Počteníčko: O duchovních funkcionářích
Ukázka z deníku, který si vedl polský spisovatel Witold Gombrowicz (1904–1969) v argentinském exilu a nesmírně sarkasticky, ale originálně, svobodně a chytře v něm uvažoval o polském vlastenectví, komunismu, fašismu, náboženství, vědě, hudbě, výtvarném umění či literární kritice. Zápis z roku 1962 odráží autorovy dojmy z návštěvy mezinárodního sjezdu Penklubu v Buenos Aires.
Nezdůraznil jsem dostatečně dekadenci spisovatele – že literatura každým rokem chátrá, ne-li její díla, tedy alespoň její lidé. Pravda, jestliže se skutečných hudebních skladatelů nedopočítáme na světě více než pěti nebo šesti, těžko chtít, aby opravdových spisovatelů bylo víc. Ti ostatní, tedy těch několik desítek pánů první kategorie, kteří duchovně nedosahují nejvyšší úrovně, i když jsou zajisté známí, uznávaní, ba dokonce slavní a mají naději, že jim po smrti bude postaven pomník nebo že po nich bude pojmenováno náměstí či ulice… ne, ti už nejsou dobrou literaturou. Povšimněme, si, jaká hrůza prýští z tohoto konstatování. S tím máslem umění je tomu tak, že není-li výběrové, nejlepší jakosti, je už cítit margarínem.
Elita světové literatury je každým rokem početnější; avšak i pochybnější. Je tomu tak proto, že technika imitace vysoké úrovně jde vpřed – stejně jako všechny ostatní techniky. Význačnost, a dokonce velikost je však do určité míry otázkou techniky – dnes ví inteligentní druhořadý spisovatel docela dobře, co a jak v sobě reformovat, aby se dostal do první třídy. Například: bude lepší, když nebudu příliš intelektuální, jen smyslně intelektuální; a musím v sobě vyburcovat rozpornost; mlhavá neurčitost je žádoucí; dobrá je brutální bezprostřednost Rimbaudova, ale některé triky dnešních Yankeeů také nejsou k zahození, a pro jistotu bude lepší neztrácet z očí zaručené recepty na „objektivní“ velikost, jež jsou v poslední době tak módní ve Francii. Hromadná diskvalifikace těchto technických zákroků by nebyla příliš moudrá… ne, nač by se někdo, komu není odepřena jiskra Boží, neměl sebezpracovávat použitím zkušeností jiných? Cožpak skutečný génius nezačíná téměř vždy napodobováním geniality? A stane se, že se ta přioděná genialita dostane do krve, že se stane tělem.
Nemám proto nic proti metodě samé. Nicméně se však díky ní evropská elita drží na nohou rok od roku hůř. Jsou to většinou lidé vytlačení nahoru, kteří příliš „udělali“ sami sebe, jejichž význačnost zbavená spontánnosti je vlastně elaborát. Devadesát procent – jen devadesát? – dnešní francouzské literatury jsou lidé, kteří si přisvojili určitý styl, druh, úroveň, jež jsou kolektivním výsledkem obsaženým v intelektuálském, uměleckém ovzduší Francie. Jejich osobní zásluha se příliš často redukuje na to, že dovedou nosit konfekční šaty tak, jako by jim byly šity na míru… jenomže mezi Francií Pascalovou a Francií Mauriacovou je takový rozdíl jako mezi Majou nahou a Majou oblečenou. Srovnejte si jedinečnost lidí doby Verlainovy s dnešními kruhy, kde jsou téměř všichni nahraditelní. Je tomu tak i v jiných literaturách. V životě Evropy byla doba, kdy jste mohli pozvat na snídani Nietzscheho, Rimbauda, Dostojevského, Tolstého, Ibsena – lidi tak odlišné, jako by byl každý z jiné planety – jakápak snídaně by v takové společnosti nevyletěla do povětří? Dnes by se klidně dala uspořádat velerecepce pro celou evropskou elitu a proběhla by bez jediného zaskřípění, zajiskření.
Z takovéhoto chátrajícího gruntu vyrůstá stále ostudnější role impresária… literatura, vyražená z individuálního ducha, dostává se do rukou činitelům fungujícím mimo ducha, činitelům veřejným. Ceny. Soutěže. Slavnostní večery. Tvůrčí svazy. Nakladatelé. Tisk. Politika. Kultura. Vyslanectví. Sjezdy. Je přece nutno organizovat a přinutit k fungování – funkčnost a organizace se staly pijavicí, která cucá krev beztak už anemickou. Nebyla by to podle mého názoru tak velká katastrofa, kdyby nátlak nepřicházel pouze zvnějška, člověk-umělec ví, že není člověkem veřejným, instinktivně se brání pokusům jiných o profanaci. Každý ví, že společnost od nás vždycky bude žádat to, co nemůžeme dát. Horší však je, jak už bylo řečeno, že literatura stále více ztrácí svou životnost, a tím také odolnost a schopnost vytvářet antitoxiny, zdálo by se dokonce, že v ní dochází k jakési selekci naruby, selekci sebevražedné. Nejenom proto, že se ti horší dostávají k moci a v rámci této byrokracie honí ty lepší (umělec, čím je lepší, tím méně má času na „funkcionaření“), ale i proto, že v těch nejlepších má nečistý prvek vrch nad pyšnou neústupností ducha, odvaha žádná. Rozhodnost hapruje. Začíná zanikat sklon k ostrému, jasnému hodnocení, jež očišťuje, k spásonosné krajnosti, svět se zakaluje. Nejsou duchem bezprostřední, duchem přirození, a vzhledem k tomu, že si toho ducha tak trochu sami uplácali, příliš neprotestují proti tomu, aby se literatura stala funkcí, fabrikováním, výrobou – mají v sobě tu neosobnost, jež na ně zvenčí tlačí.
Ta krotkost! Nemůže být ani pomyšlení, aby se duchové zvaní, odměňování, ctění, hoštění, ohlupovaní, zesměšňovaní vzbouřili a postavili na zadní, aby našli dostatečně výbušné prostředky, jak tu svou situaci rozmetat. Smiřme se s faktem: génius, talent je stále méně dynamitem a nezbylo mu už mnoho ze svaté nevinnosti lesních květin, horských květů. A protože je ve společnosti funkční všechno, vyhovuje společenské objednávce ducha jistá výroba nadřazenosti, velikosti a vzniká nový druh funkcionáře: funkcionář duchovní.
Witold Gombrowicz: Deník. Přeložila Helena Stachová. Torst, Praha, 2015, s. 237–239.