Rebel
Fejeton na motivy skutečné/ých události/í.
„Jsem skoro panic, není to lehký, nešel bych za nic do ňáký děvky!…“ Stará známá písnička burácela z módního auta americké značky, které muselo na červenou zastavit ve středu našeho města před rohovým domem, kam chodím do práce. V jeho řidiči jsem poznal člověka, který byl několik let mým spolužákem.
Už ve škole to byl extravagantní umělec s pověstí rebela, který tvrdil, že kolonie se tlačí do Evropy a přelidněný svět potřebuje válku, a který si nechal originálně jednu polovinu hlavy ostříhat, druhou nabarvit na zeleno těsně předtím, než jsme šli všichni poprvé volit. Nemělo to ale být vyjádření jeho postoje k volbám; zatímco ti vtipnější z nás si vlastnoručně vyrobili volební lístky s Ferdou Mravencem a Broukem Pytlíkem, on s vážným výrazem ve tváři zvolil tehdy hojně podporovanou porevoluční Progresivní stranu.
Později studoval na prestižní státní výtvarné škole, jejíž rektor se přátelil s tehdejším premiérem. Dostal se do nejužšího okruhu jeho žáků a s nimi byl téměř u všeho; přemalovával hvězdu na sovětském tanku na bílo a na pražské Letenské pláni (tam kde kdysi stála socha masového vraha) umisťoval premiérův předvolební billboard.
Po absolutoriu se stal zaměstnancem významné reklamní agentury, pracující pro nejvýznačnější nadnárodní koncerny, takže si díky slušnému výdělku kromě hypotéky, domu, manželky a dětí, vychovávaných v Prvních pražských diplomatických jeslích, mohl dovolit zaplatit i tetování od významného amerického tatéra, který mu na paměť oběti Jana Palacha pokryl osmdesát pět procent těla grafickými motivy ohně. Piercingové náušnice vykládané miniaturními diamanty, které nosí na sedmi symbolických místech těla, mu navrhnul jeho spolužák z Akademie, význačný nizozemský kovotepec a cizelér.
Vedle svého zaměstnání pracoval v občanské sféře; angažoval se v hnutí Demokratická mobilizace, byl signatářem petice Děkujeme, ale jděte! a autorem grafického designu slavné zelené karty, kterou svobodomyslní občané Libye dali spontánně na vědomí svému prezidentovi, že si přejí jeho odchod. Rebelský zelený kohoutí účes, kterým na vrcholu své kariéry oživil starého okoukaného politického aparátníka, si pak z posledních vlasů vytvořil na hlavě sám.
Když na křižovatce blikla zelená a auto se rozjelo, povšimnul jsem si, že jeho poznávací značka má po americkém způsobu místo čísla nápis:
„GO TO WAR!“
Člověk jeho formátu se nikdy nevzdává svého starého snu…
Když jsem otevíral dveře starého domu, kde autor kdysi do zdi naproti schodišti zasadil secesní broušené zrcadlo, měl jsem potřebu podívat se, jestli snad také já nejsem v něčem rebel. Jediné, čím bych ho mohl vzdáleně připomínat, jsem měl na svých prsou (placku našich prvních a jediných porevolučních družstevních novin…).