KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Neúnavný Vláďa Drápal, řečený Lábus, uspořádal po roce festival s názvem Pocta českému undergroundu II. Jeho první část jsme měli možnost zažít v sobotu 24. listopadu v Divadle Archa.

Underground kulturní - spojující v sobě žánry poezie, výtvarna, filmu a hudby přibližně v tomto pořadí - nestojí o masmedializaci, ale přenos pravdivé výpovědi.

Violoncellista Josef Klíč přijel z Brna, aby uvedl své nové CD Requiem za Magora. Requiem za Magora má tyto zachovalé části: Opíjejte se, Requiem Aeternam, Kyrie Eleison, Sanctus, Dies Irae, Ofertorium, Hostias, Agnus Dei, Kyrie.

Nedílnou součástí Requiem jsou recitativy Jirouse přednášené nezaměnitelným osobitým způsobem, hlasem básníka, jímž "kázal" o Velikonocích, o Panně Marii, o setkání s olšemi, přednášel básně a myšlenky zrozené ve vězení, nad postýlkou dcer, v borovém lese a zformované do posmrtného textu. Pepa Klíč se na jevišti Archy mění v Démona s nádherným přednesem, s hlavou Pepy Klíče a tělem violoncella, vynořujícího se ze tmy jeviště. Klíčovo Requiem mělo premiéru na Magorově pohřbu loni v listopadu v kostele Panny Marie na Karmelu v Kostelním Vydří.

Přehlídka legend

Koncertu následujícího filmovou předpremiéru Roku bez Magora režiséra Olivera Morgensterna se zúčastnili Pavel Zajíček a DG 307, Psí vojáci s Filipem Topolem a nakonec Plastic People of The Universe, kteří tentokrát představili i tři nové písně. Kultovní postavy pražského hudebního undergroundu mají světovou úroveň jak v nasazení vlastních sil, tak v působení na diváka, jenž jim rozumí.

Filip Topol prošel největší proměnou; z divokého kluka ulice se stal Anděl, který se schovává plaše za kamenem. Černé tričko vyměnil za bílou košili, neboť všichni vrůstáme do bílé košile. Filip Topol - Anděl za piánem - neztrácí čas ani energii, je úsporný, koncentrovaný, splývá se svými vlastními písněmi generační výpovědí, a když důvěrné publikum šílelo slité v jeden hledištní temný tvar, malinko naklonil hlavičku a řekl laskavým hlasem: jste na mne laskaví...

Hlediště se na pár minut proměnilo v hmatatelné voňavé burácející i tiché generační vědomí. Filip Topol prošel smrtí, a tak už není čas na zbytečnosti a nánosy a každý tón je drahocenný jako sám život.

Film Rok bez Magora mapuje poslední leta Magorova života a civilně zasahuje do minulosti s použitím dobových záběrů i hraných rekonstrukcí. Bohužel, těžištěm filmu jako by byla výpověď o opilci a rváči. Tvůrce filmu počítá s tím, že divák o genialitě básníka a kulturního lídra prostě ví a má zažito a přečteno. Což není pravda.

Hned po Magorově smrti se vyrojily prostřednictvím sociálních internetových sítí obsahy střev různých lidí a pomlouvačů, kteří kážou víno a prstem na stín mrtvého ukazují. O umělcích po jejich smrti hovoří jen jejich umění, o básnících jejich básně. Opilecké historky a násilnické průšvihy skončí smrtí posledního opilce z Magorova okruhu.

Básně, sbírky, nahrávky zůstanou.

Rok bez Magora - rok bez Věry Jirousové

O Věře Jirousové - nejdůležitější ženě Magorova života - během celého večera nepadla ani zmínka. Doufám, že se pletu a jen mi to prostě uniklo.

Dvojice Magor-Jirousová již od studií na Filosofické fakultě vystupovala jako dvojice lídrů nepoplatného umění. Na dobových fotkách štíhlý chlapec v černém a bílá dívka - typická rockerka - drsná a nesmlouvavá víla. Oba maličcí a křehcí. Žili a pracovali spolu v letech pro svobodnou tvorbu a vyjádření myšlení o umění nejdůležitějších - v letech šedesátých

Věra byla vyslýchána, pronásledována, uvažovala o emigraci už v roce 1968, leccos s Magorem ustála. Držela s ním krok, především intelektuální. Jak jsem Věru znala, jsem přesvědčena, že ho i mentálně táhla. Věřiny koncepční nápady následovala jeho vrozená plachost.

V devadesátých letech Věra navázala na práci v letech šedesátých. Magor po návratu z vězení psal dál básně a upíjel se neschopen žádné práce, Věra kurátorovala, pořádala výstavy, psala, redigovala. Byla stále jeho ženou, když byl vězněn ve Valdicích, byla stále jeho ženou, když se později seznámil s dívkou Julianou...

O dvou Magorových ženách? Stačí rok po obou náhlých úmrtích a už po Věře neštěkne v souvislosti s Magorem ani pes? To tahle bílá Věra dala jeho životu směr, ona ve své bezuzdné dominanci utvářela intelektuální dvojici Magor a Věra. To on zdrcen na jejím nečekaném pohřbu nebyl schopen promluvit a už průsvitný a nemocný, Ahasver, šel vstříc svému konci a pospíchal za ní. Nikdo si nepomyslel, že ještě tentýž rok.

Stejně jako Magor byl chudý, chudá byla i Věra, chudí jsou pozůstalí a proč tedy nevypískat "knížete" Schwarzenberga, který je takovou tuhou, prapodivně vylhanou součástí této likvidační, represivní vlády, tohoto pokryteckého systému české společnosti masakrujícího vše živé?

Underground není bojem proti establishmentu, je kvalitou výpovědi lidí, kterým nezbývá už nic jiného než bělost rozevřených dlaní, je kvalitou poctivosti, které Magor byl arbitrem a fackoval nepoctivé a seřvával krkolomné.

Pocta undergroundu II - setkání přátel v tiché občanské válce.

Bojovat proti establishmentu nemá cenu, protože není práce a není ani establishment jako silná a pevná struktura, je jen bláto a zmar. V čase adventu. Proto Magor topící se ve špíně vězení píše o liliích a Panně Marii a tuto čistotu si uchovává do smrti i po ní. Tuto čistotu si uchoval i v posledních letech bláta a zmaru české kultury, kdy vědecké, literární, divadelní a další umělecké kapacity nemají na nájem a prosí své přátele o kousek chleba k večeři.

Rok 2011 nebyl rokem úmrtí Magora a Havla, ale byl rokem ztráty Jirousové, Magora a Havla v tomto pořadí. Nositelů nepoplatné, vysoké kultury myšlenek, kultury pevných názorů na umění jako součást života a nesmiřitelnost výpovědi.

O to pravdivější byl krátký film Jaroslava Abbého Libánského Magorova La Paloma, který nezachytil nic jiného než Magorův myšlenkový konstrukt o vzniku vojenské italské písničky, která má kořeny na českém území napoleonských válek a začíná slovy Hřbitove hřbitove, zahrado zelená... Libánský jako tajný myslitel rozkrývá a rozvíjí citaci Magorova konstruktu tím, že nechává obraz zpívajícího Magora opakovat, postupně nechává Magora rozvíjet myšlenku, která je dnes zároveň vzpomínkou, a nakonec Magor ve filmu vypadá jako oživlý obraz dávno zapomenutého času. Jemný, něžný, uzavřený a bezbranný jako každý, kdo usilovně přemýšlí a chce se vyjádřit, a bez alkoholu.

Nakonec La Palomu zpívá a hraje Pepa Klíč na pozadí postmoderního bordelu vídeňského bytu a jeho virtuózní hra se odráží na desce skleněného stolu jako na vodní hladině - obraz v obraze, pohyb v pohybu, film ve filmu.