Tři rozhovory, tři osobnosti, ale jen dvě prezidentky
Je to zvláštní shoda okolností, že v jednom nakladatelství vyšly tři knihy rozhovorů s třemi prezidentskými kandidáty zrovna v době rozběhnuté předvolební kampaně.
Nebudu zabíhat do přílišných spekulací, i když o jistém smyslu pro komerční rovinu nakladatelské činnosti nemusíme u pražského Portálu pochybovat. Na druhé straně zas, a to budiž Portálu připsáno ke cti, nepůsobí žádný z aktuálních titulů dojmem prvoplánové obchodnické rychlokvašky − a to přitom texty rozhovorů zasahují až do žhavé současnosti. Redakční a vydavatelská práce je tu na slušné úrovni, takže obsah knih můžeme považovat za reprezentativní. Zpovídané osobnosti před námi vyvstávají s dostatečnou plasticitou. Nehodnotím teď samotné autory rozhovorů (u Schwarzenberga jich je více, přičemž celý komplet uspořádal Karel Hvížďala) v jejich schopnosti kritického odstupu či zasvěcenosti. Jisté však je, že všechny tři knihy jsou dostatečně výmluvnými výpověďmi pro každého, kdo jim věnuje jen trochu pozornosti.
Dvě ženy a jeden muž. Táňa Fischerová, Zuzana Roithová a Karel Schwarzenberg. Dvě ženy, jejichž startovací čára pro veřejné angažmá po roce 1989 a nakonec i působení v politice, byla podobná jako u velké části českého národa: Před tímto rokem žily v tuzemsku bez intenzívnějšího doteku s životem na Západě a bez systematičtějšího politického angažmá. Ani jedna z nich však nepatřila k té vrstvě národa, která žila v relativně bezproblémové shodě s režimem, naopak zažívaly různé peripetie, takže představovaly duchovní potenciál pro život v proměněné, otevřené společnosti.
Apoštol normálního kapitalismu
Zato onen muž, přestože narozen a jako dítě vychováván v Čechách, měl za sebou zkušenost z druhé strany Železné opony. Po odchodu rodiny do Rakouska v roce 1948 si prošel ledasčím, včetně zkušenosti se správou velkého majetku. Jeho politicko-geografický přehled byl ve srovnání s našimi dvěma ženami neporovnatelný. A k západní společnosti byl kritický. V roce 1990 řekl Karel Schwarzenberg pro rakouský časopis Construktiv: "Věřím, že duchovní pohyb se udál na Východě, a ne na Západě, kde se za posledních dvacet let toho bohužel změnilo velmi málo. Vidíme to všude. Intelektuální debaty se vyprázdnily zrovna tak jako programy politických stran. Chybí čerstvý vítr. Je to bídný pohled, ale já na západní politické scéně doopravdy nevidím nadané mladé lidi. Naproti tomu mladí lidé, kteří se angažují, existují v Polsku, Maďarsku a také v Rusku. (…) Naproti tomu řada lidí, které potkávám na Západě, budí dojem, že zaspala."
Na podotknutí redaktora, že německý filosof a sociolog Jürgen Habermas nevidí ve změnách ve východní Evropě vůbec nic nového a hovoří o takzvané doháněcí revoluci, Schwarzenberg pokračuje a vnímáme v tom nejen pronikavý pohled, ale i jeho typickou (sebe)ironii: "Takové sdělení nepůsobí zrovna sympaticky a má v sobě něco z intelektuálního kolonialismu. Ostatně věřím, že profesoři od jistého stáří se mohou těžko něčemu novému přiučit. To je lidsky pochopitelné, já toho už taky už brzy asi nebudu schopen (pozn. aut.: sic! v roce 1990!), a proto bych si ani nedovolil někomu něco vyčítat. (…) Co mě ale zajímá, je to, jestli lidé, kteří jsou dnes mladí, kteří jsou studenty a asistenty − jestli ti chápou, co se v novém tisíciletí nutně musí změnit. To je na tom zajímavé. Nechme mrtvé pohřbívat mrtvé… Po čem je dnes poptávka, je flexibilita, která se orientuje na člověka. Nějakou dobu bude u nás v Česku a ve střední Evropě existovat divoký kapitalismus a určitě nasbíráme i velmi špatné zkušenosti. Tomu západní Evropa po druhé světové válce postupně odvykla a odnaučila se to, a naopak se naučila sociálně tržnímu hospodářství, tedy tomu, že i kapitalismus potřebuje mít nějaká pravidla hry. O to budeme muset my na Východě teprve zápasit. (…) Dožijeme se zcela jistě značných výkyvů a zažijeme hodně nepříjemných věcí. Ale pokud jsme se něco naučili, pak to, že velké iluze revolucionářů není možné naplnit na konci 20. století násilím a že násilné změny nevytvoří ideální společnost. A musíme taky vědět, že všechno nemůžeme vyřešit najednou…"
Člověku bere dech realismus tohoto pohledu z doby, kdy jsme se na sebe ještě všichni usmívali a říkalo se běžně, že za pár let se problémy zvládnou. Po 23 letech je veřejnost politikou a způsobem vedení státu znechucena a názor, že jsme se dostali zatím do nejhlubšího marasmatického stadia polistopadového vývoje, není vůbec ojedinělý. A u toho Karel Schwarzenberg pilně asistuje. Svými rádoby zemitými bonmoty, akcentem na "selský rozum", trváním na směřování k "normálnímu" státu a především svými pragmatickými politickými spojenectvími přivedl politologa Lukáše Jelínka − s odkazem na kampaň Schwarzenbergovy strany TOP09 − k článku s neobyčejně přiléhavým názvem Muž s názory nejasnými více, než si myslíte (Deník Referendum, 6. prosince 2012: http://www.denikreferendum.cz/clanek/14486-muz-s-nazory-nejasnymi-vice-nez-si-myslite).
Je velmi užitečné knihu Knížecí rozhovory číst. Není mnoho politiků, po nichž podobná kniha zůstane. Celá řada postřehů je pronikavých a prozrazuje neobyčejnou zkušenost a intelekt, avšak o to je pro mne osobně větší zklamání z působení Karla Schwarzenberga v české politice posledních zhruba deseti let. A nemluvím teď jen o konkrétních politických krocích a názorech, v nichž se vyjevuje povaha stárnoucího cynika, který nemá vizi. Úpadek je zaryt v hloubi osobnosti pana knížete. Jak jinak si lze vyložit následující část rozhovoru, který poskytl Právu 19. června 2010 (do knihy se z nějakých důvodů nevešel…) a který chce být asi vtipný, ale osciluje na hraně, která − už je za hranou:
"Když jste mluvil o sousedech, tak by mě zajímal váš názor na tzv. knížete z Hluboké Pavla Dlouhého, který je považován za skutečného vládce jihočeské ODS a člověka velmi vlivného.
Já si ho velice vážím, neboť když někdo během dvaceti let ovládne větší teritorium lesů, než my jsme po 300 letech v největším rozkvětu rodiny dobyli, to je přece báječné. To je kabrňák.
Je tedy podezřelé, když někdo získá za krátkou dobu velký majetek, který, jak vy říkáte, jste shromažďovali tři sta let?
Takových je v této republice mnoho.
To je přece to, o čem se tady celou dobu bavíme.
Já jsem měl vždycky o tom procesu pochyby, ale snad má pravdu můj syn.
Co říká váš syn?
Před nějakým časem jsem přijel do Vídně a syn se svými kámoši byli už ve veselé náladě, vypili nějakou lahvinku. Já jsem se k nim posadil, protože ty kluky znám od té doby, co se skamarádili, bylo jim tehdy dvanáct nebo čtrnáct. Přisedl jsem si k nim a najednou slyším, jak můj syn prohlašuje, že jeho otec je největší pitomec, kterého zná. A na vysvětlenou říkal: 'Já jsem pracoval začátkem 90. let v bance v Praze, viděl jsem, jak to vše probíhá. A kdo měl vliv a pozici mého otce v Praze a nesmírně nezbohatl, tak byl pitomec.' Přiznávám, že už jsem synovi neodporoval.
Na to člověk asi musel mít nejenom vliv a pozici, ale také žaludek.
Podívejte, je známo, že během posledních 50 let česká kuchyně nebyla moc valná. Ani ve válce, ani v RaJ neměla velkou kvalitu. A Češi si museli zvykat na velmi těžkou stravu. A to je znát do dnešních dní."
Co dodat? Jaký otec, takový syn. Doufejme, že na takovou stravu si nezvykneme. Schwarzenberg prezidentem by byl hodně přepálený olej.
Naděje přichází od žen
Nechci tu rozebírat detailněji další knihy rozhovorů, raději bych hned pobídnul čtenáře, aby si je pročetli sami. Obě zpovídané ženy vycházejí z rodinného prostředí, které bylo zatíženo obrovskými traumaty z doby protektorátu. Rodiče Táni Fischerové byli jedinými přeživšími ze svých rodin. Babička i maminka Zuzany Roithové si prožily takové strádání, že to ovlivnilo jejich rodinný život − malá Zuzana bojovala celé své dospívání s handicapem neúplné rodiny. Zvláště její vyprávění o zlomových okamžicích života, mezi něž patřilo rozhodnutí odejít za dramatických okolností od maminky (která záhy nato emigrovala) k babičce, která se stala jejím životním vzorem, je neobyčejně působivé. A člověk si uvědomuje, jak silná a cílevědomá je Zuzana Roithová, a nediví se už líčení dalších životních osudů, v nichž se z lékařky specializované na radiodiagnostiku stane aktivní členka Občanského fóra, později ředitelka nemocnice, bojující s ministerskou zvůlí, ministryně, senátorka, europoslankyně.
Mírně schematicky na mne působilo některé frázovité vymezování se vůči minulému režimu a manažerské mantry o motivaci pracovníků a spravedlivém odměňování. Roithová se však našla v manažerské roli. Je i pilnou poslankyní, která pečlivě a zodpovědně přistupuje ke své práci, snaží se být v kontaktu s občany a přijala za svůj i evropský kontext. Její rozhled a záběr práce jí lze jen závidět. Na druhé straně nelze nevnímat také absenci jisté transcendence, tedy snahy o překročení stávajícího řádu společnosti s jeho chybami.
Naproti tomu Táňa Fischerová má za sebou jinou dráhu. Herečka se silným sociálním cítěním, která se prodírala nepříliš příznivými životními okolnostmi, natrvalo spjata s postiženým dítětem, se dostala až do poslanecké sněmovny, kde sváděla obtížné bitvy o principy, jimž z hloubi duše věřila. Ani léta strávená ve vrcholové politice ji nepřipravila o idealismus, o směřování k transcendentnu, o snahu nacházet alternativní pohledy na společnost, ekonomiku, politiku. V této souvislosti je nutno připomenout knížku, která tvoří pandán ke knize Nežít jen pro sebe z Portálu. Je to před časem vydaný dialog s Radomilem Hradilem Láska nevládne, láska tvoří (Fabula 2012), v němž více než životopisná fakta je důležitá filosofie politického a sociálního myšlení Fischerové.
Obě knihy by si měli povinně číst sociální demokraté. To, co píše Roithová o ministerských způsobech Ivana Davida a jeho lidí, je alarmující. Obě ženy mají blízko k sociální problematice a spolupráce se sociální demokracií by tu měla být více než přirozená. Ne vždy tomu tak bylo a jádro problému leželo v kvalitě lidí, kteří sociální demokracii v té které chvíli reprezentovali. V personální politice ostatně leží největší úkoly do budoucna před touto velkou a důležitou stranou.
Ať už se díváme na vlastnosti obou žen z jakéhokoli úhlu, jedno je jisté − jsou to vyzrálé osobnosti, které ušly obdivuhodnou dráhu k nalezení sebe sama a své autentické a významné role ve společnosti. Jsou v činech i názorech konzistentní a čitelné. Obě by byly důstojnými prezidentkami. Na rozdíl od šlechtice, který má svůj zenit dávno za sebou.
Karel Hvížďala (ed.): Knížecí rozhovory s Karlem Schwarzenbergem (1990–2012). Portál, Praha 2012.
Daniela Brühová: Táňa Fischerová – Nežít jen pro sebe. Portál, Praha 2012.
Zdeněk Jančík: Zuzana Roithová – Vidět srdcem. Portál, Praha 2012.