Brno viděno z venku
V úterý 4. prosince se v divadle Husa na provázku konal již devatenáctý Husa klub. Měl název Z Brna do světa a podtitul Jak nás vidí Brňané žijící ve světě? Hosty byli spisovatelka Alena Wagnerová, literární vědec Peter Demetz, herečka Nika Brettschneiderová a publicista Ondřej Hýbl.
Složení hostů reprezentovalo různé generace i různé kulturní okruhy. Profesor americké Yaleovy univerzity Peter Demetz (1922), germanista, překladatel a esejista, patří k legendárním postavám českého exilu a jeho smíšený původ (německo-česko-židovský) určuje i nadhled, s jakým se dívá na dějiny. Spisovatelka a překladatelka Alena Wagnerová (1936) má za sebou bohatou zkušenost se životem v západním Německu a se všemi jevy, které rozvoj tamní společnosti provázely (levicová hnutí, problém s denacifikací, emancipační boje žen a menšin). Herečka Nika Brettschneiderová (1951), která se po podpisu Charty 77 vystěhovala do Rakouska, poté kočovala se svým Theater Brett po Evropě a nakonec zřídila stálou scénu ve Vídni, zůstala brněnskému prostředí a jeho kultuře nejblíže. Japanolog a publicista Ondřej Hýbl, který jako jediný odešel v roce 2001 do zahraničí (Japonska) z absolutně svobodného rozhodnutí studovat vzdálenou kulturu, se dívá na dění v Evropě s největší faktickou i kulturní distancí.
Beseda byla neobyčejně různorodá a je těžké ji zde na omezeném místě vylíčit. Stručně oglosujeme pouze vystoupení nejvýznamnějšího hosta, profesora Demetze.
Na otázku, jak na něj po odchodu z vlasti dopadl střet s cizím prostředím, odpověděl Peter Demetz, že o žádný střet nešlo, protože odcházel jako přesvědčený zastánce masarykovské první republiky, jež měla principy shodné se západní demokracií, a tudíž tam prohluboval své životní přesvědčení. Dojemné bylo, když vzpomínal na svůj snad nejsilnější zážitek z dětství: Seděl v divadle Reduta v kanceláři svého otce, který byl dramaturgem Spojených německých scén, a viděl z okna příjezd prezidenta Masaryka. To množství lidí a prezidentův bílý oblek v něm zanechaly hluboký dojem, symbolický.
Na otázku, jaký je obraz Brna z pohledu amerického, odpověděl profesor Demetz, že Brno je téměř neznámé a že v tomto ohledu máme obecně velký dluh v prezentaci své kultury ve světě. Uvedl příklad světoznámého filosofa Ernsta Macha, který se narodil v Chrlicích u Brna a je v současnosti ikonou neopozitivistického proudu v Americe. "To, že se v Brně nekoná machovská konference, která by sem přitáhla lidi z celého světa, považuji za skandální," řekl doslova.
Peter Demetz vzpomínal i na své mládí v Brně a na vícenárodní kulturu i německý ráz města a účastníci debaty se shodli na tom, že tento zmizelý prostor se dodnes nepodařilo plnohodnotně zaplnit, což má dopad na celý brněnský kulturní, a nejen kulturní život.
Na závěr jen malá odbočka - Ondřej Hýbl charakterizoval rozdíly mezi evropskou a dálně východní japonskou kulturou. A prohlásil, že až tam si uvědomil a ocenil jednu věc, která mu zde připadala samozřejmá. V západní kultuře se hledá pravda v nějaké absolutní podobě. V Japonsku, jež bylo - obklopeno mořem - v historii dějištěm svářících se různých kmenů a dílčích vládců jednoho národa, povědomí o jedné "vyšší" pravdě neexistuje. Každý bojuje o svou pravdu a často se bojovníci chovají velmi pragmaticky: přejdou do druhého tábora, podle výhodnosti. Západní směřování k vyšší pravdě je pro Ondřeje Hýbla vyjádřeno i snahou o vytvoření vyššího celku, Evropské unie. Onen mírový přístup, kde jde - byť za cenu dílčích obtíží - o vytvoření společenství vyššího řádu z velmi pestrých a odlišných součástí, je z jeho pohledu v současném světovém dění naprosto ojedinělý a respektuhodný fenomén.
Apendix
Úryvek z rozhovoru literární publicistky a kritičky Mileny M. Marešové s profesorem Demetzem, který byl publikován 21. ledna 2010 na idnes.cz.
Nakolik je ještě dnes platný pojem "národní literatura"?
Je snad na čase, abychom pojem "národní literatura" zrevidovali. Tradice sloužila 300 let, ale lidé se dnes pohybují rychleji a v celých společnostech, tradiční pojmy už dávno nestačí (ani nemluvě o nové perspektivě antropologie a literární vědy u Ernesta Gellnera anebo Benedikta Andersona).
V Čechách a na Moravě si konkurovaly teritoriální a, řekněme, sokolský pohled. Teritoriální pohled (snad v tradici Bernarda Bolzana) nás poučoval o tom, že tu žilo několik literatur současně a v chronologii, staroslověnská, česká, latinská, jidiš, hebrejská a německá (také dokonce literatura italských kacířů a angličtina pronásledovaných katolíků, kteří tu našli přístřeší). Zemský pohled ještě přežil v první republice, která tak přesně nevěděla, zda je státem národním, či národnostním a 28. října udělovala státní ceny i občanům-spisovatelům jazyka německého.
Škoda, že zemský pohled první republiku nepřežil, a tak se stalo, že němečtí republikáni, kteří v exilu či v koncentráku loajálně věřili v demokracii, byli nakonec odsouzeni k dalšímu exilu a tam také zemřeli - Johannes Urzidil v Římě, Ernst Sommer v Londýně, a H. G. Adler, který se z koncentráku vrátil do Prahy, po dvou letech odešel do Anglie.
Dívám se také z jiné perspektivy na otázku tzv. česko-židovských spisovatelů a myslím, že každý z nich má (měl) jiný osud a získal si právo na to, aby se sám vyslovil k tomu, jaká kategorie kolektivu mu nejspíše vyhovuje. Nestačím se divit, že Pavel Eisner, duch kritický a nadmíru vzdělaný, Jiřího Ortena jednou nazval "prvním všenárodním básníkem z krve židovské". Co je to za krev? Vím, co to je židovské náboženství, židovská tradice, ale krev? Ptám se proto, poněvadž mám ve svých žilách také "židovskou krev", za nacistů jsem byl (úředně) "míšencem prvního stupně", ale ta hematologická metafora byla jejich, ne moje. Mluvím o Ortenovi, poněvadž dodnes mě bolí, že jsem ho tenkráte v okupované Praze nevyhledal - zabýval se tehdy R. M. Rilkem (jako já), a měli jsme si, myslím, co říci.
Dnes se lidé rychle stěhují, volí si jiný jazyk, a píší v jiných souvislostech. Sevgi Ermine Özdamarová se narodila v Turecku, dnes žije v Berlíně, četla Heineho a Brechta, a už dvacet let je německou spisovatelkou. Igiaba Scegová a Cristina Ali Farahová se narodily v Somálsku, ale dnes píší italsky, a kritika mluví o nové sféře středozemní literatury. Nejvtipnější pražský román poslední doby napsal Gary Shteyngart, z ruské židovské rodiny, který jako mladík odešel z domova, a rozhodl se psát svoji Rukověť ruské debutantky (The Russian Debutante's Handbook) anglicky. Pikareskní román ze stověžatého města, kde mladý Vladimír Girshkin prožívá svá dobrodružství, byl americkým bestsellerem roku 2002 a kritika nám připomínala Nabokova a Woodyho Allena.
Který je váš oblíbený český spisovatel?
Karel Čapek. Je pro mě reprezentantem nejproduktivnějších dob Československé republiky. Vždycky jsem se k němu vracel. Hovory s TGM, jeden z mála českých dramatiků (hlavně Věc Makropulos a RUR), cestopisy (moje četba: Anglické listy) a povídky či romány, Obyčejný život. Možná, že je spíše symbolem masarykovské republiky než spisovatelem, těžko rozeznat přesné kontury.
Která zdejší jména si spojujete se světovostí?Světovost? Milan Kundera, Josef Škvorecký, Daniela Hodrová... Spíše postrádám cílevědomou aktivitu kulturně politickou na mezinárodní scéně, proč nepozvat nadané překladatele, anebo autory, kteří mají zájem o české věci, na roční stipendium do Prahy nebo do Brna (například Garyho Shteyngarta nebo vynikající překladatelku Kristinu Kallertovou)? Italská republika pravidelně vysílá vzdělané lektory a lektorky italštiny na americké a jiné univerzity. Co Česká republika?
Celý rozhovor s Peterem Demetzem si můžete přečíst zde: http://zpravy.idnes.cz/peter-demetz-bylo-by-zapotrebi-aby-cesti-kritici-jednou-zase-psali-pro-svet-1bd-/kavarna.aspx?c=A100111_093523_kavarna_chu