Paříž letmo
Pár neuspořádaných dojmů a nápadů z výletu. Město světového formátu nabízí dostatek podnětů nejen pro prvoplánovou turistiku, ale i pro kritické přemýšlení o věcech, které se netýkají jen Paříže, ale i nás.
I člověk, který si na turistiku nepotrpí, by měl jednou za život navštívit Paříž. Tři dny samozřejmě není dost na skutečné poznání, ale i takový flirt má svoji cenu – tím spíš, že podle mnoha očitých svědků se „město světel“ dokáže časem docela omrzet. Courat se po stopách impresionistů a kubistů uličkami na Montmartru pod rozkvetlými akáty (uprostřed velkoměsta najdete dokonce i malý útulný vinohrad) je jedna věc, kdežto chtít se stát Pařížanem se vším, co k tomu patří, je věc druhá a pro cizince leckdy dost stresující.
Paříž je samozřejmě hezká, dokonce i ty davy turistů jí docela sluší, na rozdíl od Prahy je zvládá s noblesou. Místní nevyklidili centrum města, chodí, běhají či jen tak posedávají na lavičkách nebo popíjejí víno na náplavce Seiny a mávají projíždějícím výletním lodím, takže si nepřipadáte jako ve skanzenu. Pařížané umějí být vstřícní, řidiči nepovažují chodce za podlidi, v obchodech a restauracích se chovají slušně i k těm zákazníkům, kteří u nich neutratí majlant: z dlouhodobého hlediska se to samozřejmě vyplatí. Můžete namítnout, že je to banalita, ale pražští kapitalisté k tomuto poznání jak známo nedospěli ani za celé čtvrtstoletí. Že neumíte dobře francouzsky nebo neznáte zdejší zvyklosti, to nikoho nepohorší; má to ovšem i svůj rub, například host v kavárně musí logicky počkat, než si číšník potlachá s kamarádem.
Vůbec Francouzi nejsou tak v křeči jako Češi (nebo nejspíš trochu jsou, ale nedávají to tak rádi na odiv), nelámou si hlavu ani se svou komplikovanou historií, která jim zanechala jak Zeď komunardů, tak Sacré-Cœur, který dnes už není okázalým pomníkem klerikalismu, ale stavbou půvabnou i dobromyslnou, sloužící jako spolehlivý orientační bod. Ani za krvavou Revoluci se francouzský intelektuál nestydí, jako nás naučili rychlokvašení magazínoví historikové stydět se za husity.
Centrum Paříže je v miniatuře přehlídkou celého dnešního světa, i s jeho pošetilostmi, jako je pořizování uniformních selfíček s čímkoli v pozadí (podnikavci už dokonce prodávají teleskopické tyče, do kterých zasunete mobil, abyste se vešel do záběru i se skoro celou Ajfelovkou) nebo mosty obsypané kýčovitými mileneckými zámečky (misantropa mimoděk napadne, kolik z těch visacích zámků zatěžujících most Umění je už jedinou připomínkou lásky dávno ztroskotané). Japonci a Číňané působí úsměvně, jako velké děti, jak spořádaně capkají ve skupinách, všemu se diví a všechno si fotí – ale kdybychom s nimi měli dělat byznys, asi by nás ten úsměv brzy přešel.
Ovšem za nepřetržitě hlučícím bulvárem Périphérique začíná jiný svět, a jak s údivem zjistíte, ošumělejší než ty lokality u nás, které se označují za sociálně vyloučené (jakkoli si zde člověk připadá podstatně bezpečněji než třeba na brněnském nádraží). Je zvláštní pocit nepotkat na ulici za hodinu jediného bělocha nebo zaslechnout otevřeným oknem muezzina – a celkem se ani nedá divit, že je z toho kdekdo nesvůj. Vždyť Clichy a Saint-Ouen znáte z literatury jako idylický venkov, kam to měli bohémové z Lapin Agile, co by kamenem dohodil. Současná architektura těchto obcí nevypadá o mnoho lépe než paneláky v Brně-Bohunicích a člověk si chtě nechtě položí otázku, kam se místní starousedlíci vlastně poděli.
Ovšem čecháčkovská představa o přivandrovalcích vysávajících zbytečně štědrý sociální systém neodpovídá realitě. Přistěhovalce vesměs vidíte vykonávat práce, které rodilí Francouzi dělat nechtějí, rozhodně ne za tu mzdu. Pohled na černého prodejce miniaturních ajfelovek, jak močí u pomníku padlých z první světové války, je zprvu důvodem k peprnému rasistickému komentáři – až na podruhé si uvědomíte, že vlastně vůbec nevíte, jak je tento byznys organizován a zda mají jeho zaměstnanci alespoň nárok na návštěvu toalety v podobě, jakou zákoník práce dosud garantuje dokonce i nám na divokém Východě.
A když vidíte, jak se přímo na rušné ulici obchoduje s věcmi, bez kterých se nově příchozí neobejdou, třeba s obnošeným oblečením či otřískanými kastroly, jaké by i ten nejšetrnější Čech svěřil popelnici, poněkud se otřesete vědomím, že takhle jsme si to jedenadvacáté století kdysi nepředstavovali. A nakonec můžete dojít v úvahách až k tomu, že si třeba sami sebe představíte jako muslimského metaře, kterého přes den šéf poučuje, že má držet hubu a krok a být vděčný i za tu almužnu, zatímco večer mu imám vykládá, že patří k vyvolenému lidu, který v důsledku historické spravedlnosti vystřídá úpadkovou západní civilizaci – a uznáte, že to druhé se poslouchá přeci jen líp.
Český vztah k Francii je dosti rozporuplný: na jedné straně obdiv až závist ke všemu, co tento národ v minulosti dokázal, na druhé straně lehké opovržení vůči zakořeněné představě o změkčilých požitkářích. Čeští novináři setrvačně líčí Francii jako stát levicově rozmařilý a směřující k úpadku, dokonce tak činili i v době, kdy vládl dost přísně Sarkozy – opustit oblíbené klišé kvůli pouhým faktům nebývá jejich zvykem. Ve skutečnosti však Francie nevypadá tak, že bychom si o ni zrovna my museli dělat starosti.
Ano, turistická Paříž je v podstatě flanc, žijící ze staré slávy – ale dnešní všeobecně otrávený svět nějakou malebnou iluzi občas potřebuje. Ano, na pařížských ulicích není o bezdomovce nouze – ale policisté si jich víceméně nevšímají, nechávají je přespat i na dost exponovaných místech (asi na rozdíl od českých kolegů vědí, že tento způsob života se obvykle nevede z plezíru). Ano, soužití mnoha ras na malé ploše se neobejde bez problémů – ale na ulici vidíte celkem běžně smíšené milenecké dvojice, což u nás nebývá. Nakonec tedy před českými otázkami neutečete ani do Paříže a na zpáteční cestě vás napadne, že k té naší věčné směsi sebelítosti a sebemrskačství není žádný pořádný důvod, že Francouzům nemusíme závidět ani se jim vysmívat, ale že bychom se od nich třeba v něčem mohli poučit.