Proč číst Dickense
Lichvář a exekutor, klíčové postavy realistického románu, ožívají v České republice 21. století.
Jak se tak člověk snaží postupně dohánět čtenářské resty, přichází na to, že klasika je podstatně zajímavější, než jak ji střední škola podávala. Navíc, každá kniha vyžaduje určité psychické vyladění a v patnácti má většina lidí přece jen jiné priority než číst tisícistránkové špalky. Sáhl jsem nakonec i po Dickensově Starožitníkově krámu a překvapilo mě, jak sedí na současné poměry. Naivní pokus starého Trenta zbohatnout prostřednictvím hazardu, bezohledný lichvář Quilp a jeho symbióza s podlézavým právníkem Brassem, ba i výroky majitelky soukromé školy (v jejímž myšlení se fascinujícím způsobem potkávají středověké předsudky s postmoderní vychcaností), která dává každému najevo, kde je jeho místo: „Což nevíš, že čím tíž pracuješ, tím jsi šťastnější?“ Také dnes zažívá střední vrstva rozčarování, že dosud celkem úspěšná živnost jí jaksi přestává stačit ke slušnému životu. Ačkoli je Starožitníkův krám označován za sociální román, bída v něm není tak bezútěšná jako třeba v Zolových knihách – kočovní komedianti i dělníci v hutích dokáží nést svůj osud statečně a nabídnout pomocnou ruku. Naproti tomu starožitníkova rodina jako by svojí neschopností najít kompromis se světem předjímala osudy existencialistických hrdinů.
Dickens skutečně není jen autorem sentimentálních žánrových obrázků. O způsobu myšlení naší současné vrchnosti se ze Starožitníkova krámu dozvíme víc než z oficiálních programových prohlášení – jejich chápání svobody je podmíněno nesvobodou ostatních, ideální podřízený podle jejich představ je zbaven všech práv a důstojnosti. Ostatně soudím, že by tato země byla příznivějším místem k životu, kdyby lidé víc četli. Myslím tím četli beletrii, nikoli různé pochybné manuály pro úspěšný život, které vévodí žebříčku bestsellerů, protože nabízejí jednoduché recepty bez přemýšlení. A myslím tím četli doopravdy, tedy aby přečtené chápali a nepapouškovali povrchní rešerše vymyšlené k uspokojení zkoušejících. Neznalost klasické literatury vede v praktickém životě k mnoha chybným rozhodnutím. Například Věci veřejné by jen stěží získaly ve volbách deset procent hlasů, kdyby voliči skutečně znali pohádku o císařových nových šatech a neredukovali si její děj na pikantní obraz odhaleného mocnářova pinďoura.
Čtenář musí ocenit, že Dickens své hrdiny nesoudí, projevuje shovívavost k jejich slabým stránkám. Dokáže vtipně popsat prosté radosti chudých lidí, aniž by se nad ně vyvyšoval. Humor však není samoúčelný, vše je podřízeno ději. Dickensovy popisy jsou nesmírně šťavnaté, na jedné stránce najdeme tolik originálních metafor, že by mnohému současnému básníkovi vydaly na celou sbírku. Leccos je obrazem své doby, například četné náboženské motivy: dnešní doba už nepřistupuje k posmrtnému životu s takovým optimismem. Záhadný „svobodný pán“, zasahující jako deus ex machina, stejně jako rámcový příběh vševědoucího vypravěče, to už by dnešního čtenáře nepřesvědčilo. Ani světská spravedlnost už v současných románech nepracuje tak hbitě a korektně. Dickensův manicheismus je dokladem, že ani tak nadaný autor nedokázal překročit svůj stín. Úlitbou dobovému vkusu je také ztotožňování charakteru s fyzickou přitažlivostí – jedinou výjimkou je vaudevillová postava komického dobráka Kita. Lze snad souhlasit s Angusem Wilsonem, autorem monumentálního Dickensova životopisu, že hledat za Quilpovým zájmem o malou Nell pedofilní sklony je projev neurózy typické pro naši dobu, kdežto Dickens a jeho čtenáři to vnímali jako symbolickou konfrontaci dobra a zla.
Hazard, pokud se provozuje s malými částkami a z vlastního, je odsouzeníhodný; v opačném případě je to respektovaný byznys, stejně jako vydírání a fízlování. Quilp se svojí ďábelskou zapšklostí a zároveň až nadlidskou podnikavostí se příliš neliší od mnohých protagonistů současnosti. Mnohdy není jasné, zda je jeho hlavní motivací touha po penězích či záliba v ničení všeho v dosahu. Tato vlastnost, kterou ruští spisovatelé zlatého věku nazývali „pošlosť“, je dnes u nás opět v kursu. Zato Dick Swiveller se svými věčnými vtípky a citáty může připomenout současnou roli umění, které mocní zpravidla dokáží blahosklonně trpět pro své obveselení, dokud se zajímá jen samo o sebe, ale lehce se ho zbaví, kdykoli začne překážet (hlavním prohřeškem je, že při své prostořekosti není použitelný pro právnické povolání). Brutálně zneužívaná sirota, která Dicka vyburcuje z letargie, se může jevit jako kuriozita z barbarských časů jenom tomu, kdo neví nebo nechce vědět, v jakých podmínkách u nás pracují gastarbeiteři.
Nápadné je, že žádná z Dickensových postav nežije izolovaně, ani samotář Trent. To je značný rozdíl oproti současné kultuře, která je bytostně individualistická – od nejpokleslejších kýčů, jako jsou televizní seriály o krásných a úspěšných sociopatech, až po vysoké umění, které si z definice zakazuje s kýmkoli komunikovat. Je každopádně zajímavé, že dosud nikde na světě nevzniklo kvalitní umělecké dílo oslavující chamtivost. Také proto má smysl číst klasiku, jako připomenutí hodnot, jež tekutá doba zaplavuje zapomněním.