Počteníčko: Devatenáctka
Povídka uruguayského spisovatele Maria Benedettiho (1920–1999).
„Kapitán Farías?“
„Ano.“
„Vy si na mě nepamatujete?“
„Opravdu ne.“
„Číslo 19 vám nic neříká?“
„Aha.“
„Už si vzpomínáte?“
„Takových bylo.“
„Jak kterejch. V tom letadle nás bylo pár.“
„Ale vy…“
„Úředně jsem mrtvej?“
„To jsem neřekl.“
„Ale myslíte si to. Mohu vám důvěrně sdělit, že nejsem strašidlo. Jak vidíte, žiju.“
„Nechápu.“
„Jo, je to těžký k pochopení. A vězte, že vám to nebudu vykládat, jak jsem přežil. Připadá vám to nemožný, co? Pracovali jste svědomitě a s veškerou zárukou. Ale let je let a moře je moře. Na světě jsou různý moře a v moři jsou různý světy.“
„Nechoďte na mě s volovinama. Tohle není možný.“
„Je to možný.“
„Kvůli čemu jste vlastně přišel? Co po mně chcete?“
Farías se opíral o plot předzahrádky. Devatenáctka stála na metr od něj.
„Nic zvláštního. Jenom jsem chtěl, abyste mě viděl. Říkal jsem si, že takhle odlehčím vašemu svědomí. O jednoho mrtvýho míň, co vy na to? I když vám určitě zbejvaj jiní, kteří si na tenhle zlozvyk oživování nepotrpí.“
„Chcete po mně prachy?“
„Nechci prachy.“
„Tak co chcete?“
„Chci se seznámit s vaší rodinou, například s vaší paní, která, pokud se nepletu, je z Tucumánu jako já. A taky s dětma.“
„To v žádném případě.“
„Proč? Nebudu jim nic vykládat.“
„Poslouchejte, nenuťte mě sahat k násilí. To by neudělalo dobře ani vám, ani mně.“
„Proč mně? Není nic násilnějšího než se namočit v moři tak, jak jsem se namočil já.“
„Říkám vám, abyste mě neštval!“
„Nikdo vás neštve. To, co jste tehdy udělal, už před tolika lety, jste udělal taky pod nátlakem? Z disciplíny? Nebo sám od sebe?“
„Nemám vám co vysvětlovat. Ani vám, ani nikomu jinýmu.“
„Já osobně to nepotřebuju. Udělal jste to z důvodu celkem běžnýho: měl jste příliš staženou prdel, než abyste odmítl.“
„To se lehko řekne, když ta prdel není vaše.“
„Vida, vida, správná poznámka. Uznávám.“
Muž v předzahrádce změkl. O to nápadnější bylo napětí jeho krčních svalů.
„Nepozvete mě dál do toho útulnýho domečku? Už jsem vám řekl, že nepovím, co je mezi náma, a já sliby plním.“
Poprvé se na něj Farías zadíval poněkud rozpačitě. V očích devatenáctky cosi uviděl.
„Tak pojďte.“
„Tak se mi to líbí. Toto gesto vyžadovalo určitou dávku odvahy, a to se počítá.“
Za okamžik se devatenáctka ocitla v jednoduchém obývacím pokoji, skromně, ale nevkusně zařízeném.
Farías zavolal: „Elviro!“ A přišla Elvira, žena jisté přitažlivosti, ještě mladá.
„Tenhle kolega,“ řekl Farías značně přidušeným hlasem, „je tvůj krajan.“
„Jé, opravdu?“ řekla žena s rozveselenou tváří. „Vy jste z Tucumánu?“
„Ano, paní.“
„A odkud se znáte?“
„No…“ řekl Farías, „už jsme se dlouho neviděli.“
„Už několik let,“ dodala devatenáctka.
Chvíli propírali staré časy. Potom vešly děti. Devatenáctka je všechny pěkně pohladila a položila jim obvyklé otázky.
„Vy nejste ženatý?“ zeptala se Elvira.
„Já jsem vdovec.“
„Jejda, to je mně líto.“
„Je to pět let, co mi žena zemřela. Utopila se.“
„No to je hrůza. Na pobřeží?“
„Nedaleko od pobřeží.“
Následovalo studené ticho. Farías našel východisko.
„Tak honem, děcka! Jděte si dělat úlohy, už je pozdě.“
„Takže žijete sám?“ zeptala se Elvira.
„Jistě, jistě.“
Neptala se ho, jestli má děti, protože měla strach, jestli se také neutopily.
Devatenáctka si téměř mechanickým pohybem, jen aby se něco dělo, povytáhla puky kalhot.
„No tak, nebudu vás obtěžovat. Ostatně musím bejt v sedm na Italským náměstí.“
Když devatenáctka stiskla Elviřinu ruku, pocítila něco velmi zvláštního. Nato se Elvira naklonila k devatenáctce a políbila ji na tvář.
„Je mi moc líto, co se stalo manželce.“
„Jdeme,“ řekl Farías na pokraji výbuchu.
„Ano, jdeme,“ potvrdila vyrovnaně devatenáctka.
Domácí pán vyprovodil devatenáctku před práh. Tam se na ni upřeně podíval a v tu ránu propukl v překotný, nezadržitelný pláč. Devatenáctka nevěděla, jak se zachovat. S takovým výlevem nepočítala.
„Seš přízrak! Přízrak! To seš!“
Devatenáctka se chápavě pousmála, ochotná k ústupkům. A přistoupila na tykání.
„Samozřejmě, hochu. Jsem přízrak. Nakonec jsi mě přesvědčil. Tak teď si utři svíčku a běž fňukat na rameno svý ženušky. Jí ale neříkej, že jsem přízrak, protože ona ti neuvěří.“
Přeložil Jan Mattuš. Ze sbírky Psaní do schránky času (Julius Zirkus, Brno, 2005).
(Do perexu se to napsat nehodilo, protože přílišné vysvětlování čtenářskému zážitku nesvědčí, ale pro jistotu přece jen malá připomínka: k oblíbeným praktikám latinskoamerických vojenských diktatur patřilo také nakládání kriticky smýšlejících občanů do letadel, z nichž byli zaživa shazováni do moře a ponecháni svému osudu…)