Básníkova Kalvárie
Na začátku července uplynulo šedesát let od nespravedlivého odsouzení katolického básníka Jana Zahradníčka ke třináctiletému vězení, které hluboce věřící básník reflektuje ve své poezii jako cestu ke Kristu.
Před šedesáti lety, ve dnech 2. až 4. července 1952, probíhal u brněnského soudu vykonstruovaný proces s katolickými spisovateli a intelektuály obviněnými z protistátního spiknutí. Mezi obžalovanými stanul i básník Jan Zahradníček (1905−1960), který byl odsouzen ke třinácti letům vězení, ztrátě občanských práv a konfiskaci majetku. Ve vězení strávil celkem devět let, propuštění se dočkal v květnu 1960, a to na základě amnestie prezidenta republiky. Léta prožitá za zdmi žalářů byla pro spisovatele křehké fyzické konstituce a jemného ducha nesmírně těžká, což dokládají dopisy, které psal své manželce Marii (Jan Zahradníček: Mezi nás prostřena noc. CDK, Brno 2008). Velice trpěl odloučením od ní a dětí. Ve vězení se navíc musel vyrovnat s tragédií, která jeho rodinu postihla. Dvě dcery, jež téměř neznal, neboť starší Zdislava měla v době otcova zatčení jeden rok a mladší Klára pouhých čtrnáct dní, zemřely v roce 1956 na otravu houbami. Zahradníček se směl zúčastnit jejich pohřbu. Dokonce měl naději, že vzhledem k tragédii dostane milost a bude moci doma již zůstat. Po čtrnácti dnech se však musel do vězení vrátit, jelikož očekávaná milost udělena nebyla. Za mřížemi strávil ještě dlouhé čtyři roky. Kruté zacházení, jemuž byl po dobu odnětí svobody vystaven, podlomilo jeho zdraví natolik, že několik měsíců po propuštění, v říjnu 1960, zemřel.
Věznění spolu s krátkým pobytem na svobodě tvoří závěrečnou etapu Zahradníčkova života i díla. Autor totiž tvořil i za žalářními zdmi, přestože možnost zapisovat verše a zapsané si ponechat byla velmi omezená, takže byl do značné míry odkázán na svou paměť. Teprve, když se vrátil domů, mohl básně z paměti přenést na papír, avšak jeho práci záhy přerušila smrt. Verše se však vydání přece jen dočkaly, a to ve sbírkách Dům strach a Čtyři léta, jež v pravém slova smyslu završují Zahradníčkovo dílo.
Já na kříži s Kristem jsem
Obraťme tedy pozornost k poezii. Na všechny etapy básníkovy tvorby lze vztáhnout poznámku Jaroslava Meda, že základní životní konstantou Jana Zahradníčka byla křesťanská víra, již ovšem nevnímal jako něco hotového a ustrnulého, nýbrž jako neustále znovu reflektovaný a prožívaný vztah k Bohu. Tento vztah je určující v podstatě pro celé jeho dílo, jehož vrcholem je, domnívám se, sbírka Jeřáby, která vyšla v roce 1933. Autor v ní nechává vyznít prudkou radost nezadržitelně a nekontrolovatelně tryskající z jeho nitra. Základním pohybem, můžeme říci principem veršů, je vzestup: vzestup ke slunci, k obloze, ale především k Bohu.
Po vzmachu třicátých let následují mimo jiné verše reagující na ohrožení a s dikcí proroka varující svět a lidstvo, že se řítí do záhuby. Mám na mysli především La Salettu a Znamení moci, které jako by již předznamenávaly básníkův (a nejen jeho) další osud, jehož naplnění můžeme sledovat ve sbírkách vězeňských, Dům strach a Čtyři léta, v nichž zpočátku výrazně převládá pohyb či princip opačný než v Jeřábech, princip sestupu. Vězněný se nachází „tady dole, kde žal světa dno má“ (Dům strach). Ono místo dole je místem nepředstavitelného utrpení, které však není prosto smyslu. Smysl prožívané bolesti začíná být patrný zvláště v okamžiku, kdy se ve verších opět objevuje vzestup, či častěji naděje na vzestup, touha po něm artikulovaná coby prosby: „Ó zdvihni nás, Kriste, do svobody slávy své. / Ó zdvihni nás, Kříži, do svobody slávy své.“ (Dům strach)
V Zahradníčkově díle tedy sledujeme nejprve vzestup a následně sestup, k němuž se však záhy přidružuje naděje na opětovný vzestup. Takto naznačená cesta je cestou následování Krista v jeho kenózi, přičemž slovo kenóze je termínem z biblické teologie, jenž vyjadřuje sebeponížení Božího Logos (Syna) při vtělení, Ježíšovu věrnost při plnění svého poslání a s tím související dobrovolné přijetí smrti. Teorie kenóze vychází z novozákonního hymnu, který se nachází v listě Filipanům: „Způsobem bytí byl roven Bohu, / a přece na své rovnosti nelpěl, / nýbrž sám sebe zmařil, / vzal na sebe způsob služebníka, / stal se jedním z lidí. / A v podobě člověka se ponížil, / v poslušnosti podstoupil i smrt, / a to smrt na kříži. / Proto ho Bůh vyvýšil nade vše / a dal mu jméno nad každé jiné jméno, / aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno / − na nebi, na zemi i pod zemí − / a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: / Ježíš Kristus jest Pán“ (F 2, 6−11). V okamžiku své smrti na kříži se Ježíš ocitá v nejnižším bodě pomyslného půlkruhu svého sestupu. Z bodu kříže je však pozvednut Bohem do slávy. Kristova cesta je tedy sestup a následný vzestup. Ten, kdo touží Ježíše následovat, se musí nejprve k němu pozvednout. Onomu pohybu vzhůru v Jeřábech lze rozumět právě jako takovému pozvednutí. Poté člověk nastupuje cestu následování, jež vede stále níž, až ke kříži, ale skrývá v sobě naději na povznesení z bídy a soužení do Boží radosti.
Básník chápe svou zkušenost vězení jako následování Krista, k jehož utrpení ve vězeňských sbírkách hojně odkazuje. Zcela explicitně vyjadřuje své následování trpícího Ježíše v básni Uctívání kříže: „Je pátek. Stojím na Kalvárii sám se svým Spasitelem, / a všechno jakoby přešlo a jakoby nastat mělo. / Letopočet zároveň začíná a zároveň končí se (…) já na kříži s Kristem jsem“. (Dům strach)
Jak již bylo řečeno, ve verších je přítomna i naděje, že dobrý Hospodin neponechá člověka ani církev v ponížení, naděje, že se církev z hlubin, do nichž byla zatlačena, opět pozvedne silnější o krev mučedníků a s ní, že bude pozvednut i člověk. Vězněnému je dáno okoušet touženou budoucí blaženost již nyní, byť jen v určitých krátkých okamžicích: „Jsme na chvilenku / v ulicích Jeruzaléma nebeského. Na chvilenku / naše špinavé hadry vlají kolem nás lehké / a voňavé jako chitony jarních lučin. // Na chvilenku / sundej, bratře, tu korunu z trní. Vydechni. Narovnej se.“ (Čtyři léta)
Zahradníček navzdory bolesti a utrpení zůstává pěvcem naděje. Čtenáři se snad může zdát, že jeho vězeňské verše pracují s předem danými odpověďmi, čili že sklouzávají k ideologickému výkladu světa, jímž si snad básník ulevuje ve své bezútěšné situaci. Tuto myšlenku však odvrhne každý, kdo se do nich začte hlouběji, každý, kdo pročte dopisy, které autor psal z vězení své manželce Marii. Utrpení, o němž básně i dopisy vypovídají, je tak nesmírné, lidský osud Jana Zahradníčka tak tragický, že námitku snadnosti připravených odpovědí nepřipouští. Ony odpovědi na otázky lidského života a jeho smyslu, které ve verších nalezneme, jsou totiž velice draze vykoupené, a proto věrohodné.
Michaela Filipi (1987) vystudovala historii a bohemistiku, v rámci doktorského programu Česká literatura na FF UP v Olomouci se věnuje katolickým básníkům.
Dům strach
I.
Vyslýchá se.
Ve všech čtyřiadvaceti pokojích najednou.
Vždy jeden a dva a nezbytný ovšem psací stroj.
Ti dva s nudou se přehrabující v cizích útrobách.
A ten chudák jak na trní.
Tak začíná
Hodina Bičování. Zde slova
nemají smyslu. Zde v barvách
hovoří slepí.
To nadpřirozená prostřednost všechno rovná
k obrazu svému…
Lelkují. Čistí si nehty. Konečně
jak u duchařů stroj náměsíčně se rozťukal.
Naléhají. Rozkřikují se. Udeří kolikrát.
Ó páchne tu krví, páchne tu slzami.
Není to nic tak nevinného,
jak by se zdálo.
Taková smutná zrůdnost,
jak ji známe z některých surrealistických obrazů,
civí na mě z těch obličejů jen přilepených
k trupům, jež se mohou podle potřeby vyměnit,
zatímco tvář zůstává jednou provždy.
Nevím, z které půjčovny masek je přinesli,
ale skutečné nezdají se.
Přesto však mají svou přízračnou existenci,
jako celý ten dům, ten pokoj má přízračnou existenci,
ten vesmír se svým vlastním pohybem kolem své vlastní osy.
Jiný čas, jiná gravitace a jiný prostor,
nás obklopují v tom domě výslechů,
jenž je a není.
Jeho dveře se otevírají a jeho dveře se zavírají
průvanem prázdna a po všech schodištích, po všech chodbách
na slepou bábu s námi hrají si. Vodí nás,
abychom zabloudili s tou páskou přes oči,
sami v sobě
očíslované hromádky neštěstí,
jež na všechno kývnou.
A zatím co tam venku
přeslavný blankyt srpnový plný mráčků,
a pod ním skutečnou ulicí skuteční lidé chodí,
co z domu naproti z okna dokořán vykloněna
dívá se žena.
Mezi námi je chaos,
mezi námi mráz prázdnoty mezihvězdné,
jíž ona
s kočičí lhostejností, hledí sem dolů do té hloubky,
do všech čtyřiadvaceti pokojů najednou,
kde se zkouší, kde se konají přípravy
k panoptikálnímu vystoupení té smutné zvrhlosti,
k té zběsilé maškarádě polomasek a polotváří,
jíž se má jednou všechno skončit.
II.
Takový je
ten hrozný.
A takový bude konec jeho.
Pád – jediný úkon přirozený,
jenž zbývá tu.
Jediná možná bohopocta těchto míst prokletých.
Jen masky nic netuší. Usmívají se nejasně
a tímto svým čínským úsměvem hypnotizují chudáky,
co sedí jak na trní.
Nevím, jak na mapě budoucnosti Dům Strach je označen.
Ale dokud takové domy, takové hrozné domy
budou stát v našich ulicích, v našich městech,
vychýlen úpěnlivě tak zůstane
Kříž Čihošťský.
(Dům strach)
Víno trestanců
Naposled ještě se rozezněla hra zvonková
pohárků přiťukaných.
A potom oddaně pohlédnuvše druh na druha
oko jsme ponořili v ten mokrý rubín vína,
jež zvolna se ztrácelo
v nás.
A s ním všechny ty mladé dny
se sluncem stoupajícím, se sluncem klesajícím
pod nebem kropenatým jak břicha pstruhů…
Dny Vavřincovy, dny Václavovy a všechny
zesládlé v hroznech té země královské,
jejíž groš vdoví teď utrácejí
správcové nepraví.
A my domovu žehnajíce
zvolna jsme dopíjeli ty horké a vlahé dny,
polibek za polibkem z úst našich žen,
jež ovdovějí…
Neboť jako míza
před zimou sestupuje v tmu netečnou,
tak přišlo na nás. My kvůli té krásné zemi,
kvůli té kapce vína, v níž Bůh bude přebývat,
tak přišlo na nás, my sestoupili v dny bez hodin,
v to ponuré shromaždiště stínů, jež vrhají
věci příští.
Nikdo nám nezaručoval návrat
z těch míst, kam jsme sestupovali poslepu.
Ale my se dál ubírali tou prastarou stezkou mízy
a zrna, jež umřít má. Tmou k světlu, tmou k světlu,
ke zvonům vánoc a k tichu vločky, jež padá
na dětské řasy snem zklížené.
Ale my se dál ubírali tou prastarou stezkou žalu,
posedlí po radosti,
k těm Jobům na hnojiskách slamníků v koutech cel,
k těm sklepům, kde víno běd, víno hanby teď stáčíme
cítíce ve dne v noci tlak úporný,
jenž drtí nás…
A zatím poslušná slunce, jež přichází,
mladinká míza hlavu zvedá
tmou k stonkům stoupajíc,
k mačinkám ohmatávajícím tvář světla.
A také k nám dolehne dunění vzdálené
procitlých šťáv. A jako réva list za listem
den za dnem začneme vystupovat z tmy bez hodin,
opouštějíce ponuré shromaždiště stínů, jež vrhají
věci předešlé.
Na shledanou.
Přátelé. Hro zvonková pohárků přiťukaných,
jež ke světlu zvednem zas.
(Dům strach)
Epitaf
Věděl jsem o vás jenom z vyprávění,
jen z dopisů, jež článkovaly čas.
Jen jako děj, jenž chvíli je a chvíli není,
procházely jste tmou, jež znala vás.
Podoby nové, které z dvojí krve
na cestu napily se před očima hvězd.
Odkud jste přišly a kam odešly jste? Prve
nebylo ještě a teď navždy jest.
Přijali jsme vás jak dar bez zásluhy,
dvě křehké snítky z dřeva rajského.
A cesta vaše na zemi jak cesta duhy,
jež jde a neohýbá stonku travného.
Je chudší svět, je chudší svět o soucit vřelý
vašich rukou, jež nedozrály v horké dlaně žen.
A psáno není, že těch ran, jež zhojit měly,
svět bude ušetřen.
(Čtyři léta)