Druhé čtení
V sobotu 6. června zemřel ve věku 88 let český spisovatel, angažovaný společenský komentátor, autor manifestu 2000 slov, milovník lidových písní a mistr v užívání rodného jazyka Ludvík Vaculík. Jako vzpomínku na něj přinášíme fejeton, který napsal pro první číslo Kulturních novin. V příštím vydání si Ludvíka Vaculíka připomeneme obsáhlejším textem.
V poslední době jaksi hůř hledám knížku ke čtení. Ano, dostávají se mi do rukou díla mladších autorů, ale já vám to nerad čtu! Teď, naposledy, Denemarková: je to velice dobře napsané, i zajímavé, ale je hrůza to číst, bojím se, jak to pokračuje a špatně skončí. Topolovu Sestru jsem nedočetl, protože mi postavy byly protivné. Ani to poslední o tom Terezíně: samé škaredé věci. To je ovšem ta hlavní otázka: má literatura nějaké poslání, či z jaké potřeby dnes autoři píší?
A tak někdy, když si normálně „chci číst“, sahám po něčem, co jsem už kdysi četl. Teď jsem dočetl Olbrachtovo Podivné přátelství herce Jesenia. Otevřel jsem to s nedůvěrou. Protože při prvním čtení jsem to jaksi přeskákal a nedočetl, protože kdekoliv jsem to otevřel, tam to bylo to samé, o nic nešlo. Za třicet let se ten Olbracht hodně zlepšil. Je to drama! Samozřejmě, šlo mi jako Olbrachtovi o tu Kláru. Když se na začátku knížky objevila a pak zmizela, podíval jsem se na konec, zda se tam její jméno objeví: kdyby ne, odložil bych to. Jak pravívám: bez ženské postavy žádná knížka nefunguje. Plasticky popsal atmosféru v divadle, vášeň k divadlu… Ovšem fajnové téma, které jsem při prvním čtení nezpozoroval, je opravdu ten „podivný“ vztah dvou mužů. Riskantní. Nejsem si jistý, že v jeho čistotu každý čtenář uvěří. Zkušený čtenář si může pomyslet, že sám Olbracht byl trochu naivní.
V Dobřichovicích jsem z nouze o něco „ke čtení“ sáhl po Utrpení mladého Werthera. Také to jsem už četl, a vím přesně kdy: za války ve Zlíně, když jsem jednou měl ze soboty na neděli jakousi pohotovostní noční službu ve fabrice. To mi bylo sedmnáct let. Přečetl jsem to tam jedním tahem. Ten podrobný popis hrdinových citů mě zajímal. Teď jsem to začal číst… nuda, nuda! Jak se to vleče! A co se stupňuje? Wertherova hysterie. Tak se už zastřel a nerozkecávej to! Nevkus. Neštěstí na prodej. A to jsem si i vzpomněl, že ta knížka prý tenkrát měla u čtenářů sebevražedné recenze. Podivil jsem se, co to čtu, když jsem si vzal Manželství od H. G. Wellse. Bylo to o něčem jiném než původně. Ve vztahu těch manželů nejde o cit, rodinu, dítě, ale o politický problém rovnoprávnosti muže a ženy. A je to prosáklé Wellsovým socialismem. Trošku jsem přeskakoval: chtěl jsem si připomenout, jak se to manželství vyvine. Ale bylo to o něčem jiném. Tak se manželství dneska nevyvíjejí. Bylo to o tom, jak se manželé v jakési sebekritice rozhodli vyzkoušet svůj vztah tím, že se vydají na Labrador. Děcko komusi vrzli. Co tam dělali? Nic, jenom byli. Aby zjistili, zda ještě umějí být. Až pak se skrz veliké nebezpečí vydali na cestu zpět do civilizace. A tu to teprve bylo trošku napínavé. Labrador – to jediné jsem si tenkrát z prvního čtení zapamatoval… že když potřebuješ samotu, v níž se konečně poznáš, jdi na Labrador! Před řadou let jsem se u sestry v Brumově uchýlil do chaty na zahradě: „Tak, tu máš svůj Labrador,“ liboval jsem si. A nevěděl jsem, proč tomu říkám Labrador. Teď jsem se to dověděl.
Při druhém čtení dobré knihy se vždycky autor o sobě doví něco nového. Dočetl jsem toho Olbrachta a začal jsem prstem jezdit po hřbetech knih v naší staromanželské knihovně. A tím prstem jsem to cítil: Durych – ne; Čapek – ne; Hostovský – ne; Mahen – už jsem dvakrát četl; Jaroslav Havlíček – dvakrát čteno; Scheinpflugová – ne. A tu jsem z Hosta dostal novou knížku Oty Filipa: Děda a dělo.