Země bez jména v letech 1919-1945 I.
První část studie rusínského historika: První světová válka a osudy podkarpatských Rusínů.
Atentát na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este, spáchaný srbskými nacionalisty v Sarajevu 28. června 1914, uvrhl starý kontinent do víru nesmyslného vzájemného vraždění. Všeobecná mobilizace odtrhla stovky tisíc mužů všech národností Rakouska-Uherska od rodin, oblékla je do vojenských uniforem a vrhla na frontové linie v Haliči a Bukovině, na Balkáně a pak i v Itálii. Mezi nimi byly i desítky tisíc karpatských Rusínů. C. k. armáda se ukázala jako nejslabší mezi válčícími armádami a urychleně ustupovala z Haliče a Bukoviny ke karpatským průsmykům, k hranicím Uher a jejich komitátům, obývaným převážně Rusíny. Případná ztráta karpatských průsmyků by pro rakousko-uherskou armádu znamenala otevření bran pro vstup ruské armády do Dunajské kotliny. Proto byly boje v Karpatech svým rozsahem pro Rakousko-Uhersko a Rusko nejvýznamnějším obdobím 1. světové války. Koncem září 1914 čtyři ruské armády překročily Karpaty. Začátkem ledna 1915 se ruská armáda dostala hluboko do údolí karpatských řek na území Uher, obývaném Rusíny. Útok ruské armády však postupně ztrácel na síle. Vázlo totiž zásobování, útvary utrpěly velké ztráty, začala krutá karpatská zima. Koncem ledna 1915 bylo ruské vojsko po protiofenzívě vytlačeno z karpatských průsmyků, avšak zdecimovaná rakousko-uherská armáda musela zastavit další postup. V zimě 1915 východní frontu na podkarpatském úseku kontroloval osobně představitel německého generálního štábu generál Erich von Ludendorff, jenž připravoval generální útok proti Rusku na rok 1915. Ludendorff byl šokován fantastickou bídou karpatských Rusínů. Ptal se rakouských a maďarských generálů, jak mohou očekávat, že branci Rusíni budou bojovat pro stát, který je považuje za horší než otroky. V květnu 1915 ruské vojsko pod tlakem spojených sil rakousko-uherské a německé armády definitivně opustilo svahy Karpat. Bojující armády zanechaly v Karpatech desítky zničených rusínských vesnic. Dělostřelectvo rozstřílelo slavný rusínský Krasnobrodský klášter, na frontové linii popelem lehly mnohé skvosty rusínské lidové architektury, dřevěné kostely. V obavě před pomstou uherské armády a úřadů za údajnou spolupráci s ruskou armádou odešly stovky Rusínů z karpatských vesnic raději do Ruska. V březnu 1915 Košický vojenský tribunál odsoudil 800 rusínských sedláků z žup Šariš, Už a Bereg za údajnou spolupráci s ruskou armádou k dlouholetému vězení. 160 sedláků z marmarošských horských vesnic bylo bez soudu uvězněno v Chustu. Ve Velikém Bočkovu, Rachovu, Jasině bylo ihned po odchodu ruské armády popraveno několik sedláků a pravoslavných kněží. Oblíbenou „zábavou“ maďarských vojáků se stalo veřejné bití mužů, žen, dívek a dětí v rusínských vesnicích za údajnou spolupráci s ruskou armádou.
Vstřícnost vůči uherským úřadům demonstrovali jen pomaďarštění rusínští řeckokatoličtí duchovní. Tzv. „Lidové shromáždění“ se z iniciativy skupiny kněží obrátilo na uherskou vládu s peticí, v níž žádalo, aby bylo zrušeno pojmenování Rusín a zavedeno Maďar nebo „katolík“ východního vyznání. Podle názoru autorů petice změna jména zbaví Rusíny podezření ze spolupráce s ruskými nepřáteli. Ministr školství a církví se obrátil na představitele Mukačevské, Prešovské a Hajdudorožské diecéze řeckokatolické církve s požadavkem na zavedení gregoriánského kalendáře, odstranění cyrilice a používání výhradně latinky s maďarskou transliterací. Hlavní řeckokatolická komise v Budapešti schválila plán přechodu k latince a gregoriánskému kalendáři. Doporučila jejich zavedení na rusínských školách ve školním roce 1915/16. Horlivým vykonavatelem tohoto doporučení se stal prešovský řeckokatolický biskup I. Novák. Prešovská diecéze z iniciativy biskupa začala vydávat nový týdeník Nase otecsesztvo (1916–1919), jehož hlavním úkolem byla propagace latinky a oddanosti řeckokatolické církve velkému Uhersku. Příkladu Nováka sledoval také mukačevský biskup A. Papp. Jediný v tu dobu vycházející rusínský časopis Nauka byl zakázán. Budapešťská vláda přísně trestala každý sebemenší projev národního uvědomění Rusínů. Avšak veškeré úsilí maďarských politiků a úředníků bylo marné. Válečné útrapy, odvody, státní konfiskace úrody, rekvizice dobytku a dokonce i zvonů z kostelů posílení velkouherského vlastenectví neprospívaly. Nejúčinnějším prostředkem se zdála být neomezená moc generality. Proto v Uhrách nebyly za války podmínky pro nějakou politickou akci, jejímž cílem by bylo osvobození Rusínů.
Úkol vytvoření rusínského programu převzala početná rusínská emigrace v USA. Rusínští přistěhovalci vytvořili v USA několik krajanských organizací. Revoluce v Rusku v roce 1917, krach válečných záměrů Rakousko-Uherska a Německa, sílící hnutí za osvobození utlačovaných národů – to všechno nutilo krajanské spolky přemýšlet nad osudem staré vlasti. Nejvíce rusínských emigrantů v USA přitahovala československá akce, se kterou je seznámili američtí Slováci. V roce 1918 američtí Rusíni navázali kontakty s T. G. Masarykem. Rusínská otázka pro něho nebyla něčím neznámým. Poprvé se objevuje v jeho plánech s postupem ruských vojsk v Karpatech. Po revoluci v Rusku se Masaryk plně zamýšlel nad rusínským problémem, vedl v Kyjevě jednání s ukrajinskými činiteli, kteří neprojevili žádný zájem o problém „Uherské Rusi“. Hlavní události spojené s otázkou budoucnosti Podkarpatské Rusi probíhaly v roce 1918 v USA.