Počteníčko: Svět je malý
vvvvvžžžžžžžžžíííííííÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ!
Pro někoho není žádný zvuk na světě tak vzrušující jako stále vyšší kvílení tří nebo čtyř tryskových motorů, které slyšíme, když se s námi letadlo na konci startovací dráhy otočí a zadržováno už jen brzdami pracuje ke startu. Je to situace právě tak nebezpečná jako radostná. Jsme připoutáni k sedadlu, nemůžeme se vrátit, odevzdali jsme se do moci moderní technologie. Vžžžžííííííííííí! A vyrážíme vpřed, akcelerace je jako šlupka do kostrče, tráva za okny letí rozmazaně dozadu a náhle mizí z dohledu, jak vzlétáme k obloze. Letadla se nakloní, abychom ještě jednou zahlédli domov, plochý a banální, než se ponoříme do mraku a vynoříme do slunečního světla, pak s cinknutím zhasne nápis „Nekuřte“ a v kuchyňce tiše zazvoní láhve – znamení, že se bude podávat aperitiv. Vžííííííííí! Už letíme, Evropo! Nebo Asie nebo Ameriko nebo co. Je červen a sezóna konferencí je v plném proudu. V Oxfordu a Papridgi sedí ještě studenti za stoly ve zkušebních místnostech jako v kládách, ale jejich učitelé si mohou na pár dní poodlétnout, než budou písemné testy připraveny ke klasifikaci; v Americe už letní semestr skončil, písemné práce jsou oznámkovány, takže univerzitní učitelé si mohou vyzvednout cestovní stipendia a zamířit na východ nebo na západ nebo kam se jim zlíbí. Vžííííííííííí!
Celý akademický svět zřejmě zvedl kotvy. Polovina cestujících na mezikontinentálních linkách jsou univerzitní učitelé. Kufry mají nadprůměrně těžké vinou knih a papírů – a nadprůměrně objemné, protože jejich oblečení musí zahrnovat svršky jak formální, tak neformální, šaty pro účast na přednáškách i úbor na pláž, do muzea, zámku, katedrály či skansenu. Vždyť to je na konferenčních poutích ta největší atrakce: že proměňují práci v hru, že kombinují profesionalismus s turistikou, a to vše na útraty někoho jiného. Napiš referát a poznej svět! Jsem Jane Austenová – leť se mnou! Nebo s Hazlittem nebo T. S. Eliotem nebo Shakespearem. To všechno jsou letenky a palubní vstupenky do obřích proudových letadel. Vvvžžžííííííí!
Vzduch bzučí brebentěním putujících vědců, jejich otázkami, stížnostmi, radami, historkami. S kterou společností jste letěl? Kolik hvězdiček má ten a ten hotel? Proč nemá konferenční hala klimatizaci? Nejezte tady hlávkový salát, je hnojený lidskými výkaly. Společnost Laker je levná, ale její letiště v Los Angeles je peklo. Swissair podává výborné jídlo. Cathay Pacific dává nápoje zdarma i ve druhé třídě. Pan Am má často zpoždění, ale ne tak často jako JAT. Qantas má při mezinárodních letech nejmenší počet nehod a Columbia největší – každé třetí letadlo nedoletí k cíli. (Že je to trochu přehnáno? Trochu.)
V každém letadle El Al jsou tři tajní s pistolemi v aktovkách, speciálně vycvičení pro okamžitou střelbu na únosce – proto když pro něco saháte do kapsy, vytahujte to pomalu a usmívejte se při tom. Slyšeli jste o Irovi, který se pokusil unést letadlo do Dublinu? A ono už tam letělo. Vvvžžžíííííí!
Únosy nejsou při cestování rizikem jediným. Každé léto je mezinárodní letecká síť něčím narušena – stávkou francouzských dispečerů, zdržovací taktikou anglických nakladačů zavazadel, válkou na Středním východě. Letos je to celosvětový zákaz startu pro letadla DC-10, protože 25. května havarovalo jedno na letišti v Chicagu, když po startu ztratilo motor a spadlo. Nikdo to nepřežil a kapitánovo poslední zaznamenané slovo bylo „Damned“. Mnohem silnější slova používají cestující, když se u přepážek horko těžko snaží převést své letenky ke společnostem disponujícím Boeingy 747 nebo stroji Lockheed Tristar, nebo když se musejí spokojit s místem v nějaké pomalé, rozklepané DC osmičce bez filmového programu a s ucpanými záchody, která letí do Evropy přes Nový Foundland a Reykjavík. Mnozí z účastníků konferencí přilétají letos na místa určení neobvykle utrmácení, uštvaní a vyprahlí, slábnoucí VVŽŽŽÍÍÍíííííííí konečně vypnutých motorů jim zní jako sladká hudba, ale jejich štěbetání neutichá, jejich potřeba informací je nenasytná.
Kolik se dává zpropitného? Jak se nejlíp dostat z letiště do centra? Vyznáte se ve zdejších jídlech? V Bangladéši se dává taxikářům deset procent, v Itálii pět, v Mexiku není zpropitné nutné a v Japonsku byste jím řidiče vyloženě urazili. V Tokiu je letiště čtyřicet kilometrů od centra. Dá se jet elektrickým vlakem, ale až do centra se jím nedostanete – nejlepší je nasednout do minibusu. Autobusová zastávka se řecky řekne stasis. Míchaným vejcům se polsky říká jajecznica, přepsáno anglicky „yaghyehchneetsah“, a pokud si na tom nezlomíte jazyk, zní to takřka zvukomalebně.
V Izraeli se podávají ke snídani studená vejce naměkko – yuk. V Koreji se jí k snídani polévka. Také k obědu a k večeři. V Norsku se večeří ve čtyři odpoledne, ve Španělsku v deset v noci. V Tokiu se bary zavírají půl hodiny před půlnocí, v Berlíně se tou dobou teprve otvírají.
Jak úžasně pestré jsou v různých zemích světa langue a parole, jídlo a zvyky! Ale snad právě tak úžasné je, jak odborný zájem dokáže tyto rozdíly překonat. Pom celém světě, v hotelech, univerzitních kolejích a kongresových halách, u jezer, mezi horami, na břehu studených i teplých moří, se scházejí lidé všech barev a národností k diskusi o románech Thomase Hardyho nebo o problémových hrách Williama Shakespeara nebo o postmodernistické povídce nebo o poetice imagistů. Ovšem ne všechny konference, které se tohoto léta konají, jsou věnovány anglické literatuře, to zdaleka ne. Zároveň probíhají konference o francouzských středověkých chansons a o španělském básnickém dramatu šestnáctého století a o německém hnutí Sturm und Drang a o srbských lidových písních, jsou konference o dynastiích starověké Kréty a o sociálních dějinách Skotské vysočiny a o Bismarckově zahraniční politice a o sociologii sportu a ekonomické kontroverzi ve věci monetarismu, jsou konference o fyzice nízkých teplot a mikrobiologii a orální patologii a kvasarech a teorii katastrofy. Někdy, konají-li se dvě konference pod jednou střechou, dochází k nedopatřením; je znám případ hudebního vědce specializovaného na historii trombónu, který seděl celých dvacet minut na lékařské přednášce nazvané „Rozpad trombocytů“, než pochopil svůj omyl.
Vcelku jsou však akademické skupiny soběstačné, uzavřené komunity. Každá má svůj žargon, svou hierarchii, svůj informační bulletin, svou profesionální soudržnost. Členové se obvykle scházejí jen jednou za rok – na konferenci. U pití, jídla a na zasedáních pak zaznívá bezpočet pozdravů, jaksemáš, načempracuješ atakdále. Napijme se spolu, povečeřme spolu, posnídejme spolu. A skutečným raison d'être takové konference je právě tento neformální kontakt, nikoli přednášky a referáty, kvůli nimž sice oficiálně přijeli, ale při kterých se většina z nich zoufale nudí.
Každé téma a každá konference je svět sám pro sebe, nicméně tyto světy se shlukují do galaxií, takže zkušený cestovatel v intelektuálním kosmu (jako třeba Morris Zapp) může přeskakovat z jedné na druhou a objevit se v Amsterdamu jako sémiolog, v Curychu jako joyceolog a ve Vídni jako naratolog. Mít za mateřský jazyk angličtinu je samozřejmě plus, protože angličtina se stala mezinárodním jazykem literární teorie, a právě teorie všechny tyto (a mnohé další) konference spojuje.
David Lodge: Svět je malý. Přeložil Antonín Přidal, Odeon, Praha, 1988