Encyklopedie krásy
Doktor práv Bohuslav Kilian (1892–1942) je obecně známý hlavně tím, že měl mladší sestru Maryšku, krasavici inteligentní, jak ji ve svých knihách charakterizoval její syn Bohumil Hrabal, známý v rodných Židenicích jako „Kiliánů Bohóšek“. Neméně pozoruhodné jsou ovšem i osudy samotného Kiliana jako výrazné osobnosti brněnského kulturního života. Jeho život navíc pozoruhodně odráží proměny místní společnosti v době od konce 19. století do druhé světové války: příliv venkovského obyvatelstva do Brna a s tím související rostoucí sebevědomí českého živlu, projevující se kvalitním školstvím (Kilian absolvoval proslulé gymnázium na Schmerlingově ulici, dnes tř. kpt. Jaroše) a vzestupem vědy a umění, následovala optimistická éra první republiky, byť pak značně přibrzděná nástupem hospodářské krize, a po ní nacistická okupace, která radostem života nijak nepřála (vydávání časopisu Měsíc bylo v roce 1941 úředně zastaveno) a nakonec patrně i vedla ke Kilianově předčasné smrti.
Monografie Miroslava Jeřábka nazvaná Bonviván Bohuslav Kilian je proto pozoruhodným čtením, které je navíc záslužně doprovázeno bohatým obrazovým doprovodem i poznámkovým aparátem. Na někoho arci může působit až provokativně výraz „bonviván“ použitý v jejím titulu. Ale snad si to slovo zaslouží rehabilitaci: původně neznamenalo sebestředného břichopáska, ale prostě „osobu, která si užívá dobrých věcí života“. Kilian byl v lecčems prototypem prvorepublikového elegána – autor jeho chlapeckou tvář za kulatými brejličkami trefně přirovnává k Ondřeji Havelkovi – v mnohém však svoji dobu přesahoval. Kromě intelektuálních zájmů se vyznačoval i dosti dobrodružnou povahou, díky níž dal před zajištěnou kariérou přednost založení banky společně s obskurním kšeftařem Františkem Mackem, později uvězněným pro finanční machinace. Naštěstí Kilian včas nalezl vhodnější seberealizaci v místě přispěvatele a později vedoucího redaktora společenské revue Salon, u jejíhož zrodu stál i Ondřej Sekora.
Jak synovec Hrabal později vzpomínal, rodina Kilianova se od svého periferního okolí vždy poněkud lišila, což ztělesňoval už Bohuslavův otec Tomáš: „I když byl Tomáš dělníkem, střihačem látek u Heinricha Piska, měl hraběcí záliby. Rád se oblékal, nosil ryšavé přistřižené vousy, plnovous, husté vlasy. Tak jak šikovně stříhal podle objednávek látky, aby je zasílal firmám, za rok vyšetřil si na několik obleků. (…) Bartlovi všichni měli vysedlé lícní kosti po Avarech, Kiliánovi měli málo vlasů. Bartlovi se podobali válečníkům, Kiliánovi světcům nebo básníkům.“
Není divu, že Bogan, který si zakládal na svém plebejství, v pozdější vzpomínce charakterizoval okruh strýčkových přátel jako „high snobiety“. Pro literární historii však budiž poznamenáno, že kultivované prostředí u Kilianů mělo na Hrabalův vývoj nejspíš stejný vliv jako drsní pivovarští dělníci na Zálabí. A dost možná by to budoucí spisovatel bez strýcovského dozoru nedotáhl ani k maturitě (a kdo ví, jakými cestami by se pak jeho génius ubíral).
Jed pokroku?
Salon měl pozoruhodně znějící podtitul „Umění – moda – společnost a příjemné věci života“. Vyznačoval se na dnešní dobu až neuvěřitelným rozsahem témat souvisejících s kulturou v co nejširším smyslu slova: literatura, film, malířství, architektura, móda, sport i technika. Programová a dobově charakteristická byla snaha smířit svět velkých peněz a svět umělecké tvorby. Kilian své cíle deklaroval: „Encyklopedii vědění ať píší jiní, my chceme být encyklopedií krásy.“ A jak k tomu poznamenal jeden z tehdejších kritiků: „Salon neměl by scházet v žádné rodině českého inteligenta.“ Byl to samozřejmě silně elitářský projekt, ovšem v tehdejších poměrech byla příslušnost k elitě vnímána také jako závazek k práci pro národ. Kilian nezapřel osvětářské sklony; například v textech o funkcionalistické architektuře se vedle estetického hlediska zabýval také jejími pozitivními dopady na fyzické a psychické zdraví a zdůrazňoval, že takové bydlení by mělo být dostupné co nejširším vrstvám.
Na stránkách Kilianových časopisů se první republika jeví tak, jak chtěla být vnímána: jako moderní, velkorysý, prosperující stát se vzdělanými a pracovitými občany, který je respektovanou součástí civilizovaného světa. Avšak právě existenční potíže těchto časopisů poukazují na to, na jak vratkých základech tato image stála. V době katastrofální hospodářské krize jistě dráždilo, když životní styl horních deseti tisíc byl prezentován jako něco samozřejmého a snadno dostupného.
Ke Kilianovým spolupracovníkům patřili nejen jeho gymnaziální spolužáci Lev Blatný a Čestmír Jeřábek, ale také například Hugo Boettinger, Václav Vilém Štech, Jaroslav Durych, Vítězslav Nezval, Karel Čapek, Mila Tilschová, Egon Erwin Kisch, Berta Ženatý, Richard Weiner, Egon Hostovský, Rudolf Myzet, Albert Vojtěch Frič, František Lydie Gahura, Adolf Hoffmeister nebo Božena Vavrečková, matka pozdějšího prezidenta Václava Havla (o množství překladů moderní světové literatury ani nemluvě). Jen tento namátkový a zdaleka neúplný výčet svědčí o tom, že udržet pohromadě tak různorodou společnost vyžadovalo od šéfredaktora nejen značný rozhled, ale také nemalé organizační a diplomatické schopnosti.
Salon časem přešel pod kuratelu agrární strany, což vedlo k až kuriózním situacím, kde se články o dovolené na Riviéře, nových typech automobilů či pražském nočním životě střídaly s emfatickými oslavami selského stavu. To byl zřejmě hlavní důvod, proč v roce 1931 Kilian redakci opustil a začal vydávat vlastní časopis Měsíc, v němž svoji vizi inteligentní a moderní společenské revue rozvinul ještě velkoryseji a snažil se dokázat, že i v provinčním městě je možno vydávat světový časopis. Měsíc byl jistě orientován víceméně doleva, jak bylo pro tehdejší vzdělané vrstvy typické, vydal dokonce zvláštní číslo zaměřené na kulturu a životní styl Sovětského svazu; zároveň ovšem např. uveřejnil kritický článek o Stalinovi, jehož autorem byl americký diplomat Robert Hamilton Bruce Lockhart (s celkově liberálním zaměřením ovšem příliš neladí nadšená reportáž A. C. Nora z Mussoliniho Itálie). Jistě byl dosti nadsazený výrok Františka Kalivody z roku 1963: „Buržoazii byl tak v Československu podáván Měsícem jed pokroku v pilulkách zabalených do stejného staniolu jako reakční čokoláda Salonu.“ Kilian sotva chtěl buržoazii zlikvidovat, byl přece jejím příslušníkem, byť silně nekonvenčním – v poměrech nastolených po roce 1948 by jen stěží mohl ve své činnosti pokračovat.
Za zmínku nepochybně stojí také skutečnost, že ačkoli zadlužený Kilian neustále vytloukal klín klínem, přesto se pustil do dalšího ambiciózního projektu, jímž byla německá verze Měsíce nazvaná Der Monat. Cílem bylo jak prorazit do světa (časopis se prodával i na tak exotických místech jako Tel Aviv nebo Buenos Aires), tak využít potenciál intelektuálů prchajících z nacistického Německa. Tento mimořádně záslužný záměr ovšem, jak už bylo uvedeno, ukončila druhá světová válka – a po ní se už u nás bohužel nikdy nepodařilo nastolit poměry, v nichž by dobrý vkus a ekonomický úspěch mohly jít ruku v ruce.
Miroslav Jeřábek: Bonviván Bohuslav Kilian. Legraf, Brno, 2018