Přelud svobody
Stalo se to jednoho dne minulé zimy; šel jsem jedním moravským městem na vernisáž výstavy jednoho známého. Byla sobota večer, mrazivo a větrno. Za starých časů se říkalo, že by psa ven nevyhnal, ale dnes jediní lidé, které jsem potkával, byli naopak vyhnáni z domu kvůli venčícím se pejskům v pestrobarevných bundičkách. Když jsem míjel jednu moderní ošklivou budovu, uviděl jsem osamělé světýlko. Nahlédl jsem do místnosti, kde seděli lidé a hleděli na tabuli popsanou jakýmisi klikyháky. Hned mi došlo - další firemní školení, které je sice naprosto zbytečné, ale je dotované, a je sice dobrovolné, ale nikdo si ho nedovolí odmítnout. Vzpomněl jsem si na báseň Jáchyma Topola o gymnazistkách zahlédnutých v tělocvičně: "…asi třicet / sedumnáctiletejch holek / všechny v kalhotkách a tričkách / všechny v plynovejch maskách / bestie v teplácích / řvala povely / holky pochodovaly / a plížily se / všechny ty skvělý těla / jediná neřekla: ne / ty svý zápaďácký hadry / maj v šatnách tady čekaj / na válku studujou aby z nich / něco bylo je to zvláštní / trochu zvrhlý / co by tomu řek Seifert".
Primitivně černobílý pohled, že minulý režim byl zcela nesvobodný a současný je naopak zcela svobodný, před příčetným pohledem neobstojí. Zaměstnavatelé si na nás a naše soukromí dělají stejně zpupný nárok jako papaláši předlistopadoví. Kdo si chce udržet práci, obzvlášť slušně placenou, musí se přizpůsobit oblékáním a chováním, odložit během pracovní doby veškerou identitu, přijmout nesmyslné rituály a používat předepsaný newspeak. Za mého dětství například nebyl problém přijít za rodiči na pracoviště. Dnes průmyslové závody připomínají spíše tajné vojenské základny, střežené ochrankou, s níž je rozumná domluva obtížnější než s těmi tolik vysmívanými totalitními vrátnými. Lidé se už zase bojí rozebírat v hospodě poměry v práci. A stejně jako tehdy, i dnes se všechny existenční kompromisy zdůvodňují nutností uživit rodinu.
Vyjdeme-li z teorie, že vědomí určuje bytí, nemůžeme se současné atmosféře v naší zemi příliš divit. Podezírání a nesnášenlivost je přirozenou reakcí lidí stresovaných tím, že je každý chybný krok může připravit i o to málo, co jim ještě zbývá. Obzvlášť těžce to nesou ti, kteří byli donedávna přesvědčeni, že jejich vzdělání a pracovní nasazení jim zaručuje slušný životní standard. Lidé, po kterých se vyžaduje stále více námahy za stále méně peněz, jsou frustrováni pohledem na diletantismus v nejvyšších patrech řízení státu. Současná krize je tak jen nutným následkem poměrů, v nichž se upřednostňuje přetvářka před spravedlností a důstojností. Naše naděje je už jen v tom, jak rychle se naučíme říkat "ne".