Kam se řítí tenhle vlak?
Próza Rusko − vagon třetí třídy popisuje soudobé Rusko mladýma očima a ženským pohledem.
Zobrazení Putinova impéria je v podání Natalji Ključarjovové (nar. 1981) opravdu ryze současné. Hlavní postavy této prózy už nezažily komunismus, ten znají už jen z vyprávění starších nebo z literatury či filmu. Minulost ale autorce není lhostejná, k vyrovnávání se s komunistickou minulostí Ruska dochází v závěru knížky, v němž se víceméně realistický text mění v mystickou vizi.
V roce 2005 u nás vyšla próza Iriny Děněžkinové Dej mi! − prozaičky stejně staré, jako je Natalja Ključarjovová. Ključarjovová je ale evidentně talentovanější prozaička než její vrstevnice. A nevydala jen jedinou knihu, jako tajemná ruská krasavice Děněžkinová, jejíž próza navíc v češtině utrpěla překladem. Řadu shod, především v líčení života studentské velkoměstské mládeže, je ale určitě v prózách Ključarjovové a Děněžkinové možné najít. Ključarjovová ovšem píše s daleko větším intelektuálním nadhledem a je znát, že toho opravdu hodně přečetla. Citáty a odkazy především k ruské kultuře jsou přesvědčivé, nejde o předvádění se znalostí jmen, ale o souvislosti a paralely, které sedí. Nejzmiňovanějším autorem je v této próze Dostojevskij, často se objevují také jména, která současné mladé ruské intelektuály zjevně ovlivnila, ať už v dobrém či ve zlém: Guy Debord, Carlos Castaneda či Eduard Limonov. Rusko – vagon třetí třídy, to ovšem není chladná intelektuálština, ale text plný humoru i smutku, realismu i vizionářství.
Typické rysy současného Ruska, které popisuje Natalja Ključarjovová (v Rusku její knížka vyšla v roce 2007 – to znamená, že autorce tehdy bylo 26 let), může ovšem čtenář znát i z próz dalších současných ruských autorů do češtiny přeložených. Díky nadaci ruského oligarchy Michaila Prochorova u nás v posledních letech vychází soudobé ruské prózy docela hodně − škoda, že to neplatí také o poezii. Ruská realita počátku 21. století se jeví velmi podobnou jak u autorů umělecky kvalitních, jako je Igor Pelevin, či autorů řemeslně zručných, jako je Vladimír Sorokin (což jsou dva současní ruští prozaici do češtiny nejčastěji překládaní), tak u autorů umělecky problematických a s extrémně nacionalistickými postoji, což se týká například prózy Sergeje Lebeděva Hranice zapomnění (česky 2012).
Ano, nic překvapivého: Postoje k tomu, co se právě nyní v Rusku děje, jsou u různých prozaiků různé a různá je i literární úroveň jejich textů. Pestrá, rozporuplná, hrůzyplná a děsivá i mystická a fantastická realita, kterou zpracovávají, sama o sobě umělecký úspěch nezaručuje. I když je samozřejmě na čem stavět a problém s nudou a stereotypem bohaté konzumní společnosti současné ruské autory opravdu netlačí.
Knížka Rusko – vagon třetí třídy je velmi dobrý text. Srovnatelný s tvorbou takových autorů starší generace jako Vladimir Sorokin, Viktor Jerofejev nebo Sergej Dovlatov. Na pomyslném žebříčku bych výš než její prózu zařadil jen ranou tvorbu Viktora Pelevina a prózu Moskva-Petuški Venedikta Jerofejeva.
Natalja Ključarjovová je na rozdíl od svých mužských kolegů relativně optimistická a usilovně hledá to, co v druhé polovině devatenáctého století prozaik Nikolaj Leskov, který toužil najít na Rusi „dvanáct spravedlivých“. A rovněž Ključarjovová na rozdíl od většiny svých mužských současníků – prozaiků – umí důvěryhodně popsat svět rodiny (byť rodiny vždy značně neurovnané), na což jejím kolegům pro množství idejí či alkoholu jaksi už nezbývá místo. V drsném boji o přežití si mužská populace „slabost“ jaksi nemůže dovolit, zatímco v textu Natalji Ključarjovové má soucit s trpícími výrazné místo.
Zaujaly mne ohlasy českých čtenářů, které jsem na prózu Rusko, vagon třetí třídy našel na internetu: „… čtenáři nabízí až fraškovité příběhy velmi extrémních postaviček, které jsou sice vykresleny zábavnou formou, ale ani v nejmenším nenechají ve čtenáři pocit, že toto jsou Rusové dneška…“; „… tato kniha mě bohužel zklamala. Místo ukázky dnešního Ruska se jedná jen o podivné příběhy až extrémně výstředních postav…“ „Byla jsem zklamaná. Tak nějak jsem čekala, že mi v knize autorka poodhalí Rusko a ukáže ,ruskou duši‘, místo toho na mě čekala snůška až příliš šablonovitých a bizarních postav…“
Zatímco ruský nakladatel vytvořil knížce tuto anotaci: „… Mladé spisovatelce Natalii Ključarjovové se hned v prvním románu podařilo to nejsložitější: vytvořit velkolepou literaturu a zároveň se stát hlasem celé země, se vší její bolestí a slzami, rozdrásané, opilé, ale překrásné a silné. Na dvou stech stranách tu vystupuje obrovský počet postav, každá z nich se svou pozoruhodnou minulostí, a celý tento kaleidoskop se slévá do jediného obrazu, tak přesvědčivého, až se z toho člověku ježí vlasy…“
Inu, vyjádření nakladatele nese pečeť ruského velikášství. A ta vrstva mladých českých čtenářů, která čte knížky, to znamená ve své většině rozhodně ne lidé z chudých poměrů, současnou ruskou realitu evidentně nechce vidět. Což se jistě dá chápat. Rozdíl kultur je velký.
Na autorském čtení v této próze popsaném (tak divoké se nikdy v České republice nekonalo, ale v rámci ruské literatury jde evidentně o zcela běžný dýchánek) přednese jedna z hlavních postav „malou lyrickou báseň“, která spočívá v tom, že oznámí, že má v igelitce bombu, která do tří minut vybuchne. Opilí avantgardní a extrémní básníci vmžiku opustí sál. Berou to vážně, zatímco v České republice by to vyznělo jen jako vtip. Ani v Rusku bomba v igelitce na autorském čtení nakonec není. Ale evidentně tam funguje tradice, že by v té igelitce bomba mohla být. V próze Viktora Pelevina Čapajev a prázdnota na obdobném literárním večírku odehrávajícím se za bolševické revoluce začnou účinkující střílet do publika.
Próza Natalji Ključarjovové ale končí vizí smíření. Naději a víru v lepší příští hledá především na venkově Ruska, věří v bájnou sílu širé Rusi, která se dokáže po všech katastrofách vždy znovu obnovit. Nevyznívá to ale nijak nacionalisticky, naopak velmi prostě a lidsky, autorka se neobrací k velkým idejím, ale cestu vidí v návratu k základním křesťanským hodnotám a k obyčejné slušnosti.
Natalja Ključarjovová: Rusko − vagon třetí třídy. Přeložil Jakub Šedivý. Eroika, Praha-Podolí 2014.