Čtenářský deník: Jazzové Requiem E. F. Buriana
Jazz. Před 80 lety symbol moderny. Proud "života" do stojatých vod akademického a oficiálně uznaného umění. E. F. Burian nebyl pouhým excentrikem, jeho provokativní myšlení a jedinečný vyjadřovací styl má co říci dodnes.
Vzbudilo to méně pohoršení, než jsem očekával. Jazzové rekviem! A přece je to tak jednoduché: Skladatel vymění nástroje a hledá nový hudební výraz!
Něco o textu: Lituji, ale doposud se nenalezl básník, který by dokázal tolik jako staří básníci ve svých náboženských dílech. Od symbolistů až po dadaisty je všechno jen prázdné cinkání slov, nic než fráze. Najděte básníka, který napíše nové Tedeum nebo nový talmud a osvobodíte se od "ismu", který jste vynalezli, abyste nahradili génia stylem. Ne, není to žádná víra v autority, to je pravda. Trpká pravda pro nás, kdo jsme se narodili v tomto století, nebo lépe v lžistoletí, které tvoří pouhou fermatu mezi minulostí a budoucností. Nedivte se proto, že dnešní skladatel balancuje při volbě textu mezi ceníky, jízdními řády a rituálními zpěvy.
To ovšem neznamená, že by se musel odcizit sobě nebo své době. Jaké krásné argentinské tango dalo by se vykouzlit z kyrie! A rekviem? - Jak různě žijeme - tak taky různě umíráme. Chaplin pláče a diváci se smějí! A uvažte jen trochu: Copak je vůbec možné obejít smysl slov "odpočinutí věčné dej jim, ó Pane"? Hamlet umírá i bez onoho "být či nebýt" a celá kletba jeho života by na něj dopadla, i kdyby hrál v baru na saxofon. Jen povrchní a bezpohlavní embryo musí okusit krve, když chce zjistit, jakou má barvu.
Při komponování svého rekviem jsem nijak nebral ohled ani na hrobníky, ani na truchlící dědice, pro které je urážkou všechno, co se týká jejich hypochondrických těl. Byli lidé, kteří se dokázali smát, když jim umíral otec a nebo jiná drahá bytost, a byli označeni za kacíře. Jsem přesvědčen, že mnozí z těch, kdo prožili světovou válku, by napsali takové rekviem, že by se vedle něho moje kompozice skvěla jako Mozartovo Zastaveníčko.
Jazz. Hodně lidí navštěvuje kina, revue a bary. Hodně lidí tančí a pije coctaily. Možná, že by se jich našlo několik, kteří by rádi umírali při foxtrotu. Ale jen málokdo schvaluje naší době její nevyslovitelný šansonový smutek a jen málokdo uznává nenahraditelnost lyrismu. Umělci se zapírají ve své vlastné osobitosti a století kráčí neochvějně vstříc století novému. Co platilo ještě včera - dnes už neplatí. A přece je to tak krásné, že máme punčochy tělové barvy a nakrátko ostříhané dívčí hlavy a hudbu našeho těla a našich snů: Jazz. Beethovenové se už nerodí a můžeme být rádi, protože bychom nevěděli, co s nimi počít ve věku lokomotiv, rádií a sportu.
A pak je tu ještě něco, co již za několik málo dnů pochopí všichni (dokonce i ona dlouhovlasá individua): Jazz je pro hudebního skladatele především a zejména novou formou kompozice a orchestrace. Diví se dneska ještě někdo tomu, že doprovázíme mrtvé do hrobu s klarinety, helikónem a tureckým bubnem? Ano, cožpak by opravdu nebylo možné napsat rekviem pro bicí nástroje, saxofon, klavír a harmonium?
V mé smuteční kompozici se nalézala také jedna dosud "netušená specialita": Voiceband. Šest mluvčích recitovalo rytmicky latinu bez ohledu na tradice katedry a tón kazatelny. Šest lidí se smálo jako šest ďáblů. A to nejvíc popudilo ony svatoušky, ty, kteří rekviem zprofanovali už svým strachem slyšet pravdu, nahou pravdu z úst šesti prostých lidí. Lituji, že jsem do partitury nemohl umístit poznámku, že posluchači mohou řvát s sebou - jedno však vím, že publikum v nejbližší době přestane být obětním beránkem několika kulturních intrikánů.
Původní text vyšel v časopise Der Auftakt 8, 1928, Heft 1, str. 21 - 22. Z němčiny přeložil Evžen Turnovský s editorem.
Z ediční poznámky v knize E.F. Burian: Nejen o hudbě (Editio Supraphon, Praha 1981), z níž jsme text převzali, ještě citujeme: Burianovo Jazzové rekviem pro voiceband, soprán, bas, klavír, harmonium, saxofon a bicí nástroje bylo poprvé provedeno 19. října 1927 v Umělecké besedě. Redakce Auftaktu uvedla tento článek takto: "Dokument doby. Nadaný mladý skladatel E. F. Burian, který mj. napsal úspěšnou operu Před slunce východem, upozornil na sebe před nějakou dobou extcentricky zdůrazněnými pracemi (...). Pro rozruch kolem Jazzového rekviem nebudou nezajímavá slova samotného autora, třebaže chtěný cynismus, nezastrašenost před násilnostmi mnohé čtenáře rozčílí. Určitý počet lidí opustil pohoršen po Jazzovém rekviem koncertní sál."