Paměti - 2. část
V závěrečné části rozhovoru s Janem Vlkem hovoří básník o svém vztahu k náboženství a vzpomíná na Brno v padesátých letech, na drobné dětské radosti i na všudypřítomný tlak diktatury.
Ještě k tomu něcařovi. Tvrdíte, že něco je... Nejvyšší bytost, nebo nejvyšší elektromagnetická síla? Nebo nějaké fluidum, nebo co???
Jsem deista. Pokud existuje nějaký bůh, tak dle deismu svět vytvořil a pak ho opustil. Podle mne je velký romanopisec. Na oblacích (vlastně ty neexistovaly), ve vesmíru, jestli existoval (?), se nudil zcela sám. Stejně by mne zajímalo, kde byl nebo co dělal, než vytvořil svět. Myslím si, že už kdysi nějaký ten svět existoval, ale když to boha přestalo bavit, smetl ho ze stolu nebo odkud...
Tak jak je to s tím romanopiscem?
Romanopisec, spíše dramatik. Nejvyšší bytost vytváří situace, děje, lidi, jak se mu to hodí. Disponuje s nimi jako spisovatel. Píše věčný příběh, někoho zabije, někoho ne... No, proberem to až příště.
Dobře. Tak jak pokračovalo vaše dětství nebo nastupující jinošství?
Vzpomínám si, jak jednou píšu domácí úkol, a tu padl můj zrak na noviny ležící na stole. A čtu: Místopředseda vlády Rudolf Slánský zatčen. Bylo mi jedenáct let. Asi říkáte, jedenáctiletý kluk se nemůže zajímat o politiku nebo jí rozumět. Možná, ale já jsem se o politiku zajímal. Doma se poslouchala Svobodná Evropa, na stěnách obýváku visely celá padesátá léta obrazy Masaryka a Beneše. (Přiznávám se, že ze stříbrného rámu jsem až v Praze Masaryka vyňal a dal jsem tam Ladislava Klímu.) Já jsem na Svobodné Evropě poslouchal Skautskou hlídku, protože jsem nemohl zapomenout na u nás zakázaného Junáka.
A jaktože místopředseda vlády Rudolf Slánský, když byl přece generálním tajemníkem KSČ?
Takhle to bolševici dělali. Postupně svou oběť přesunuli na nižší funkci a pak udeřili. Ještě v létě onoho roku 1951 bombasticky celostátně oslavili Slánského padesáté narozeniny, dostal řadu metálů, vyšly Sebrané spisy Rudolfa Slánského a letecké závody v Letňanech byly přejmenovány na Závody Rudolfa Slánského. My ve škole jsme museli začerňovat obrázky se Slánským v učebnicích dějepisu. No, jak je zobrazen se Švermou v Tatrách za Slovenského národního povstání. No, jak mu tam dal, tedy Slánský Švermovi, malé boty. Jsem přesvědčen, že Šverma udělal velmi dobře, že zahynul roku 1944 v Tatrách, protože když bolševici v roce 1952 pověsili jeho kamaráda Slánského-Salzmanna, neváhali by a pověsili by i Švermu. Nakonec jeho manželku Marii Švermovou odsoudili na doživotí - na amnestii ji pustili, ale Švermu z hrobu by oni nevyhrabali.
Určitě by v procesech zařval i Egon Erwin Kisch. Měl smůlu, že byl Žid, kosmopolita, procestoval celý svět, což bylo setsakra podezřelé, a kamarádil se s André Simonem-Katzem. A čemu stoprocentně věřím, pověšen by byl i Julius Fučík. Kdyby přežil válku, určitě by ho zandali do velezrádné Slánského skupiny, protože takový intelektuál by byl velmi, velmi podezřelý, a když ne do Slánského grupy, tak by prokurátor Urválek zkonstruoval Protistátní centrum Julius Fučík a spol.
Takže někteří měli se svou smrtí, nebo v ní štěstí. Podobně opačné štěstí měl Reinhard Heydrich, protože ten měl roku 1942 slavný grandiózní pohřeb za účasti Hitlera a jiných. Kdyby přežil atentát a válku, stál by v Norimberku před soudem, byl by popraven a jeho popel by byl vysypán do řeky Isary.
Nakousl jste, že jste tři třídy obecné školy absolvoval bez potíží, ale pak se asi něco stalo...
Ano, ve čtvrté třídě jsme dostali novou třídní učitelku, jakousi Marii Dolanskou, která se zaměřila na mě a neustále mě ničila a pronásledovala. Kdybych udělal cokoliv, byl jsem špatný, prostě lump, vyvrhel, darebák. Nevím, proč si mě vybrala za objekt svého sadistického úkoje, prostě jsem se jí nelíbil a basta fidli. Nakonec na mě ruplo, že chodím do tajného skautského oddílu, a průšvih nad průšvihy: soukromě jsem prohlásil, že Skaut byl lepší než Pionýr. Dolanská zařvala na schůzi pionýrského oddílu: "Když se ti v Pionýru nelíbí, můžeš odejít!!!" Babizna to myslela abstraktně, jako řečnickou otázku, která nemusela být naplněna, ale já jsem vstal a odešel navždy z Pionýra. Oficiálně jsem byl vyhozen, a to byl první vyhazov v mém životě. Těch vyhazovů pak bylo později ještě přehršel.
Velmi zlomyslnou radost jsem měl před Vánoci 1951, když pod okny naší obecné školy táhl tisícihlavý průvod dělníků z Královopolské strojírny za mohutného skandování:
"Dejte nám vánoční,
nepůjdem na noční!"
Bolševici odmítli tehdy vyplatit dělnictvu vánoční přídavek, jak bývalo léta zvykem, a to byla první stávka, kterou jsem v životě viděl. Dělňáskové táhli na náměstí Svobody, kde se konal tábor lidu. Bolševička Dolanská byla bledá až zsinalá a s utrápeným pohledem na mě, mladého reakcionáře, volala: "Oni ti dělníci se dnes mají tak dobře, že nevědí, co roupama dělat!" Šklíbil jsem se jí do ksichtu a měl jsem diabolickou radost...
Dolanská do další (mé páté) třídy k mému obrovskému ulehčení už nenastoupila a vše se vrátilo do normálu. Nikdo mne už nebuzeroval, byl jsem opět řadový, nenápadný žák. Ale po šedesáti letech se v noci budím hrůzou, když se mi ve zlém snu zjeví ksicht bolševičky Dolanské!
Roky kráčely dál...
Byl jsem pilným posluchačem rádia, televize tehdy nebyla. Poslouchalo se všechno, každá přihlouplá estráda, ale také geniální předčítání Poláčkovy knihy Bylo nás pět v podání Františka Filipovského. Celá rodina se každou sobotu večer vykoupala a v pyžamech se shromáždila okolo radiopřijímače, aby naslouchala geniálnímu dědkovi Filipovskému. Ty soboty, to bylo, co předcházelo shromažďování rodin okolo televizorů o pár let později.
Ale taky se poslouchal přímý přenos procesu se Slánským a spol. Já vzpomínám na říjen 1956, kdy v Maďarsku vypuklo povstání, komunisty nazvané kontrarevoluce. Sám jsem dopoledne v ten revoluční týden poslouchal Budapešť, i když jsem neuměl slovo maďarsky. Ale vzrušené hlasy hlasatelů byly dost výmluvné; občas bylo možno z radiopřijímače zaslechnout vzdálenou střelbu. Dodnes si pamatuji, jak budapešťští hlasatelé oslovovali své posluchače "kadveš choltuin", což asi znamenalo "milí posluchači".
Poslouchala se Vídeň, která je od Brna vzdálená 130 km, takže je blíž než Praha. Zvlášť populární byl polední pořad Autofahrer unter Wegs, což bylo něco jako naše Zákruta - čili přeloženo znamenalo to "Autojezdec na cestách". Neuměl jsem si tehdy přeložit to "unter" a převáděl jsem to jako "Autojezdec pod cestou". Sousto muziky, tehdy módních hitů: rádio Luxembourg, které zkrachovalo roku 1992 a nyní je možno ho zachytit pouze na internetu.
A návštěvy nonstop kina Čas naproti hlavnímu nádraží (dříve kino Apollo, kam chodíval v mládí Ivan Blatný) - grotesky s esy jako Laurel a Hardy, Frigo, Chaplin a dnes zapomenutý Lupino Lane. Nádherné zážitky! A později brněnský zimní stadion, kde jsem viděl roku 1961 živého Vlastu Buriana, živého Wericha (ten psal o svém vystoupení v Brně na "stadecu" Jiřímu Voskovcovi do USA, sděloval mu, že na stadionu bylo 10 000 diváků; viz Korespondence V + W). Byl jsem u toho: o přestávce jsem proniknul k šatně a požádal jsem Wericha o podpis. Vylezl z šatny v županu, pod kterým měl jen suspenzor a faldovité břicho. Pohled pro bohy!
A na pódiu zimního stadionu (v létě) bylo možno vidět orchestr Karla Vlacha, Gustava Broma (Frkala), soubory korejské lidové armády, Alexandrovce a já nevím, co ještě všechno. Letní kino hrálo senzační filmy jako třeba americký film Synkopy z roku 1942. Byl o jazzu, což byl tehdy zázrak. A jiné a jiné francouzské, italské, anglické filmy, ba i albánský film Skanderbeg jsem zhlédl. A také ruský film Pád Berlína, ve kterém náš Jan Werich hrál tlustého maršála Göringa.
No, bylo toho hodně, a to jsem si nevzpomněl na všechno!
No, jen vzpomínejte.
Roku 1948 (bylo mi 6 let) jsem zaregistroval komunistický puč zvaný Vítězný únor. Komunistické vývěsní skříňky na ulicích byly přemalovány vápnem, prostě přeškrtnuty. Otec tohoto dne přijel nezvykle brzy - v poledne - z práce z Brna. Pamatuji se, že se ho matka ptala, co se děje, načež otec odpověděl: "Komunisti blbnou, tak nás pustili domů!"
A jiné historky z doby temna?
Když byl roku 1953 zvolen Antonín Zápotocký, zvaný Ušaté torpédo, po zesnulém Klementu Gottwaldovi prezidentem, Holandsko okamžitě požádalo o jeho vydání jakožto válečného zločince! Tonda Zápotonda, jak se mu také říkalo, byl za války v koncentráku, a tam byl esesáky povýšen na kápa. Byl zodpovědný za kázeň, a tak občas musel uštědřit nějakou facku nebo ránu holí. Měl pod svým komandem holandské (!) vězně, a pár jich občas zmydlil. Po válce oni přeživší vězňové poznali v našem panu prezidentovi zlého kápa z koncentráku a hned spustili povyk. Byla to mezinárodní ostuda jako... no, nevím co.
Potvrzení toho, že jsem si to nevymyslel, je možno najít v Hrabalových Poupatech - také o tom píše. Ty Poupata mi Hrabal věnoval osobně - vytáhl je ze sběru, spíše ze "sběrných surovin", ve kterých pracoval... nebo to vytáhla jeho manželka? Spíše to byla manželka. Komunisti onu knihu (už vyšlou) poslali do stoupy, případně sběrných surovin.
Zajímavé? A co dále?
No, můj život se začal vyvíjet neradostně: ve třinácti letech jsem onemocněl chorobou zvanou nephritis chronica - česky chronický zánět ledvin. Tři měsíce jsem strávil v nemocnici: provozovaly se na mně různé experimenty, jako třeba vyšetření zvané cystoskopie. Ještě se mi dělá zle, když si uvědomuji toto slovo. To se prostě stříbrný, dlouhý, tenký drát vrazil žaludem do údu a soukal se až do ledvin. Na konci drátku byla malá žárovička, která došla až do ledviny, a zde se rozsvítila. Byl jsem prozářen a zrentgenován. Po třech měsících jsem byl propuštěn z nemocnice a byla mi nařízena neslaná dieta. Tu bych nepřál ani svému nejhoršímu nepříteli. Polévka bez soli je něco jako teplá voda z vodovodu natočená do talíře. Maso neslané (snad hovězí, ale hrozné)... no, prostě šílenstvo!
Za rok se můj stav zhoršil, takže tentokrát dva měsíce v nemocnici. Cystoskopie bez narkózy, jak to bylo před rokem... no, děs. V osmnácti letech už jen týden v nemocnici. I když jsem úředně zdráv, dodnes ty ledviny cítím. I na vojnu mne vzali, nehleděli na nic. No, můj život nebyl žádná procházka růžovým sadem.
Vyrostl jste v Brně v těsné blízkosti zimního stadionu. Co pro vás znamená sport?
Němnožko. Dopoledne se zimák nezamykal, tak jsem se tam občas vloudil na trénink Rudé hvězdy Brno, což byl hokejový oddíl složený z vojáků a policajtů. Říkalo se mu Kometa, a teď po pádu komunismu se tak velmi správně jmenuje. Hned vedle brány na stadec byl malý domek, kde bydlel slavný útočník Danda. Vídal jsem ho tam klepat koberce. Jeho kamarády byli útočník Bubník a Barto, kteří za ním chodívali na návštěvu. Byli tehdy velmi slavní a já jsem je viděl téměř denně. Na vedlejším fotbalovém stadionu Zbrojovky býval vždy dojezd cyklistického Závodu míru - vídal jsem tam slavná evropská esa, takže od té doby jsou mými oblíbenými sporty hokej a cyklistika.
Zmiňoval jste se ještě o jiné roli zimního stadionu ve vašem životě, a to velmi podstatné.
Tak samo. Ty nesčíslné estrády, koncerty, filmová představení... Zapomněl jsem na podrobnosti vystoupení Vlasty Buriana, živého, kterého jsem na stadecu spatřil v létě 1961. Burian přišel k mikrofonu, a tu se mu podlomily nohy a on si takzvaně gecnul na zadek. Zůstal na pódiu sedět, a aby zlehčil trapnost okamžiku, ukázal prstem na oblohu a zvolal: "Jé, éro letí!" Pořadatelé přispěchali, zdvihli ho a posadili ho na židli. Jak pokračovalo vystoupení, to si už dnes po padesáti letech nepamatuju, ale odehrál to.
Zde se pořádaly politické tábory lidu. Pamatuji si nepříčetný řev sprostým chraptivým hlasem ministra propagandy (informací) Václava Kopeckého, který hulákal, že ti "bradatí Šalamounové nás neoblafnou". Myslel tím samozřejmě Židy, kterým se tehdy říkalo kosmopolité. To byla doba velkého tažení proti kosmopolitismu.
Přiznávám se, že ve svých čtrnácti letech jsem byl tele. Za nějakého shromáždění jsem na stadionu stál pod tribunou, kde se zvláště vyjímal pan prezident Antonín Zápotocký. Stál jsem od něj asi tři metry, s vyvalenýma očima i otevřenými ústy. I když jsem komunistům nefandil, byl to přece živý prezident republiky!!! Čuměl jsem tak na něj přes hodinu, až se pan prezident začal bavit. Zpozoroval mne a vrhal na mne usměvavé pohledy. Věděl o mně! Fascinován prezidentským zjevem čuměl jsem přesto dál. Kdyby byl hodný, pozval by mne do salónku na chlebíčky a limonádu, ale neučinil tak.
Nejste vy nějaký kolaborant nebo pozdější agent StB, zanesený později do Cibulkových seznamů, vy obdivovateli Ušatého torpéda???
Tak to tedy ne, vy jízlivý zlý člověče. Dětství má právo na své omyly