Boží karban v diskuzi
O sofistikované diskuzi nad jedním blbým novinovým textem, zavrhujícím jistý legendární písňový text.
Přítel Jiří Plocek se tuhle na Facebooku pozastavil nad fejetonem, v němž jistý nerozpačitý žurnalista (jmenovitě Baldýnský, ale na tom nesejde) napadá slavný countryový příběh, který svými kořeny sahá do severoamerického 18. století. Jde o píseň skupiny Rangers/Plavci (konkrétně Mirka Černého) z roku 1969, známou jako Balíček karet. Připomínám, že se jedná o hudbou podkreslené vyprávění, v němž má být jakýsi voják potrestán za to, že „hrál v kostele karty“, načež se s brilantní upřímností obhájí výkladem jednotlivých karetních hodnot coby připomínek biblických motivů: eso je bůh, královna je panna Marie, dvojka upomíná na Starý a Nový zákon, trojka na trojici boží atd. – „a spodek, to je ďábel“.
Podle fejetonu má ten příběh být „příšerná píseň o tom, co vám karty řeknou o světě“ aneb dementní song.
Ve fejsbukové rozpravě se přirozeně utvořily dva tábory. Pro tábor obhájců představuje píseň drahocennou vzpomínku na potřebnou dobovou osvětu, která svým zjevením duchovních hodnot mnohé posluchače dojímala především svou vznešeností. Pro tábor baldýnský „ta písnička je opravdu blbá“ a „založená na těžkým patosu“. Pádnější výhrada baldýniánů spočívala v tom, že „v kontextu české kulturní tradice to nefunguje“, protože v ní biblické podobenství, navíc americky polopatické a nehumorné, nemůže než „působit nepřístojně“. – Reakcí na tuto kritiku ovšem bylo dosti legitimní konstatování, že důvtipné přiřazení biblických motivů k jednotlivým hodnotám hracích karet nelze vnímat jako něco, co by v artefaktu nefungovalo, byť u nás neznabohů může takový artefakt svým výlučně biblickým kontextem působit řekněme exoticky.
Nejdřív jsem si řekl, že snad nemá cenu hádat se o nějakou písničku, ale najednou jsem si ji vybavil – a už jsem seděl u frézy a ťukal. Ne proto, abych se hádal, ale abych si vzpomněl, co znamenala pro mě. Tohle jsem si vyťukal:
Bylo mi asi jedenáct, normalizace utěšeně zrála. To vyprávění na mě tenkrát vzhledem ke kostelu a bibli působilo přímo protistátně, zatímco ty příměry – pánbu jako karetní eso (!) – zas dočista svatokrádežně. Připadal jsem si tudíž při poslechu toho příběhu jako pašerák, ať jsem od hranic odkročil doleva nebo doprava. Což mi tak nějak zůstalo.
Zůstala mi vlastně i ta surrealistická zkušenost, že si člověk může číst v čemkoli, co mu přijde pod ruku, včetně toho, co z povrchního pohledu není ke čtení, protože tam zdánlivě není nic psáno. Kdo tam písmo vidíš, čti.
Pak tam byly ty ohromující obrazy, co jim člověk při nejlepší vůli nerozuměl – jako ty panny, co „vyčistily lampy své“:
„S pětkou vzpomenu na pět panen, které vyčistily lampy své. Bylo jich vlastně deset, ale jen pět bylo moudrých, a ty byly spaseny.“
Anglista Viktor Janiš tu poznamenal, že podle evangelia (Matouš 25, 1–13) ty panny své lampy nečistily, nýbrž si ty rozumné na rozdíl od těch pošetilých vzaly s sebou v nádobkách záložní olej, takže ho v pravou chvíli měly dostatek.
Je ovšem namístě podotknout, že výrok „vyčistily lampy své“ neopírali autoři písně o samotný olej, nýbrž o větu, která se skrývá za ním. Jde o větu, v níž v anglickém překladu „all
those virgins … trimmed their lamps“ – tj. daly své lampy takříkajíc do pořádku. V českém ekumenickém překladu ostatně doslova „všechny družičky … DÁVALY DO POŘÁDKU své lampy“. V kralickém překladu ovšem „všechny panny … OZDOBILY lampy své“.
Tohle je vůbec hezká sonda do praxe překladu. Jde tu jednak o volbu správného výrazu, a jednak o jeho řekněme úhlednost. Je totiž zřejmé, že převod „dávaly do pořádku své lampy“ je správný, ale stojí za pozornost, že anglický i kralický překlad zde mnohem vhodněji volí jediné sloveso („trimmed“, „ozdobily“), což zní mnohem líp, než ten těžkopádný popis o třech slovech.
Potom je tu tedy to kralické „ozdobily“. V této souvislosti je zajímavé, že anglické „trim“ znamená nejen „dát do pořádku“, „upravit“, „přistřihnout“ (třeba knír) atd., ale rovněž – pozor – „zdobit“ (byť snad spíš v souvislosti s oděvem [třeba ve smyslu „zdobit lemováním“] než s předměty). Ale to není všechno. Dle staročeského slovníku totiž sloveso „okrásiti“ resp. „osdobiti“/„ozdobiti“ znamená nejen „ozdobit“, ale rovněž „uspořádat“, „připravit“ resp. uvést do užitného stavu (!). Z toho plyne, že jde-li o to, „dát lampy (před použitím) do pořádku“, pak kralický překlad „ozdobily“ je dobově správný a smysluplný.
V každém případě tedy – pokud bychom chtěli pro moderní český překlad užít úhlednější jednoslovný výraz než ten trojslovný, naskýtá se sloveso „upravily“, nebo třeba „připravily“. V souvislosti s lampami by snad neškodil ani svévolnější, leč dle kontextu čistě logický úkrok k aladinovské variantě „vyleštily“… Ať tak či tak, v zásadě bych řekl, že výraz „daly lampy do pořádku“ respektive „ozdobily je“ (ve smyslu „upravily“, „připravily“) by zřejmě mohl být bez potíží vyjádřen i slovem… teď jsem to slovo zapomněl. – Jo, už vím: slovem „vyčistily“ (!).
(Pozn. aut. Viktor Janiš se po přečtení tohoto textu přiklonil (viz zde níže v diskusi) k variantě „zkrátily knoty“, což přesvědčivě potvrdil Aleš Johanovský youtubovým odkazem na anglosaské zastřihování („trimming“) knotu olejové lampy (!). – To lze jako „očistu“ – tj. po staročesku „ozdobení“ – lampy se vší pokorou přijmout, už proto, že v dobách, kdy se olejové lampy používaly, nebylo zřejmě nikoho, komu by bylo nutno explicitně popisovat, jak uvést takovou lampu do provozu…)
No nic – mně by tehdy samozřejmě k pochopení nebylo pomohlo ani leštění, ani upravení, ani uvedení do pořádku – stejně jako mi nepomohlo to čištění. Vím jenom, že jsem v tom spojení deseti moudrých a pošetilých panen, jejich lamp a jejich čištění tušil nějakou zapeklitou erotickou kauzu. To je koneckonců na neznalosti kontextu to nejkrásnější, že se obraznost v tu chvíli rozjede jak drezína a zastaví se přesně tam, kde ji snící ur-puberťák potřebuje.
Mimochodem řečeno: vzhledem k tomu, že v evangeliu se o těch pěti až deseti pannách mluví v souvislosti s ženichem (!), asi jsem se ohledně té erotiky spíš trefil než netrefil, ale to sem nepatří.
Podtrženo a sečteno: i když jsem mezitím jaksi prokoukl tu ideologizující snahu nenápadně – přes karban – napravovat hříšníky (dnes bychom asi řekli nekorektníky), nezdá se mi ta snaha v daném případě nijak zvlášť otravná. Znám mraky nesrovnatelně horších agitek, které na rozdíl od téhle nejsou důvtipné.
Nejvíc se mi tu pak líbí cosi, co bych u téhle barvotiskové odrhovačky označil za její partyzánský odboj. Odboj proti intelektualismu: prostota, s níž voják pojal přízemní čertovy obrázky jako svatou knihu knih, přivádí majitele názorů (stejně jako toho důstojníka, který chtěl vojáka zavřít, až zčerná, ale nakonec klapl klepety naprázdno) spolehlivě do vývrtky.
Na ten malinko uondaný, ale můj „Balíček karet“ zkrátka nedám dopustit. Už proto, že díky tomu příběhu můžu například chápat výsostně individuální akt četby jako hraní společenské hry. Hry s neviditelnými karbaníky mezi nebem a zemí.