Jungovy spisy: Velké dílo dokončeno
Slavnostní vernisáží v brněnském Moravském zemském muzeu byl veřejnosti představen 9. svazek Výboru z díla C. G. Junga s názvem Člověk a kultura, který završil dlouholetou náročnou překladatelskou a nakladatelskou práci.
Zaplněný konferenční sál byl 7. prosince svědkem obsažné rekapitulace dlouhých let práce na obtížných překladech velikána psychologie 20. století, švýcarského psychologa C. G. Junga (1875−1961). Patří k paradoxům doby, že úctyhodné dílo, které u nás pro politickou nepřízeň nemohlo být vydáváno před rokem 1989, nezpřístupnilo české veřejnosti žádné zavedené "kamenné" nakladatelství s dostatečným zázemím, ale zapálený soukromník Tomáš Janeček s týmem externích překladatelů, nad nimiž svou pečlivou odbornou redakcí bděl Karel Plocek, dlouholetý praktický psycholog a samizdatový překladatel. Možná právě ono zanícení a současně velký důraz na detail přispěly k tomu, že výsledný soubor bude zřejmě nadlouho patřit k základním kamenům české překladové literatury v oblasti hlubinné psychologie a jejích kulturně-sociálních přesahů. A to nejen v České republice, ale i na Slovensku, jak potvrdili slovenští hosté.
Jungovy práce mají neobyčejně široký záběr, nestojí jen na jeho psychologické praxi a výzkumech, ale také na důkladných studiích historických, antropologických a etnologických. Nezřídka jsou psány i jazykem ostřejším a vedle složitých témat se vyjadřují provokativně i ke žhavým problémům současnosti. Jedním z těchto problémů je problém osobnosti a jejího vzniku. "Výchovou k osobnosti" žongluje dnes každý, kdo se pohybuje v oblasti vzdělávání, ale lze jen tak jednoduše vychovávat k osobnosti? Jung k tomu mimo jiné říká (str. 11):
"Neustále se mluví o tom, že z dítěte se musí vychovat osobnost: Tento vysoký výchovný ideál samozřejmě obdivuji. Kdo však k této osobnosti vychovává? Na prvním a nejdůležitějším místě jsou to obyčejní nekompetentní rodiče, kteří jsou často sami po celý život polovičními nebo úplnými dětmi. Kdo by konečně taky od těchto obyčejných rodičů očekával, že budou 'osobnostmi', a kdo by kdy pomýšlel na vymýšlení metod, jak by se těmto rodičům mohla vštípit 'osobnost'? Proto se přirozeně očekává víc od pedagoga, od vzdělaného odborníka.
(…)
O mladých lidech, kteří si zvolili pedagogiku za své životní povolání, se předpokládá, že jsou sami vychováni. Ale že by všichni do jednoho byli také už osobnostmi, to asi nebude chtít tvrdit nikdo (…). Náš problém výchovy všeobecně trpí jednostranným poukazováním na dítě, které má být vychováváno, a právě tak jednostranným nedostatkem důrazu na nevychovanost dospělého vychovatele. Každý, kdo dokončil studia, si připadá jako hotově vychovaný, jedním slovem jako dospělý. Musí si tak totiž připadat, vždyť musí mít toto pevné přesvědčení o své kompetentnosti, aby mohl obstát v boji o existenci. Pochybnost a pocity nejistoty by ho ochromovaly a překážely mu, podrývaly by tak nutnou víru ve vlastní autoritu a činily by ho nezpůsobilým k životu v povolání.
(…)
Vysoký ideál výchovy k osobnosti raději na děti neaplikujme. Neboť to, co se obvykle pod 'osobností' chápe, totiž určitá duševní celost schopná odporu a nadaná silou, je dospělý ideál, který bychom rádi podstrčili dětství v období, kdy si jedinec není ještě vědom problému své takzvané dospělosti nebo kdy se mu − což je ještě horší − vědomě vyhýbá. Podezírám totiž naše současné pedagogické a psychologické zanícení pro dítě z nepoctivého úmyslu: mluví se o dítěti, ale mělo by se myslet dítě v dospělém. V dospělém totiž je dítě, 'věčné dítě', cosi, co pořád vzniká a vyvíjí se, co není nikdy hotové, co vyžaduje ustavičnou péči, pozornost a výchovu. Je to část osobnosti, která by se chtěla rozvinout k celosti. Od této celosti je však člověk naší doby nesmírně vzdálen. V temném tušení svého defektu se zmocňuje výchovy dítěte a horuje pro dětskou psychologii na základě oblíbené domněnky, že v jeho vlastní výchově a dětském vývoji se jistě stala nějaká chyba, která by se dala odstranit v další generaci. Tento záměr je sice chvályhodný, ztroskotává však na psychologické skutečnosti, že na dítěti nemohu korigovat chybu, které se sám stále ještě dopouštím. Děti samozřejmě nejsou tak hloupé, jak si myslíme, všímají si až příliš dobře, co je opravdové a co opravdové není. Andersenova pohádka o králových nových šatech obsahuje nesmrtelnou pravdu. Kolik rodičů mi dávalo najevo chvályhodný úmysl, že své děti ušetří zkušeností, kterými oni sami museli ve svém dětství projít. A když jsem se jich zeptal: 'Ale jste si jisti, že jste tyto chyby sami překonali?', byli zcela přesvědčeni, že poškození bylo u nich dávno korigováno. Ve skutečnosti však nebylo. Pokud byli jako děti vychováváni příliš přísně, kazili své děti tolerancí hraničící až s trapností; pokud jim byly v dětství úzkostlivě zastírány určité životní oblasti, zpřístupňovali je teď vlastním dětem stejně úzkostlivě a rozumářsky. Upadli tedy jen do druhého extrému, což je nejsilnější důkaz tragického setrvávání starých hříchů! To jim zcela uniklo.
Všechno, co chceme na dětech měnit, bychom měli asi nejdřív pozorně přezkoumat. Co když je to něco, co by se mělo raději změnit na nás, tak například náš pedagogický entuziasmus. Možná by se měl týkat nás…"
C. G. Jung: Člověk a kultura, Výbor z díla IX (z němčiny přeložili Petr Patočka, Karel Plocek, Martin Žemla). Nakladatelství Tomáše Janečka a Emitos, Brno 2012.