Básník mezi proudy
Další svazek edice Česká knižnice připomíná autora mnoha paradoxů, v nichž se odráží složitost jeho doby.
Díla, jež jsou milníky vývoje české literatury, knihy, bez nichž si tento vývoj jaksi ani neumíme představit, bývají zpravidla častěji zkoumána než čtena. Každé slovo kladeno na váhu, zkoumáno z různých stran, očicháváno a ohmatáváno… Jenom mám pak trochu podezření, že nakonec víme více o nich než z nich. A k takovým patří také dvě nejvýznamnější literární práce příslušníka druhé (jungmannovské) obrozenecké generace, v mládí arci vlastenecky zaujatého, později už jen loajálního důstojníka c. k. rakouské armády (v níž to dotáhl až na příčky nejvyšší) Miloty Zdirada Poláka (1788–1856) – rozsáhlá básnická skladba Vznešenost přírody (v původní časopisecké verzi Vznešenost přirozenosti) a básnický cestopis Cesta do Itálie.
Pozornost, již byla Polákovu dílu věnovala česká literární historiografie a teorie (jakož také problematická recepce jeho díla), jesti zřejmou reakcí na přechodovost Polákova zjevu uměleckého: v obou svých stěžejních textech několikráte se velice zřetelně odříká dědictví barokového (a to uměleckého i myšlenkového), přece však bez něj není myslitelný. Rytmem svých veršů připomene například raně barokního Jana Kořínka, souvětnými periodami barokní cestovní prózu (nejen jazykově českou) a místním i tematickým zacílením svého italského cestopisu jde dokonce ještě před práh baroka, neb ano, také v renesanci koná mocenská, stejně jako intelektuální evropská elita pouť k prahům apoštolským (ovšem tolikéž ku zdroji uměn, módy, vzdělání i řádného – totiž kavalírského – vychování: ze soupisu domácích cestopisů zachycujících na přelomu renesance/baroka pouti italské schází mi v jinak skvostném jich přehledu útěšné loretánské putování našeho nešťastného Bedřicha z Donína…).
Ale zase! Zjev přechodový tedy: v otázkách náboženských zřejmě respektující stanovisko Josefa II., odmítající postupně vyprazdňovanou pompu náboženských obřadů epochy předchozí a zostra se vyjadřující k oněm rysům pozdně barokní víry (zejména) venkovské, jež bychom dnes nazvali pohano-křesťanskými. Tož řekněme, že mírou věcí ducha stává se mu osvícenský racionalismus. Zřejmo tedy, že se musí s odporem střetávat s lidovým katolicismem italským (zřetelněji, čím více jej jeho kroky vedou na jih). Stanovisko toto tolikéž vychází ze širokého jeho pojetí zemského vlastenectví, v němž nad Korunou českou nabývá (s kariérou vojenskou) vrchu úcta a oddanost trůnu císařskému.
Zbývá ještě dodati mnohé o Polákově návaznosti (ve Vznešenosti přírody) na o cirka padesát let starší popisné přírodní básnictví evropské (zejména německé či anglické), jímž se ovšem ohlašuje právě konec baroka. Cesta od Vznešenosti přirozenosti (1813) k Vznešenosti přírody (1819) jesti cestou od oslavy Boha skrze chválu stvořeného světa (vždyť právě baroko toužilo poznat Boha a dojíti k němu skrze tento svět) ku chvále smysluplnosti a řádu stvořeného světa při nahlédání podstatných jeho rysů při bližším prohlédání složky jevové. Pokud se občasnými časoměrnými pasážemi hlásí o slovo jungmannovský klasicismus, péčí o zvukovou stránku pasáží sylabotónických prosvítají aspirace preromantické (Polák koneckonců překládá v této době Byrona): „V habří ticho, šepot žádný v bezu, umlknutí v lese; / ani lístek v svídě švihlé šustem v houští nezatřese.“ Tato i jiné obdobné pasáže nás dostatečně zřetelně upozorňují na rozměry Polákova talentu; abychom o to více litovali, že dal nakonec přednost kariéře armádní. (Dovolím si navíc upozorniti, kterak blízky jsou rytmickému učlenění verše Polákova mnohem později vznikající pasáže Palivcova protektorátního Pečetního prstenu!)
K myšlení romantickému ovšem Polák nedospívá ani ve svém cestopise – zůstávaje vně textu i popisovaných okolností jeho vzniku. Je-li přítomen – tedy jako vidoucí, hodnotící a zaznamenávající subjekt, jenž jako by ale v dění textem zachyceném nebyl osobně účasten –, je tedy přítomen toliko intelektem, ne však prožitkem, duší. Na rozdíl od svých slavnějších současníků (takového Goetha například) usiluje si zachovati od pojednávaného kritický odstup (provázený střízlivým hodnocením – a povznáší-li se toto poněkud výše, bývá důvodem kvalita či jedinečnost, význam traktovaného). Folklor jesti mu barbarským, mýtus a legenda škodlivým pozůstatkem neprobudilého věku; pokud se ovšem nejedná o mýty antické – předávané bez ironie a kritiky (co součást dobové intelektuální výbavy). Rytmus Cesty do Itálie (1820–1822) prozrazuje vysoké autorovy aspirace, tvořící zde cestopis básnický, jeden z vrcholů raně novočeské prózy: „Zde je slunce dobrotivé z mezí nepatrných loudí a květ jejich, nám tak drahý a vzácný, v trní vedle cesty se barví.“ Totéž však můžeme říci o použité básnické obraznosti. Zároveň si dovolím upozorniti na to, jak se Polákovou prózou vytváří i ověřuje novočeská slovní zásoba! Kolik termínů zde užitých (a nedávno teprve vzniklých) v ní později zdomácnělo, kolik vyšumělo k nepoznání.
Také tímto cestopisem stal se Milota Zdirad Polák mužem přechodu. Jednak ke skutečné umělecké próze novočeské stylu vyššího, jednak i zakladatelskou postavou básnického, uměleckého cestopisu (za nímž po Polákovi do Itálie putují například Čapek, Durych, Kalista, Stehlík, Werich…).
Ale vezmeme-li jeho nově vydané, skvostně editované práce do rukou, tedy především proto, že jde o dílo skutečného umělce. Ne vše zůstalo živé a živoucí, ale úchvatné pasáže (obraz bouře či sopečného výbuchu v poezii, cestopisné líčení Neapole – včetně vykopávek pompejských) nás věru vědí přitáhnouti k celku.
Milota Zdirad Polák: Vznešenost přírody / Cesta do Itálie. Edičně připravili Robert Ibrahim, Alexandr Stich, Markéta Selucká a Zdeněk Hrbata. Host, Brno 2014, 1. vydání (v České knižnici), 580 stran.