Je pevný řád a platí napořád
Dušičkové zamyšlení naší spolupracovnice překračuje období, z něhož vyšlo. A nezastaví se ani ve chvíli zlomu ročního cyklu.
Je měsíc Dušiček a já měním objektivy před brněnským Ústředním hřbitovem. Zužuji úhel záběru, nasazuji oblíbených 35 mm, Sigmě 10-20 mm zatím dávám pohov a schovávám ji do tašky. Potřebuji zúžit úhel záběru, tak jako vždycky, když se chci zorientovat v prostoru, v lidech, v sobě. Přemýšlím o prachu, který mi dosedá na obnažený snímač. Co když na tu světlocitlivou vrstvu, která vytváří fotografii, právě přistává kousek paní Marie Nové či drobek pana Otty Zapadla? Co když rodina Černých touží na chvíli podílet se opět na viditelnosti? Vidět a být viděn není jen funkcí reflexní vesty, je to návrat do existence, do povědomí druhých, třeba ve formě prachu na snímači. Prach na snímači je ovšem nežádoucí, tudíž návraty nejsou snadné.
Předkové se mohou vracet v různých podobách. V podobě myšlenky, prachu, vůně, a někdy na sebe berou podobu dejà vu, jen oni sami chybí. Přicházejí do našeho bdělého dne a přicházejí za jediným účelem, připomenout nám, že naše bdělost netrvá věčně. Jen málokdy jsme však k nim během dne vnímaví, proto raději volí jiné cesty, kdy jsme vnímavější, kdy jsou naše smysly přeladěny a ušetřeny každodenního velkého třesku. Přicházejí do snů v podobě obrazů, které s námi pak dlouho zůstávají i poté, co otevřeme oči a odkráčíme za povinnostmi, vrátíme se k trápení, ponoříme se do obav. I mně se zdál sen. Nebudu vám ho líčit celý, protože pojem "celek snu" je nesmysl.
Sen je dort o tisíci patrech a ještě k tomu rozmetaný dynamitem. Jsem vidlička, která se přehrabuje v zdánlivě chaotické struktuře. Tady je marcipán a tady tučný krém, ze kterého se mi zvedá žaludek, zde zase čokoláda a pozor, teď kloužu na oříšku rovnou do hruškového pyré. Namelu si ciferník a vůbec mě to nebolí, protože sladkost je cit a cit je vata. Ale to není ten sen. Z něj si pamatuju následující výjev: přede mnou se rozkládá mírně zčeřená vodní plocha, nevím, jestli vidím na druhý konec, nevím, jestli je to velká řeka, jezero nebo moře. Ocitám se ve vodě, pluju na zádech a hlavou směřuji k opačnému břehu, o kterém zatím pochybuji, nebo spíš nad ním nepřemýšlím (alespoň zpočátku ne). Plavu a něco mě tlačí do zad, takové pravidelné hrbolky, docela velké a znepokojivé. Taková plavba není vůbec uvolňující.
Někdo nebo něco ve mně či mimo mě mi našeptává, že pod hladinou jsou v pravidelných řadách zasazeny kostry předků. Je to jakési atypické pohřebiště. Nemůžu přesně říct, zda je to vysloveně nepříjemné; mých zad se dotýkají proudem vyhlazené lebky předků. Ten proud ty lebky hladí jako matka novorozeně. Laská je a konejší. Trochu se podivím nad marností počínání té vody. Jsou to přece jenom schránky, jsou to jen mrtví svědkové duší. A přesto mě tak hmatatelně tlačí do zad. Ta krajina minulosti rozprostřená pode mnou. Nevidím ji, jen ji cítím, nevím, jak je hluboká, a jestli vůbec má nějaké dno, jsem schopná vnímat jen její povrch a mírný ponor. Dostávám se na druhý břeh. Je to tedy asi řeka, kterou jsem přeplula napříč, ačkoliv někdo mluvil o jezeru předků, já cítím, že je to řeka.
Jsem na druhém břehu v podobě muže, o němž si druzí myslí, že je krokodýl, uctívají ho, je to jakýsi polobůh. Chci být sám, jenže ženy jsou neodbytné, nutí mi obětiny. Jednou z obětin je muž. Mám ho pozřít, jenže já jsem sytý. Vím však, že ode mě očekávají projevy moci. Bože, jak se mi do toho nechce. Ženy na mě civí, jejich oči žadoní a lepkavě přihlížejí mému znechucení. Muže chci propustit, ale pohled žen se mění v čepele. Rozhodnu se pro projev moci, který uspokojí všechny. Muži dávám ultimátum: než napočítám do tří, zmiz, můžeš se zachránit, pro život si však přepluj na druhý břeh, zde už pro tebe místo není. Muž zalapal po dechu, ví, že to není jeho poslední, vrhá se do vln, které se rozdivočely, stejně jako ženy na mém břehu, tančí, kvílí a já usínám, usínám zase někam směrem k oříšku, rozince a hruškovému pyré.
Procházím po cestách Ústředního hřbitova. Někde je písek, jinde štěrk, dupu po rozličných fázích rozkladu, eroze. Po půl hodině cesty si nepamatuji, kde je začátek, a netuším, kde může být konec. Tato symbolická architektura hřbitova mě potichu těší. Potkávám hodně starých lidí, zírají na pomníky a náhrobky, čtou písmena, v něž se proměnili jejich blízcí, a nestačí se divit, jak nesmlouvavá je ta bílá na černé a černá na bílé. Zde nepodplatíš. Hřbitov dnes zavírá v pět. Je to jako v nemocnici, nedělní návštěvy do páté odpolední, pak následuje lékařská vizita. Ale kdo je lékařem zde? Možná vítr, možná déšť, možná plamen svíčky rozpomínající se na žáry v hrudi, které svíraly ty nyní pokojné, dříve tonoucí.
Do zorného pole mi vplouvají černé tečky na konci aleje. Pomalu se zvětšují, rostou jim nohy a ruce, některé mají už i hlavu. Blížící se chomáč měňavek. Po chvíli rozeznávám rodinu, několik dospělých (všichni šedí, moc je nevnímám), ale je tu jedno mládě. Holčička, možná šest let, nevím. Má fialovou pletenou čepku a umělohmotný bublifuk. Takový okatý symbolismus se už i mně zdá příliš. Že by dcera historiků umění se smyslem pro humor, kteří si libují v živých metaforách? Zobrazení dítěte vyfukujícího mýdlové bubliny poukazuje na pomíjivost života a je známé nejen z barokních obrazů typu vanitas. Zdálo se mi, že si ze mě někdo utahuje, protože za chvíli můj pohled upoutalo kotě. Jeho výraz v očích byl čistě lidský a zvalo mě jím, abych šla za ním. Zapřu se a říkám si, nebudu tady ze sebe dělat blázna a nepotáhnu se za kočkou.
Plejáda klišé (z mého pohledu) byla završena průhledem mezi smutečními tisy. Na obzoru u hřbitovní zdi je poměrně velký pomník, na jehož vrcholu klečí lkající dívka a lomí rukama nad neštěstím, které ji právě v její kamenné existenci potkalo a pro kamennou existenci také ještě dlouho neopustí. Za dívkou v dáli se v krvavé lázni topí řady paneláků. Slunko si jako každý večer podřízlo žíly, a tak to vypadá, jako kdyby beránky napadla vyhladovělá smečka vlků, kteří rozcupovali i pastýře. Odvracím se od toho theatra.
Jsem na konci či spíše na jedné straně hřbitova. Hřbitov se nezvětšuje. Zeď udává přesné rozměry, ani o píď víc už smrti nepodstoupíme, za hřbitovem je pole, je sice podzim, takže půda odpočívá, ale na jaře začne zase rodit, aby paneláky na obzoru měly co jíst. Hřbitovy se nerozpínají, ačkoliv by z demokratického hlediska na to mrtví měli mít právo. Je jich přece jenom víc než těch živých. Přicházím k hrobům vojáků padlých za války. Jejich hroby se vyznačují uniformitou, jsou všechny k uzoufání stejné a hlavně malinké. Vypadá to jako hřbitov neviňátek. Válečný mundúr nesvlékli ani po smrti, každý pomníček zdobí jen plechová deska se jménem a životopisnými daty.
Je to, jako kdybyste si na zahrádku zaseli tam mrkev, sem hrášek a támhle vzadu ředkvičky. Ten zeleninový salát vojska a především jejich jednostejné pomníčky mi připomněly můj sen, mé plutí po lebkách předků. Bylo těsně před pátou a předkové se už zase dotýkali mých zad. Hřbitov polepila naprostá tma, jen místy mi na cestu ven zasvítilo pár plamínků. U východu, ale ještě uvnitř hřbitova jsou veřejné záchodky (už zavřené) a vedle nich je automat na kávu. V nemocnici bych si kávu asi ještě dala, zde už ne. Vycházím ven, jsem za zdmi hřbitova, ta čerň, co panovala uvnitř, se mírní neony a světly ulic, ta se prokousala i do podchodu. Jdu na tramvaj. Ještě přejít přes přechod. Zrovna mi svítí červení panáčci. Zrovna někde někoho zase zastavili. A v tu chvíli se pohnul krokodýl.
Slova musí být doplněna hudbou a hudba obrazy:
http://www.youtube.com/watch?v=PZDoAX8llW0&feature=related
Obrazový komplet lze nalézt na http://spadlasmesice.cz, odkud je se svolením autorky převzat i tento text.