Jak udržet vodu na Šumavě

Renata Placková

Poslat • Tisk • Facebook • Twitter • Permalink

Šumavské mokřady. Foto Eliška Václavíková

Pět miliónů eur nejen pro šumavské mokřady, ale i pro lidi; to je „evropský“ projekt k naplnění Programu revitalizace šumavských mokřadů a rašelinišť.

A voda klesá…

Kdy z krajiny zmizela voda? Určitě ne až v roce 2015, kdy velké horko a nepravidelné srážky, které svlažily vždy jen tu a tam některá místa, ukázaly problém v celé jeho nahotě. Voda z krajiny mizí už hezky dlouho: Za posledních sto let byla více nebo méně systematicky odvodněna asi čtvrtina zemědělské půdy (o lesní nemluvě) v České republice, zhruba polovina vodních toků byla uměle upravena a v souhrnu přišly o třetinu své délky. Dá se říct, že se dělalo vše pro to, aby voda ze „střechy Evropy“ odtekla co nejrychleji. A následky vidíme jako na talíři: české lesy schnou (a většině hmyzích „škůdců“ vázaných na dřevo právě sucho a teplo maximálně vyhovuje – stihnou za jeden rok více generací a suchem oslabené stromy se jim nedokáží bránit, v přímém přenosu to probíhá třeba na Vysočině nebo v Nízkém Jeseníku), kukuřice v plném létě doroste tak do pasu, potoky se občas mění na soustavu nesouvisejících tůní, ve studnách se leda práší. Další důsledky si jistě najdete sami – a pokud ne zrovna dnes, tak se po nich porozhlédněte v plném rozmarném létě, až budou více na očích. Důsledky vidíme. O příčinách a jednom z řešení bude řeč dále.

Kam zmizela voda?

Vzhledem k obkroužení republiky horami sem prakticky žádná voda nepřitéká (Studená Vltava, Lužnice, Ohře, Malše, Divoká Orlice a rakouská větev Dyje prominou), veškerá voda pochází ze srážek. A ty se neobjeví jen tak, je potřeba je tak trochu nalákat a pomoci jim. Déšť totiž vzniká až zchlazením vodních par v mracích na rosný bod, kdy se molekuly vody spojí do kapek a vypadávají na zem v podobě deště (složitější vznik různých druhů zmrzlých srážek vynechme). Z toho plynou dvě podmínky, aby zapršelo: v mracích musí být dost vody a vzduch se musí ochladit natolik, aby se pára změnila v dešťové srážky. Obojímu pomůže dostatečně zavlažená krajina, protože ta je chladnější (odpařující se voda si bere teplo s sebou) a také zásobuje mraky vlhkostí. Voda prostě přitahuje vodu. Pokud se té vody na zemi a v zemi zbavíme příliš rychle, tak o to méně jí k nám přijde shora. Což se do značné míry povedlo: mimo jiné napřímením toků, melioracemi, rušením mokřadů. Své polínko pod kotel přikládá i horečnatá výstavba, rozsáhlé zpevněné plochy a velkoplošné intenzivní zemědělství. Na vyprahlou krajinu prší o to méně – anebo jde o náhlé krátké přívalové lijáky či velké frontální srážky přicházející až od moře, které se objevují v delších intervalech. Ty se ale do ztvrdlé suché země vsakují obtížněji a značná část jich odteče – a jsme s vodou tam, kde jsme byli. V koncích.

Takže je potřeba hledat cesty, jak vodu udržet v krajině. Ano, i velké vodárenské nádrže se jaksi odehrávají „v krajině“, ale ani všechny nádrže světa neudrží dost vody, aby to stačilo na potřebný odpar, ochlazování území a „lákání dešťové vody“. Potřebujeme obnovit přirozený průběh vodních toků (víceméně mělké a křivolaké řečiště s proměnlivou hloubkou), obnovit pramenné systémy a drobné kapilární toky (překvapivě mnoho jich nyní teče podzemními trubkami nebo je svedených do rovných rýh), umožnit rozlití vody z toků kdykoliv to jde, obnovit mokřady a podmáčené plochy, a to luční i lesní. Neznamená to rezignovat na protipovodňovou ochranu, naopak. V sídlech a blízko nich je nutné vodu provést bezpečně – včetně velkých vod – a kdekoliv jinde jí dát co nejvíce prostoru. Voda, která se volně rozlije a vsákne do země, nezpůsobí povodně a škody v obcích.

Život pro šumavská rašeliniště a (jiné) mokřady

Řešení a opatření je bezpočet, zde bych chtěla představit jeden projekt, který honí více zajíců najednou a kterému nejde „jen“ o nápravu vodního režimu toků. Už zkrácený název LIFE for MIRES, tedy Život pro rašeliniště, mnoho napoví. Jde o důležitou etapu obnovy šumavských rašelinišť a mokřadů a také vrácení některých drobných vodních toků do přírodě blízkého stavu. Rašeliniště a mokřady vůbec totiž i na Šumavě dostaly co proto: velký počet z nich byl v minulosti odvodněn, protnuly je vojenské a lesní cesty nebo železná opona, některé potoky i větší říčky byly uměle narovnány a zkráceny, několik rašelinišť bylo částečně nebo zcela odtěženo – rašelina se používala na topení a jako podestýlka pro zvířata, méně pak v zemědělství a lázeňství. Netýká se to jen typických vrchovišť, jako je Jezerní slať nebo Mrtvý luh, ale i méně nápadných rašelinných luk a rašelinných a podmáčených smrčin. Od roku 1999 proto běží Program revitalizace šumavských mokřadů a rašelinišť. Korunou (dočasnou, program totiž poběží i po tomto projektu) se stává zmíněný šestapůlletý projekt, ve kterém bude revitalizováno cca 2 000 ha šumavských mokřadů a rašelinišť, zablokováno kolem 80 km kanálů a obnoveno asi 13 km potůčků.

Rašeliniště (pro zjednodušení budu tento shrnující termín používat pro všechny typy šumavských rašelinných systémů, jakkoliv se od sebe poněkud liší) se vyznačují tím, že pro svoji existenci potřebují a také aktivně zadržují značné množství vody. O to se postará zejména nenápadný mech rašeliník, který jednak zadrží 30násobek vody, než sám suchý váží, jednak nemá kořeny, a jak nahoře stále přirůstá, tak dole odumírá. Tím si pod sebou hromadí odumřelou organickou hmotu, která je nasycená vodou (hladina podzemní vody může být jen pár centimetrů pod povrchem). Odumřelý rašeliník se díky nedostatku vzduchu a silně kyselému prostředí nerozkládá, ale pomalu mění v rašelinu – její vrstva může dosáhnout i několika metrů a zadržovat obrovské množství vody.

Všechny rašeliništní biotopy mají společné to, že jsou hospodářsky poměrně málo výnosné (stromy rostou daleko od sebe a pomalu, píce z rašelinných luk je chudá, celkově se to špatně obdělává). Navíc v mokrých lesích nebo na podmáčených lukách zapadne větší vozidlo a ani těžba a odvoz dřeva nejsou zrovna snadné. Proto mnoho z nich bylo v minulosti odvodněno, a to hlavně povrchovými kanály, které z nich doslova vysávají vodu a co nejkratší cestou ji vedou k nejbližšímu potoku, který byl často také napřímen a zahlouben (aby pěkně tekl, nikde se nezdržoval nebo dokonce nerozléval). Pokud rašeliniště postihne odvodnění, tak se stane několik věcí: postupně se vytrácí druhy rostlin, které jsou na krušný život na mokré a na živiny chudé půdě skvěle připravené, třeba masožravé rosnatky a tučnice. Lesy se zahustí, kleč a vzácnou borovici blatku začnou pomalu nahrazovat smrky. Ve vodě vytékající z rašelinišť stoupne obsah rozpuštěných uhlíkatých látek. Rašeliniště se zmenší, ztratí vodu, začne sesychat a sesedat. A bude méně zadržovat vodu, kterou zdravé rašeliniště uvolňuje zejména do ovzduší, jednak výparem, ale hlavně prostřednictvím stromů a rostlin, které tak ochlazují sebe, půdu i celou krajinu. Zahloubené a narovnané potoky odvádí vody ze srážek rychle a prudce – o to větší povodňovou vlnu lze očekávat níže po toku a na rozdíl od málo obydlených hor také v obcích. A kdo četl pozorně úvodní odstavce, tak už tuší: zmizení ochlazujícího efektu rašelinišť a mokřadů přispěje k tomu, že bude nad horami o něco tepleji a méně vlhko. A bude méně pršet. A méně vody poteče z hor do nížinných řek. Sucho přispěje k další destrukci na vodě závislého rašeliniště. Odvodněná rašelina se rozkládá a značné množství do té doby vázaného uhlíku se dostává do atmosféry, což dále posílí klimatickou změnu. Zle začarovaný kruh.

A zpátky k projektu LIFE for MIRES a celému Programu revitalizace šumavských mokřadů a rašelinišť: jejich cílem je tento kruh rozetnout. Jednak kvůli ochraně super vzácných rašelinných biotopů, které jsou vlastně pozdravy z tundry, které nám tu nechala doba ledová, jednak kvůli obnově vodního režimu krajiny. Odvodňovací kanály se blokují dřevěnými příčnými hrázkami a zásypem zeminou, díky kterým se v nich zadrží voda, postupně je obsadí mokřadní vegetace a úplně je zaroste. Odstraněním kanálu se ukončí uměle vysoký odvod vody a hladina podzemní vody se zvedne v celém rašeliništi – a to na přesně propočítanou úroveň odpovídající danému rašelinnému typu. Potoky dostanou původní řečiště, nebo alespoň nové a přírodě blízké – mělké, pomalé, s proměnlivou hloubkou, křivolaké. Některé příliš husté lesy (k zahuštění došlo v důsledku spontánního náletu i výsadeb stromků po vysušení plochy, podmáčené a rašelinné lesy jsou v přirozeném stavu spíše řídké) budou proředěny na přírodě blízkou hustotu, kdy se střídají mezery a shluky stromů. Většinu těchto prací dělají najaté firmy, a to v malých pracovních partách a malými stroji, což výrazně zrychlí a zjednoduší realizaci a také sníží počet návštěv na místě – každý člověk a každý pracovní den totiž znamená další rušení vzácných druhů, hlavně tetřevů a tetřívků, kteří mají rašeliniště ve zvláštní oblibě. Všechno ovšem běží podle přesného plánu a pod dozorem.

Nejsme tu jen pro mokřady

Kromě toho díky projektu vznikne velké množství osvětových materiálů a akcí: Obsáhlá kniha a film o mokřadech, přednášky, odborné konference, ekovýchovné programy pro děti a mládež, proběhnou jednání, exkurze, ukázky, sdílení zkušeností. Těšíme se i na účast veřejnosti: Každý rok Správa Národního parku Šumava pořádá Dny pro rašeliniště, tedy akce, kde lidé vezmou do ruky lopaty a krumpáče a pomohou s laděním detailů kolem přehrádek a zablokovaných kanálů. Je to práce drobnější, ale velmi potřebná – hrázky musí dokonale těsnit, kanály by měly být z velké části zasypané materiálem, občas je potřeba přenést nějaké mokřadní rostliny, aby rychleji zarostly zablokovaný kanál. Očekávanou částí akce je vždy exkurze – po místech lidmi nedotčených i těch poškozených a revitalizovaných, ale vždy čvachtajících. Práce se navíc neomezují jen na českou stranu – v bavorském příhraničí se bude partner BUND Naturschutz in Bayern věnovat obnově vodních toků a mokřadních ploch v blízkosti sídel. Zde to bude spojené i s výkupem pozemků – na české straně se skoro vše bude odehrávat na pozemcích Národního parku. Kromě prací a osvěty se bude pozornost soustředit i na změny, které revitalizace přináší: Odebíráme a necháváme analyzovat vzorky vody odtékající z rašelinišť. Obsah jednotlivých látek ve vodě a další charakteristiky (třeba pH, tedy „kyselost“) totiž hodně napoví o stavu rašeliniště – zda je v pořádku, podléhá rozpadu v důsledku odvodnění, navrací se do původního stavu… Vybrané plochy budou kolegové z Jihočeské univerzity letecky skenovat a vytvářet teplotní snímky – ty odhalí zavlažení rašeliniště, protože mokré plochy jsou chladnější. A opět se bude snímkovat před revitalizací i po ní a zkoumat, co se povedlo. A kromě přírodovědného sledování rašelinišť proběhne i socioekonomický průzkum, tedy zhodnocení přínosů projektu pro společnost. Nejsme tu jen pro mokřady, ale také pro lidi.

Projekt LIFE17 NAT/CZ/000452 LIFE for MIRES je podpořen finančními prostředky programu LIFE vyhlašovaném Evropskou unií. Ministerstvo životního prostředí není odpovědné za obsah sdělení v tomto článku.