Mezi Tao a Mao
Zpráva z cesty nádhernou zemí, kde Li Poovo víno nahradilo pivo, taoista se klaní Maovi, zavazadla dostanou co nevidět rakovinu z kontrolních pásů, a v mlžných horách lze obdivovat malby čínských mistrů - těch současných.
Do budovy se vstupuje úzkou chodbou kolem vrátnice. Už ode dveří je vidět, že průchod nebude snadný. Celá chodba je přehrazena policisty v uniformách. Stojí hustě namačkáni v neúhledných řadách za sebou. Vrážíme do nich. Zprvu nesměle, ale stále více se odvažujeme přesně mířených kopanců, nadšení vzrůstá, v davu uniforem se objevují trhliny, sražení policisté se okamžitě zvedají, ale to už jsme uvnitř, v galerii Continua v umělecké čtvrti 798, kde vystavuje egyptský umělec Moataz Nasr.
Přestože jsou tu policisté jen umělé figuríny (tady myšleno doslova), jedná se o dosti radikální pojetí naznačující jistou otevřenost Číny, minimálně zde, na poli umění. Sice se s takto ostrým projevem nesetkáme u čínských umělců, ale už i jen možnost zhlédnout takto koncipovanou instalaci v Pekingu, kde je policejní dohled všudypřítomný, od stálé kontroly zavazadel až po strnulá pravítka tenkých chlapců v uniformách, v nás vyvolává vlnu nadšení. Velkorysá, mnoha galeriemi prošpikovaná čtvrť 798 je jediným místem, kde jsme mohli spatřit díla rezonující s aktuálním světovým uměleckým děním.
Hned vedle na pultu leží souborný katalog Aj Wej Weje, v současné době asi nejznámějšího čínského umělce a občanského aktivisty, který byl loni zadržen a bez udání důvodu tři měsíce vězněn. Po propuštění mu bylo zakázáno opustit Peking a byl dodatečně obžalován z daňových podvodů. Nasrova výstava, reflektující energii loňského arabského jara, tím ještě více vyniká; Aj Wej Wejovo uvěznění souviselo s obavami režimu, aby arabští rebelové proti diktatuře nebyli inspirací také čínskému lidu. Z téhož důvodu byl odpojován a cenzurován internet, který je v Číně stále pod kontrolou úřadů. Můžeme tomu rozumět tak, že arabské jaro je už v Číně pasé?
Každopádně internetové spojení je všude pomalé, některé stránky se nezobrazují a například Facebook je odsud naprosto nedobytný i dnes. Úsměvnou výjimkou potvrzující pravidlo nám pak byla návštěva u čínského maséra v jedné z uliček Sianu, císařského sídelního města z doby před Kublajchánem. Do maličké místnosti (jako u všech typů obchodů šlo spíš o minigaráž bez oken se vstupem přímo z ulice) se kromě dvou postelí-pracovišť vešla už jen police s literaturou, fotogalerie mediálních úspěchů - a počítač. Nevím, jestli otázka po našem židovském původu měla co dělat s typem poskytované péče, nebo jestli šlo jen o zaujetí našimi vlasy, vousy a nosy, ale po negativní odpovědi jsme byli masírováni a významně nám bylo sděleno, že odsud se můžeme připojit dokonce i na Facebook.
Mrtvola v ústech
Těžko po měsíčním putování hodnotit poměry v Číně jinak než popisem několika setkání.
Nemohu potvrdit slova studenta z Hongkongu, podle nichž všude visí hesla a režimní agitace. V čínštině rozeznám znak odlišující pánské záchody od dámských a snad ještě i pojem rýže. Ale lze říct, že mladí lidé se velmi zajímají, studují, ovládají angličtinu. Starší generace se s vámi trpělivě domlouvá posunky a gesty, nikde jsme nezažili agresi nebo i jen dotěrnost tak známou u obchodníků asijských zemí. Toto částečně formují nařízení a zákony, jimiž je, jako ve svěrací kazajce, svázáno určité podnikání i život obecně.
Když nás bez hnutí brvy vypoklonkovali z pátého hostelu, v lepším případě se slovy „no rooms“, utrpěla představa západního turisty - boha, kterého pro těžkou vindru přivinou a nakrmí všude, i kdyby sami neměli nic. Tady z nás nikdo neroztává. Vindra ani angličtina nic neznamená, místní je lámán jiným soukolím, než je tržní ekonomika. Protože úřady chtějí mít větší kontrolu nad pohybem zahraničních turistů, jsou nám vymezeny jen některé ubytovny.
Ale zase abychom Číňanům nekřivdili, jinde si rádi přivydělají, například dvojjazyčným jídelním lístkem, přičemž totožná jídla, jen psaná v angličtině, jsou trojnásobně drahá. A mimo Peking lidé občas roztají i tak, že se na vás přijdou podívat třeba k vašemu sedadlu ve vlaku a zírají a zírají, na oděv, rysy ve tváři a chování, a s tím se spokojí; neosloví vás, nemluví, jen hledí.
Šestnáctiletá studentka střední školy v sečuánském Chengdu se nás ptá, jestli je pravda, co se dozvídá ve škole, a sice že na Západě je člověk po základní škole vržen v plen, musí jít pracovat, nikdo se o něj nepostará, nezvládne-li to sám. Ale jak daleko jsme vlastně od toho, co zní tak drsně propagandisticky?
Možná ještě zajímavější je vnímání Tibetu. Ani památky po kontroverzi! My se bojíme ptát, ale lidé, které potkáme a kteří sesmolí větu v angličtině, se ptají, zda tam jedeme, je tam prý nádherná příroda, to se ví, to musíme vidět, a dobří lidé, so peacefull place! S Tibetem se setkáte především mimo Tibet, Čína se jím chlubí. V Pekingu je Tibetská ulice s produkty této provincie, nedaleko je Tibetská vesnice, můžete si objednat tibetskou snídani nebo rovnou navštívit tibetskou restauraci. Tibet je podobně silný obchodní artikl jako Mao.
Vyhlášená pikantní jídla, ať už narazíte na nudle se zeleninou, nudle v polévce, nebo čínskou specialitu - vejce, která zrají několik měsíců pod zemí a mrtvolně sladkohořkou chutí vyplní labužníkovu ústní dutinu (a zápachem okolí) - nejsou tak pikantní, jakým se jeví přístup čínských úřadů k svobodě uměleckého projevu. Známe to i z naší historie, umělec podněcuje svým neotřelým viděním cestu změny, a to i na společensko-politické úrovni. Za minulého režimu byli tito problematičtí jedinci namnoze šikanováni policejním dohledem, výslechy, cenzurou nebo úplným zákazem projevu. Čína se bojí vlivu arabských revolucí, ale vystaví výtvarnou zprávu o nich, zavře umělce-aktivistu, ale nabídne jeho dílo a působení místní veřejnosti i světu.
Namalovat verš
Je sympatické, že Muzeum moderního umění v Pekingu vystavuje současné umělce. Nicméně výstava nynějších čtyřicátníků připomíná ze všeho nejvíc evropské směry devatenáctého století: klasicistně monumentální historickou malbu, realismus přístavů a venkovské výjevy někdy s příznakem umírněného impresionismu. Přestože zmíněné práce postrádají tvrdost a agitační ráz socialistického realismu, tematická a obsahová plochost nechává vyniknout vášnivě nacionálnímu rozměru a zaujetí malířů pro realistický projev - ovšem nikoliv už ve smyslu realismu devatenáctého století, s touhou po zobrazení žité skutečnosti, ale pouze jako realismus předmětů.
Je nejen historickou daností, že čínští umělci jsou kopisté starých mistrů, kteří i dnes řeší spíše pro nás nepozorovatelný pohyb v zobrazení bambusu než aktuální společenská témata. Hory, květiny a ptáci. Když jsem na jedné open air přehlídce čínských malířů na náměstí v Sianu pozoroval gesta malíře, s nimiž vytvářel už pátý velký formát stejné větve s rutinně vyhlížejícím způsobem zobrazení rozvitých květů, cítil jsem, že na velké ploše tradice se otevírá i tenký prostor improvizace a otisku aktuální nálady, i když tím podstatnějším je spíše kontemplativní splynutí s předchůdci než originální vybočení. Od diváka však vyžaduje obrovskou zkušenost a trpělivost se čtením něčeho, co se nejčastěji jeví jako manýra zručného dekoratéra.
Tah tesání sekerou, tah dešťové kapky, tah překroucené stuhy, tah letících oblaků… To je poezie, kterou v pojmosloví struktury vývoje umění nenajdete u žádného sebebláznivějšího kunsthistorika Západu. Do takového způsobu myšlení můžete nahlédnout v knize Deset zastavení s čínským obrazem teoretika umění Hsü Kuo-huanga (DharmaGaia, 2007). Při obecném nahlížení pak jistě stojí za pozornost, že zatímco třeba sochařství bylo tradičně záležitostí řemeslníků, oborům malířství a kaligrafie se věnovali učenci, básníci a spisovatelé. Jak příhodně Bohumil Mathesius přeložil verše Li Poa: „Čas prchá. Hovoří se sem a tam, / historky rodí se a zmírají, / tu a tam někdo šoupne do týla / kulatou čapku, rukáv vysouká / a namaluje verš.“
Opičí král, Mao a ti druzí
Kláštery vyrůstají jako houby po dešti. Skutečně jsem měl pochybnosti o tom, jaké svatyně asi tak můžeme navštívit v zemi, která nechala střílet do mnichů a srovnat se zemí tisíce buddhistických klášterů. Ale stará místa se opravují, nová budují. Více či méně prorostlá turistickým ruchem pak samozřejmě deformují naši idealizovanou představu o náboženských komunitách.
Od života neodstřižený obraz praktikujících buddhistů lze spatřit v klášteře Labrang na jihu provincie Gansu, odkud se již zvedá Tibetská náhorní plošina. Klášter je jedním z šesti nejvýznamnějších center reformní školy Gelugpa (Žluté klobouky). Je urbanisticky propojen s městečkem, lidé jím volně procházejí, a tak se modlitební mlýnky umístěné v dlouhých přístřešcích po jeho obvodu zastavují až v noci. Chození je tu vlastně nejviditelnějším rysem buddhistické praxe. Věřící obcházejí v mnoha kruzích stúpu, obcházejí chrám, obcházejí i celý klášter, a protože na to nemají celý den, tak se s tím nijak nemažou. Předbíhá mě jedna babička za druhou, rychlejší je i muž se dvěma berlemi. Zatímco se snažím pohroužit do významu fyzicky roztáčených modliteb, předběhne mě stařík s rukavicí na pravé ruce. Fasujou ochranné pomůcky do kláštera jako u nás k lopatě, bleskne mi. Pak už si všímám rukavic i u ostatních. Puchýře z modlení budou asi stejně nepříjemné jako ty pracovní.
Taoistické chrámy se od buddhistických na první pohled vůbec neliší. A stejně tak je snadno zaměníte s mešitou. Muslimové, kterých je v Číně obrovská menšina, jsou jaksi méně invazivní než jinde. Jejich chrámy často nemají vůbec minarety, zpěv muezzina nezní do kraje, a rohy střech se ohýbají právě tak organicky nepravoúhle jako u ostatních čínských staveb, které se tím chrání před zlem. Zlo tu má totiž rádo přímky.
„Vítejte! Berte si vodu a ovoce. Chcete jíst? Můžete tady přespat, jestli chcete,“ říká nám mladé děvče u jedné z taoistických svatyň v kouzelném pohoří Songshan v provincii Shaanxi, bujícím vegetací i zvířenou. Přechodně tu žije několik žen. Jsou přátelské, družné, vyptávají se, provedou nás celým areálem, uvaří výborné nudle. Všechno je zdarma. Ženy se zpěvně modlí, pracují na zahradě, chovají tu slepice, před svatyní močí koťata. Nejkrásnější je právě tohle prorůstání posvátného s profánním. Věcí víry s každodenní činností. V jedné z kapliček vedle soch svatých mužů sedí slepice na vejcích. Kousek dál je hromada proutěných košů, před vchodem kupa vytříděných pet lahví. V jiné svatyni jsou postele, šaty a potraviny příchozích. Tao je cesta.
Přesto je filosofický základ proměněný náboženskou praxí. Podobně jako v buddhistických chrámech i tady lidé naplňují potřebu klanět se božstvu. Přestože taoismus je učení osobní cesty životem v harmonii s řádem a silami přírody, s ideálem nezasahování do přirozeného chodu věcí, jeho stoupenci postupně pasovali učence, panovníky a čaroděje na svaté, jimž je třeba obětovat. Mezi svatými pak najdeme opičího krále Sun Wu-kunga (někteří čtenáři si snad vybaví čínský seriál, který vysílala i naše televize), ale i komunistického vůdce Maa. Také on má své zlaté roucho, talířek na obětní dary a klekátko k modlitbě.
Když eunuchové někdy před sto lety opouštěli císařské Zakázané město v srdci Pekingu, hlasitě naříkali tenkými hlásky. Každý si ve vaku nesl svá odříznutá varlata, zmrzačení, které pro ty nejchudší znamenalo jedinou možnost, jak dosáhnout bohatství a moci službou u dvora.
Možná více nežli taoismem a buddhismem byla čínská společnost formována učením Konfucia: přísnými, později zneužitými pravidly, která měla zajistit dobré fungování společnosti vymezením poslušnosti syna k otci, ženy k muži, mladšího ke staršímu, povinností panovníka a podobně. Podle konfucianismu ukazovalo zmrzačené tělo na zmrzačenou duši, a tak ani eunuši nesměli být pohřbíváni s ostatními lidmi. Úspěch za kulisou paláce znamenal pohrdání a propad na úplné dno společnosti vně jeho zdí. Zní to jako symbolická pohádka, alegorie světské moci, i té současné. A proč ne?
Číňané zcela přirozeně chrchlají, tahajíce přitom hleny z dutin, zvratky v autobuse během cesty nejvýš překryjí novinami, odpadky házejí pod sebe; nerespektují semafory, nastupující v metru nikdy nedají přednost vystupujícím; nechápou, že neumíte čínsky, a dál vám píšou informace nádhernou kaligrafií; nechodí do hor, není-li tam dřevěný chodník s odpočívadly; nesolí a nic dlouho nevaří; ve městech chodí pod neproměnitelně šedým nebem bez slunce, přitom v dusném vedru; čísla píšou stejně, ale na prstech je ukazují jinak. A přesto mi Čína připadla méně exotická, než jsem čekal. Vzdor všem odlišnostem je tu obrovský vliv Západu a zřejmě i společný otisk komunistického režimu. Lidé jsou přátelští, ale ne vlezlí, při domluvě vstřícní, ale ne kontaktní. Takoví Středoevropané.