v přístupu do vesnice), využívají schopností šamanů a živí se především prací na poli. Přesto i v jejich vesnicích tvořených dřevěnými domky na kůlech nacházíme motorky a satelity.
Projížďkou na kole mezi lány rýžových polí jsme se dostaly k několika obydleným domkům. V domnění, že se jedná pouze o další vesnici, jsme chtěly pokračovat cestou dále a nerozuměly jsme tomu, proč je nám cesta vojáky uzavřena. O pár metrů zpět zahlédneme dřevěnou boudu s menší frontou a zblízka můžeme přečíst i anglický nápis: "immigration check point". Slečna stojící ve frontě nám potvrzuje, že stojíme u pasové kontroly. A za ní je Čína.
Buddhistický klid
V tu samou dobu se právě v Číně nacházel další redaktor Kulturních novin, který o své cestě sepsal reportáž do minulého čísla. O tom, jak je svět malý, jsem se v Laosu přesvědčila vícekrát. Na dva japonské turisty jsme narazily nejprve u vodopádů poblíž duchovního centra Laosu Luang Prabang. Poté jsme je potkaly při koupání v Modré laguně u městečka na západě proslulého tubingem (sjíždění Mekongu na duši) Vang Vieng. A nakonec jsme na ně narazily i na ulici v hlavním městě, Vientianne. Podobně jsme se stále potkávaly se skupinkou Angličanů a s bláznivým Italem. Laos působí jako jedna malá vesnice, kde stále potkáváte staré známé.
Také samotní Laosané se ke všem, ať už k domácím nebo k cizincům, chovají jako k dlouholetým kamarádům. Na ulici na sebe neustále s úsměvem volají "Sabaydee!" a jsou ochotní kdykoli s čímkoli poradit nebo pomoci. Když děti vidí vesnicí projíždět kolo, vybíhají a mávají nebo si s cyklistou přátelsky plácnou dlaní o dlaň. Nikdo se ničím nestresuje, na všechno je času dost. Chcete v restauraci zaplatit? Hodinku si počkejte, pan domácí má nyní jinou práci - kolébá svou dcerku v houpačce. Chcete si koupit knihu? Tak počkejte, až se majitelka probudí, přece byste ji nerušili při odpoledním šlofíku. Oproti indické urputnosti prodat téměř cokoli působilo chování Laosanů jako balzám na duši. Klid a pohoda laoských obyvatel je nakažlivá, brzy jsme i my trávily dny v houpací síti bez stresu z toho, jestli stihneme další autobus.
Nekonfliktní a přátelskou povahu Laosanů je možné vysvětlit i buddhistickým myšlením, které v této zemi zakořenilo v osmém století. Rozhodně to neznamená, že by se stal Laos vegetariánským rájem, chudoba naučila místní obyvatele sníst cokoli, včetně vnitřností, krys, hmyzu nebo pavouků. Laosané ale projevují svou víru v mnoha obyčejných činech: vzájemná pomoc a úsměv na tváři jsou Laosanům vlastní. Rodina a přátelé u nich stojí na prvním místě, jsou ale ochotní kdykoli pomoci i cizincům. V každé vesničce nebo v menším městečku lze najít alespoň jednu stúpu nebo buddhistický klášter, z nějž při úsvitu vycházejí mniši v oranžových rouchách s miskou nebo mošnou (a v monzunovém období s nezbytným deštníkem, který slouží v případě lepšího počasí jako slunečník), do níž členové sanghy (buddhistického společenství) vhazují rýži nebo banány. Za materiální dary se lidem na oplátku dostává duchovní útěchy.
Každých osm minut nálet
Optimistická povaha Laosanů je obdivuhodná také v kontextu toho, co vše tato země musela prožít. Když vynecháme dávnou historii, v níž bylo laoské království stále napadáno okolními zeměmi, především Barmánci, ale také Siamem (dnešní Thajsko) nebo Vietnamem, skončil v 19. století Laos v područí francouzských kolonialistů. Laosanům z toho plynuly pouze povinnosti, za svou práci ale žádnou odměnu nedostali - zatímco v ostatních částech Indočíny investovali Francouzi do zdravotního a vzdělávacího systému, Laos z této činnosti zcela vynechali. Po druhé světové válce následoval boj o moc, několik převratů a v roce 1947 vyhlášení svobodného Laoského království. Nezávislost na Francii však Laos získal až v roce 1954.
Po konci první indočínské války se o Laos začaly zajímat USA, které podporovaly zdejší pravicové konzervativce. Americká armáda a CIA nechtěly dopustit, aby Laos ovládli komunisté, proto tajně sponzorovaly vojenský výcvik pravicových nebo proamericky smýšlejících Laosanů, a to včetně lidí z kmene Hmongů, kteří byli již dříve zneužíváni k podpoře mocenských zájmů Francie (během těchto válek zahynulo více než sto tisíc Hmongů, především civilistů, mnoho dalších v sedmdesátých letech emigrovalo). USA vymyslely tajný plán, jehož cílem bylo izolovat severní Vietnam, a to za jakoukoli cenu. V období od roku 1964 do roku 1973 tak svrhla americká letadla na Laos zatím největší množství bomb na území jednoho státu v historii lidstva: během těchto devíti let vzlétl nad Laosem průměrně každých osm minut americký letoun, celkem na toto území dopadlo více než dva miliony tun bomb. Laos tak získal smutnou pověst nejbombardovanější země světa. Přesto se o tom dosud příliš nemluví - o válce ve Vietnamu bylo natočeno množství filmů, napsány stohy knih, o situaci v Laosu se mlčí. Dosud je laoské území pokryto minami a nevybuchlými bombami, v důsledku čehož v Laosu stále umírá každý rok množství lidí.
V roce 1975 byla vyhlášena Laoská lidově demokratická republika. Komunisté kromě znárodňování, zavedení cenzury nebo zákazu podnikání poslali tisíce lidí do krutých převýchovných táborů. Až v osmdesátých letech se začal režim uvolňovat a země se opět otevřela i cizincům. V důsledku válek a komunistického režimu patří ale Laos stále mezi nejchudší země světa, kde je skoro polovina obyvatel negramotná. Díky turistickému ruchu by se jeho pozice na žebříčku chudých zemí mohla zlepšit.
Cestovatelský ráj
Že se dá na turismu něco vydělat, si začínají uvědomovat i sami Laosané. Pokud se držíte hlavní silnice, která začíná v horském městě proslulém množstvím klášterů Luang Prabangu a pokračuje podél Mekongu až na jih Laosu k hranicím s Kambodžou, čeká na vás nejen množství restaurací a hostelů, ale i půjčoven kol a motorek, bez nichž si obyvatelé Laosu svůj každodenní život nedokážou představit. Laosané jednoznačně upřednostňují motocykl, na nějž lze naskládat nekonečný počet lidí i balíků s neznámým obsahem. My jsme preferovaly městské bicykly, na nichž jízda po laoských asfaltkách mnohonásobně předčila české cyklostezky - rovinka, téměř žádný provoz a výhled do nekonečné zeleně rýžových polí. Problém nastával jen v případě sjezdu na "polňačku", kde se jízda v období dešťů mění na snahu nezapadnout v blátě natrvalo. Kromě hlavní silnice nejsou komunikace v Laosu nijak rozšířeny, takže cesta v délce 200 km nám autobusem zabrala devět hodin. A to jsme měly ještě štěstí, že jsme nevyjely o den dříve, kdy byla silnice kvůli silným dešťům zcela neprůjezdná.
Laos je sice vnitrozemským státem, který nemůže cestovatelům nabídnout písečné pláže u mořských břehů, ale plně to vyváží jeho horské scenerie nebo oblast Čtyř tisíc ostrovů, kde se Mekong rozšiřuje natolik, až v něm vzniká množství malých ostrůvků a vytváří působivé katarakty - říční peřeje. Pod kokosovými palmami si zde člověk může připadat jako na tropickém ostrově, a pokud si odmyslí hnědou barvu vody, v koupání mu nic nebrání. V Laosu je také množství jeskyní, v nichž se za války ukrývali obyvatelé okolních vesnic. Jeskyněmi, v nichž šplháte po kluzkých skalních stěnách, projdete bez průvodce - v Evropě by podobné sluje dávno uzavřeli nebo by je protkali množstvím chodníčků a lamp, zde si zatím můžete vychutnat jeskyně v jejich pravé podobě.
Půvab Laosu spočívá především v tom, že se ve srovnání s jinými asijskými zeměmi jedná o stát turisticky dosud příliš nedotčený (především pokud vynecháme hlavní tři turistická města, která jsou povinnou zastávkou všech cestovatelů - v horách nebo na jihu mnoho cizinců nepotkáte). Možná i proto jsou jeho obyvatelé stále tak milí a usměvaví, stále ještě neberou cizince pouze jako chodící peněženky. S přílivem turistů se může vše změnit, což má dvě stránky: turistický ruch určitě pomůže ekonomice země, na druhou stranu může Laos přijít o své kouzlo. A přesto - v povaze Laosanů jsou dobrosrdečnost a vnitřní klid natolik zakořeněny, až lze věřit tomu, že ani příliv turistů tuto zemi nijak nezmění.