Rekviem za druhou odešlou polovinu filmové dvojice MM&VV
Autor KN za Václavem Vorlíčkem (3. 6. 1930 – 5. 2. 2019)
Jedna třetina české filmové komediografie 2. poloviny 20. století, dvojice Macourek-Vorlíček
Ve 2. polovině 20. století vznikly tři scenáristicko-režisérské dvojice, které vytvářely novodobou školu české komedie: Jiří Brdečka – Oldřich Lipský (Limonádový Joe, Adéla ještě nevečeřela, Tajemství hradu v Karpatech), Ota Hofman – Jindřich Polák (Pan Tau, Lucie a…, Návštěvníci, Chobotnice z druhého patra, Kačenka a…) a Miloš Macourek – Václav Vorlíček (Konec agenta W4C, Kdo chce zabít Jessii?, Pane, vy jste vdova, Jak utopit dr. Mráčka, Což takhle dát si špenát?, Bouřlivé, Zralé a Mladé víno, Dívka na koštěti, Arabela, Rumburak, Létající Čestmír, Křeček v noční košili, Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko). Občas se dvojice taky „proházely“, ale MM-VV tvořili standard, doplněný stálou hereckou hvězdou této tvůrčí dvojice Vladimírem Menšíkem, která hrála takřka ve všech jejich filmech. Vladimír Menšík odešel roku 1988, Miloš Macourek 2002, Václav Vorlíček minulý týden. Na dvojici Macourek-Vorlíček bylo lze obdivovat, jak režisér Vorlíček dokázal ztvárnit geniální nápady psychoanalytického surrealisty Macourka (přečtěte si jeho pohádky). Za tím účelem si "pořídil" trikaře Vladimíra Novotného, který bez použití počítače, jen díky trikům s perspektivou či zrcadly dokázal cokoli (vzpomeňte si na cesty vodníků do umyvadla či pod vodní hladinu v Jak utopit doktora Mráčka).
Jeden film za všechny: Pane, vy jste vdova
Václav Vorlíček byl perfekcionista do té míry, že když ho už po ukončení natáčení a během stříhání napadl gag s modrou krví, která teče z královy useknuté ruky, ruče si s kameramanem Hanušem od konkurenčního týmu vypůjčili kameru a rekvizitáře a záběr dotočili. Scéna královského vítání je navíc exemplární případem práce dvojice MM-VV s jinotaji za normalizace: hymna říše krále Rosebuda IV. je na přání tvůrců vytvořena z nápěvu "Když jsem já sloužil to první léto..." a fanfára po useknutí ruky na nápěv "Ubožáčku co je ti, že nemůžeš skákati?", nehledě na prsa krále Oskara XV., pokrytá vyznamenáními v duchu typicky sovětském. To vše v roce 1970, kdy Gustáv Husák první léto sloužil Leonidu Brežněvovi, se kterým se (jak celý národ znal z televize) okatě líbal na letišti způsobem, který režisér Vorlíček jen "vertikálně zvarioval". Ostatně modrá krev krvácející na rudý koberec (viz. titulní obrázek) také pracuje s politickou symbolikou doby. Toto nebyla jediná scéna s podobnou symbolikou druhu ve filmu. Třeba oblíbená vražednice Fany (Helena Růžičková) se jmenuje Štubová ("štúbový" byl titul velitel světnice v nacistickém koncentračním táboře) a má na vězeňském mundúru červený trojúhelník, tj. označení trestaných za členství v ilegální komunistické straně a dalších "říši nepřátelských" organizacích. Jistěže oba autoři postavy Fany a celého filmu byli sami v oné straně a jejích strukturách za normalizace velmi dobře posazeni (Macourkovi se mezi kolegy dokonce říkalo Marxourek) a vytvářeli tehdy režimní díla – to byla součást tehdejší obecně známé „dohody“: angažovanost + jedno režimní dílko = jedno dílo svobodnější. Nicméně i do těch režimních (kupříkladu do filmu Bouřlivé víno, který měl být normalizační verzí Pražského jara a jehož předlohu napsal režimní autor Jan Kozák, celoživotní funkcionář ÚV KSČ) dokázali MM a VV vpašovat „podvratné“ satirické motivy, třebas by šlo i jen o oslovení „soudruhu vévodo“.
Jedna perlička s rozloučením
Moje babička bydlela pod Barrandovem ve vesnici Velká Chuchle (což je jedna velká rodina) a jedna z jejích tamních četných sestřenic se nějak nachomýtla nahoře na Barrandově a Václava Vorlíčka si vzala. Ačkoli naše příbuzenství bylo nepokrevní, z mé strany nijak nezasloužené a nikdy jsme se osobně nesetkali, vždy jsem byl na Václava Vorlíčka jaksi příbuzensky hrdý. I proto se s ním dnes loučím jako dvojnásobný "příznivec".