Země beze jména v letech 1919-1945 II.
Pokračování textu o moderní historii Rusínů – tentokrát je tématem začlenění Podkarpatské Rusi do Československa.
23. července 1918 se v Homesteadu (USA) sešli světští i náboženští vůdci Rusínů v USA a spojením světského proudu s náboženským vytvořili Americkou národní radu Uhro-Rusínů (ANRUR). Subjektivním faktorem urychlení se stal příchod Grigorije Žatkoviče (1886–1967), mladého advokáta firmy General Motors, do vedení ANRUR. Byl to iniciativní politik amerického naturelu. Narodil se na Podkarpatsku, jako dítě se s rodiči dostal do USA, kde získal dobré vzdělání a udělal i slibnou kariéru. Žatkovič považoval uherské Rusíny za samostatnou národnost a na základě tohoto přesvědčení koncipoval nový program pro ANRUR. 21. října 1918 se Žatkovič setkal s prezidentem USA Woodrowem Wilsonem. Prezident radil Rusínům připojit se k některému slovanskému státu a vstoupit do tehdy projektované Středoevropské demokratické unie. 23. října Žatkovič podepsal ve Filadelfii spolu s představiteli jedenácti národností regionu Deklaraci unie. Ve Filadelfii se Žatkovič poprvé setkal s T. G. Masarykem a společně posoudili otázku připojení Uherské (Podkarpatské) Rusi k Československu. V rusínské otázce Masaryka zajímal především geopolitický aspekt, tedy bezprostřední sousedství s potenciálním spojencem, Rumunskem. V Scrantonu (stát Pensylvánie) se konal 12. listopadu sjezd ANRUR, který ve svém závěru prohlásil za optimální řešení státoprávního problému Rusínů československou variantu. Rozpad Rakousko-Uherska na konci října 1918 urychlil vývoj událostí v rusínské společnosti. Postupně vznikla na území od Popradu po Jasiňu celá řada tzv. národních rad různorodé orientace. Množství „rad“ a jejich různá stanoviska a orientace byly důkazem celkové politické dezorientace na Podkarpatsku po pádu Rakouska-Uherska. Nakonec i pod vlivem situace v Rusku (bolševický převrat, občanská válka) a na Ukrajině (rychlý pád republik vyhlášených v Kyjevu a Lvovu) zcela převážilo mínění, že pro Rusíny bude nejlépe orientovat se na vznikající Československo. Po rozpadu habsburské monarchie rozvinula maďarská vláda rozsáhlou propagační činnost, aby uchovala celistvost Uher. Pokoušela se získat na svou stranu vůdce slovanských a rumunských stran. Marně, na všechno už bylo pozdě. Ze svazku Uherska vystoupili Srbové, Chorvati, Slováci, Rumuni. Myšlenka „Podunajských spojených států“, rozpracovaná ministrem pro národnosti Oszkárem Jászim, zůstala pouze na papíře. A tak někteří zástupci Rusínů byli jediní, kteří přijali nabízenou autonomii. 10. prosince bylo svoláno do Budapešti Národní shromáždění uherských Rusínů. Dne 21. prosince 1918 zákonem č. X maďarská vláda vyhlásila zřízení autonomní rusínské provincie Ruská krajna, avšak území autonomní provincie přesně ohraničeno nebylo.
Rusínští činitele pochopili, že ze strany maďarské vlády to byla pouze politická hra a opustili Budapešť. 12. února 1919 bylo na základě rozhodnutí dohodových mocností zahájeno obsazování rusínského území československým vojskem. Oddíly čs. 31. pluku obsadily Užhorod. Z Masarykovy iniciativy přijela na mírovou konferenci do Paříže delegace amerických Rusínů. Spolu s Antonem Beskidem, představitelem domácích Rusínů, vytvořili Rusínskou komisi (Rusku komisiju), která jednala s významnými představiteli dohodových mocností. Tak se rusínská otázka stala objektem mezinárodní diplomacie na nejvyšší úrovni. Ministr zahraničí ČSR Edvard Beneš předložil na mírové konferenci v Paříži návrh československé vlády ve věci rusínské autonomie. Rada ministrů zahraničních věcí na pařížské mírové konferenci návrh E. Beneše schválila. 8. května 1919 se v Užhorodu konala společná schůzka zástupců všech rusínských rad, která schválila připojení kraje k Československu. Začátkem září mírová konference definitivně vyřešila problém Podkarpatské Rusi. Mezi státy Dohody a Rakouskem byla 10. 9. 1919 podepsána mírová smlouva v Saint-Germain-en-Leye. Součástí smlouvy byla tzv. malá minoritní smlouva, podle níž, zejména článků 10. až 13., byla Podkarpatská Rus (oficiálně „území Rusínů jižně od Karpat“) právoplatně začleněna do Republiky československé. Šlo o území o velikosti 12 617 km2, na kterém se nacházelo 487 obcí, obývaných 585 500 obyvateli, z nichž bylo 372 500 Rusínů, 103 000 Maďarů, 80 000 Židů, 14 000 Rumunů, 12 000 Němců, 2 500 Slováků a kolem 1 500 příslušníků jiných národností. Připojení kraje k Československu bylo dodatečně potvrzeno Trianonskou mírovou smlouvou, podepsanou mezi mocnostmi Dohody a Maďarskem (4. 6. 1920). Dne 7. listopadu 1919 československá vláda schválila první dokument týkající se statutu kraje – Generální statut pro organizaci a administraci Podkarpatské Rusi, v němž poprvé byl použit název kraje – Podkarpatská Rus. Autonomie Podkarpatské Rusi byla zakotvena v Ústavní listině Republiky československé, avšak v době první republiky uskutečněna nebyla, tomu bránila jak vnitropolitická situace v republice, tak i politická nezralost rusínské společnosti.
Začlenění Podkarpatské Rusi do Československa bylo v té době optimální variantou z hlediska civilizačního vývoje: kraj vystoupil ze slabě vyvinutého státu s pozůstatky polofeudálního systému a připojil se k republice, která byla v první desítce průmyslově vyvinutých států, z právního hlediska od monarchie k demokratické republice. Rusíni se podle ústavy stali vedle Čechů a Slováků dalším státotvorným národem.