O chameleónství minulosti
Minulost je trvale nehotová, otevřená, vždy umí něčím novým překvapit. Minulost je univerzální, uchopitelná na mnoho způsobů. Je také věčně živá. Minulostí se lze poučit, a to libovolně. Lze si ji také libovolně zopakovat, neboť vše tu už bylo a bylo tu už vše. S minulostí se odjakživa bojuje, lze ji slavně porazit i položit za ni život. Někdy to vypadá, že jsme svou minulostí. Jsme-li pak jejími svědky, můžeme se minulosti vzpírat, anebo jí věrně sloužit či poníženě posluhovat. Čerpáme z minulosti naději, ale také v minulosti tápeme, ztrácíme se v ní, bloudíme, podle toho, kterou nohou jsme zrovna vstali z postele. Minulost je zdrojem velké legrace, když pozorujeme, jak je směšně uchopena druhými… Srovnat se s minulostí je běh na nekonečné trati, protože její začátek je v nedohlednu a nemá konce. Minulost je totiž průběžně a do nekonečna nastavovanou kaší. Je rovněž gulášem, chaosem, kterému vnucujeme řád. Tvoříme ji už tím, že ji předjímáme. Minulost patří všem: chytrákům i hlupákům. Každý si z ní vybere. Jsou pravda doby, kdy se minulost nabízí jako švédský stůl a naopak doby, kdy jsou k disposici pouze historická meníčka. Minulost je chameleon, umí být pestrobarevná i šedá, splývá s dobou. Minulost umí být nestravitelná, toxická, ale také návyková. Závislost na minulosti se může stát posedlostí a posedlost minulostí je nakažlivá. Proto ty pokusy skoncovat s minulostí, najít na minulost lék, zbavit se jejího dědictví, otočit se k minulosti zády, vyzrát na minulost, anebo se z minulosti alespoň vylhat. Protože se ale do minulosti rodíme, a minulost je nám světsky souzena, vyhlížíme v ní zázrak, kterým bychom se obnovovali, recyklovali. Proto necháváme mrtvé, aby pochovávali své mrtvé, a stáváme se vtělením věčného světla, zažehnutého v temné minulosti. Ať už to ale vezmeme jakkoli – práce na minulosti nikdy nekončí.