Pár slov k 75. výročí největší hromadné vraždy československých občanů
Poučná historie Terezínského rodinného tábora v Osvětimi.
8. března uplynulo 75 let od největší hromadné vraždy československých občanů v dějinách. Celkem 17.500 někdejších občanů Československé republiky bylo v letech 1943 a 1944 deportováno z Terezína do Osvětimi. „Terezínský rodinný tábor“ měl patrně sloužit jako instrument nacistické propagandy, neboť vězňové v něm měli určitá „privilegia“ – například to, že rodiny byly ponechány pohromadě a děti se přes den směly zdržovat v „dětském bloku“ s vychovatelem.
Na zřízení dětského bloku měl podíl Fredy Hirsch. Narodil se v roce 1916 v německých Cáchách, po nástupu Hitlera se jeho rodině podařilo odejít do Bolívie, on jako cvičitel Makkabi („židovského Sokola“) zůstal u svých dětí. V roce 1935 pak emigroval do Československa. Naučil se česky a po restrikci čs. Židů, se kterými se začalo už po Mnichově, dodával svým dětem optimismus skrze cvičení a hry. Jako jeden z prvních, v prosinci 1941, byl poslán do Terezína, kde se logicky stal vychovatelem dětí. V září o dva roky později byl poslán do Osvětimi, kde se mu (ač se na něj nacisté dívali dvojnásobně svrchu, neboť kromě Žida byl i homosexuál) podařilo prosadit dětský blok díky tomu, že vedení tábora vysvětlil, že pro klid v táboře bude důležitý. Když se v březnu 1944 začalo mluvit o tom, že všechny loňské zářijové transporty budou hromadně zplynovány, kontaktoval ho táborový odboj skrze slovenského vězně Rudolfa Vrbu s tím, aby se stal vůdcem připravovaného povstání. Když se Fredy Hirsch dozvěděl, že během povstání se nepočítá s přežitím dětí, vzal si hodinu na rozmyšlenou a během ní se otrávil barbituráty.
V noci z 8. na 9. března bylo 3792 plánovaných obětí ze zářijových transportů nahnáno do plynových komor. Ve chvíli, kdy už stáli v nich, aniž je ohrožovaly stráže, dokud mohli, zpívali československou hymnu, Internacionálu, a hymnu židovského hnutí Hatikva, která je založena na hlavním motivu Smetanovy Vltavy a která se v roce 1948 stala hymnou Státu Izrael. (Izraelská vlajka, šesticípá hvězda, má mimochodem také kořeny u nás: je založena na vlajce pražského Židovského města.)
Rudolf Vrba z Topoľčan (1924–2006) a Alfréd Wetzler z Trnavy (1918–1988), kteří nepatřili do zářijových transportů, uprchli z Osvětimi 7. dubna 1944 a krátce poté v Žilině sepsali svou zprávu, kterou přes Švýcarsko propašovali do světa. Díky ní se Spojenci dozvěděli pravdu o holocaustu.
Osvětim byla osvobozena za devět měsíců, 27. ledna 1945. Pouze 1294 vězňů „Terezínského rodinného tábora“ přežilo válku.
Během druhé světové války zahynulo celkem 355.000 Čechoslováků, z toho 260.000 Židů.
U příležitosti likvidace rodinného tábora v Osvětimi jsem v roce 2016 napsal báseň, do níž jsem se snažil vtělit zážitky své rodiny za holocaustu a kterou jsem přednesl na happeningu Pamatuj!, který je v ČR každoročně pořádán na výročí likvidace tábora. Byla publikována v Kulturních novinách a její německý překlad pořídila česko-německá básnířka Klára Hůrková (žijící, stejně jako Fredy Hirsch, v Cáchách) a publikovala jej v nejčtenějším poetickém časopise v německy mluvících zemích Das Gedicht, jehož je redaktorkou.