Téma Domov

Brněnské usmiřování a brněnské perspektivy

Obrázek nebo fotografie#14787

Brno má velký kulturně-politický potenciál. Do budoucna však stojí před velkým úkolem, jak se s ním vypořádat tak, aby neupadalo do zjednodušujících a rozporuplných gest.

Brněnský Rok smíření, vyhlášený u příležitosti sedmdesátého výročí konce druhé světové války, Deklaraci smíření a společné budoucnosti, přijatou brněnským zastupitelstvem, i obrácený pochod z Pohořelic do Brna, symbolizující návrat vyhnaných Němců zpět do moravské metropole, je možno vnímat jako pokus o dějinná gesta. Vzbudily nadšení i negativní reakce a až budoucnost ukáže, do jaké míry jsou skutečně očistné a společensky léčivé, jak si přejí jejich iniciátoři, nebo kdo a co se jimi vlastně léčí. Zmíněná deklarace ve svém závěru formuluje ambiciózní poselství a přání, z nichž cituji závěr:

„Město Brno upřímně lituje událostí z 30. května 1945 a dní následujících, kdy byly přinuceny k odchodu z města tisíce lidí na základě uplatnění principu kolektivní viny či užívaného jazyka. Uvědomujeme si, k jakým lidským tragédiím i kulturním a společenským ztrátám tehdy došlo. Vyjadřujeme naději, že na základě znalosti historických událostí a jejich důsledků už nebude možné, aby se v Brně podobné věci opakovaly, a že události z května roku 1945 udržíme v paměti jako neblahé memento. Vyjadřujeme také přání, aby všechny minulé křivdy mohly být odpuštěny a abychom se nezatíženi minulostí a ve vzájemné spolupráci obraceli ke společné budoucnosti.“

Jsou to vzletná a ambiciózní slova. Připadám si však vždycky trošku jako kazisvět, když začnu přemýšlet nad těmito prohlášeními a gesty. Není mi to jedno, chtěl bych být z přesvědčení na straně těch, kteří jednají v pozitivním směru, jenže… něco mi tu nesedí. Už ta rétorika. Za koho se tu mluví? Proč se nenapíše, že vedení města Brna nebo jeho zastupitelstvo upřímně lituje…? Proč město Brno? Znám spoustu lidí, kteří se s textem deklarace neztotožňují a jsou stejně autentičtí Brňané jako naši zastupitelé. A myslím, že to není statisticky zanedbatelná část obyvatel. Já osobně musím říct, že i kdybych chtěl, tak ničeho nelituju, protože ani nemůžu. Považoval bych to za prázdné slovo, příliš lehce vyřčené. Nic jsem nikomu neudělal, ani moji rodiče, ani moji prarodiče, kteří byli rádi, že přestáli za mnohdy dramatických okolností protektorát a že je závěrečné boje při osvobozování širšího Brněnska nepřipravily o život.

Nevím ani, s kým bych se měl usmiřovat, neboť s Němci se přátelím a spolupracuju už nějakou dobu v míru, nezatížen minulostí. Za tím se skrývá i můj malý osobní příběh, ale ten sem v tuto chvíli nepatří. Cítím však, že je mi tu něco podsouváno, něco, co není agendou mojí, ale spíše někoho jiného, nebo spíše jen určité skupiny lidí. Promlouvá tu nějaký problém veskrze současný, protože co se stalo kdysi, to už nelze změnit a aktéři tehdejších dějů, pokud je nedostihla za konkrétní skutky spravedlnost světská, stojí většinou už před vyšší soudnou stolicí. Měnit lze věci pouze do budoucna a tady vzniká otázka, jak a v čím zájmu. Ten zájem by měl být pokud možno společný – jak toho ale dosáhnout, když se staví na retrospektivních symbolech, které lidi spíše rozdělují, než aby je spojovaly?

Lidé, kteří vedou propagandu (jinak se oněm mediálním aktivitám říct nedá) na podporu těchto politických kroků, jsou proti uplatňování pojmu „kolektivní vina“ a vůbec proti jakémukoli užívání kolektivních principů, a přitom sami s tímto principem neobyčejně obratně a manipulativně pracují. Kolektivně vyjadřují lítost a publikují texty s dryáčnickými titulky jako Tábory pro Němce, symbol české odplaty. Zemřely v nich tisíce lidí; Když Češi zabíjeli Němce z Brna: „Krev jsme museli slízat z podlahy“. Takto vypadaly názvy článků publikovaných v MF Dnes (či na serveru idnes.cz), které se v době oslav konce války a osvobození od nacismu spolu s dalšími vyrojily téměř jako kampaň. Autory a aktéry těchto článků lze svým způsobem chápat i jako mluvčí části mladé generace, která se chce distancovat od stereotypů předchozích generací a dělá to tak, že se víceméně identifikuje s optikou strany, která utrpěla ve druhé světové válce porážku a nebyla dosud schopna ji plně s pokorou akceptovat.

Argumentace těchto lidí staví na faktech vytržených z kontextu, na selektivně vybíraných argumentech a především na účelové dezinterpretaci minulosti. Nemůžu si pomoci, ale podstatně vyváženěji a seriózněji než texty propagátorů usmíření na mne působí práce historika Vojtěch Žampacha, kterou vydal v roce 2014 nakladatel Šimon Ryšavý pod názvem Vysídlení německého obyvatelstva ve dnech 30. a 31. května 1945 a nouzový ubytovací tábor v Pohořelicích 1. 6. a 7. 7. 1945. Tento historik, který podrobně zkoumal a zdokumentoval složité děje ve dnech těsně po válce, však v médiích příliš citován není. Přitom píše o tom, že věci nebyly tak jednoduché, jak se prezentují, a že počty, s nimiž operují publicisté, jsou často přinejmenším nevěrohodné. – Připočtu-li dále nepřehlédnutelný výrazný prvek sebeprezentace u nejčastějších mediálních protagonistů brněnských aktivit Jaroslava Ostrčilíka a Kateřiny Tučkové, mám kruh pochybností uzavřen. Známá spisovatelka je představována jako ta, která knihou Vyhnání Gerty Schnirch otevřela u širší veřejnosti bolavé téma odsunu brněnských Němců, a v rozhovoru pro idnes.cz mentoruje: „Přála bych si, abychom jako společnost konečně dospěli, chovali se sebevědomě a přímě, k čemuž patří i fakt, že se kriticky ohlédneme do naší minulosti a zameteme před vlastním prahem.“ Kdo si má před svým prahem zametat? A proč? Za koho Tučková mluví? Za lidi, kteří zažili hrůzy války a existenciální tíseň protektorátu? (Mimochodem, rozhovor provází zcela irelevantní poznámka, že vznikal po e-mailu, protože autorka píše další knihu a je časově velmi vytížená…, jejíž publikování jen podtrhuje spisovatelčinu snahu o sebepropagaci.)

Nechci však rozebírat detaily, které mne na propagandě k usmiřovacím akcím iritují. Každý, kdo se jen trochu zajímá o historii, si může obrázek o její úrovni udělat sám, například na oficiálních stránkách www.roksmireni.cz. Je ovšem škoda, když tak velké město, jako je Brno s jeho složitou historií, zaštiťuje takové jednostranně pojaté a zjevně nepříliš důkladně připravené projekty.

Nejsem proti kritickému zkoumání dějin „padni komu padni“, z něhož můžeme stopovat příčiny dějů, ale jsem proti manipulaci, která se přenáší do politiky. Mladá generace o historii neví z osobní zkušenosti nic, váleční pamětníci vymírají a jsou v zásadě denuncováni jako obtížný hmyz (tedy především ti, kteří mluví o věcech, jež se nehodí do krámu mladých propagandistů). Nesrovnatelné jsou tu citové vazby k národním či ideovým symbolům, hloubka emocí i úzkosti. Snížená míra citlivosti a empatie umožňuje mladým pracovat s historickými událostmi a fakty značně bezcitně, pragmaticky a v podstatě libovolně, protože se nedotýkají traumatických zón v jejich duši. Naopak, traumata starší generace jsou pro ně břemenem, které ze sebe chtějí setřást nějakým rituálem, o němž si myslí, že jím očistí společnost (oni, kteří přitom nic špatného neudělali). Toto chování má až neurotickou povahu, spolu s příslušnou nutkavostí a ideovou agresivitou. A v posledku nic neřeší, jen nadále rozděluje společnost. Mnozí pamětníci a antifašistické organizace je pak přijímají s velkým a pochopitelným rozhořčením – jsou totiž zrcadlem této jednostrannosti.

Za mnohými dobrými úmysly stojí iluze o minulosti. Jednou z těchto iluzí je, že Brno v minulosti bylo výjimečné svou multikulturností, že bylo pestré, že se v něm žilo kdovíjak skvěle a že odsunem německého obyvatelstva přišlo o podstatnou část své identity. Ano, bylo to město multikulturní, bylo pestré a válkou a odsunem přišlo o část své identity a kultury. Ale mělo také své velké problémy sociální, soužití německého a českého živlu nebylo vůbec bezproblémové, spíše šlo o dva paralelní světy, jejichž vzájemné nepřijetí vyústilo nakonec tragicky. Myslím, že nikdo by se nechtěl vracet zpátky. Opravdový pokus o návrat zpět by totiž znamenal nejen obrácený pochod z Pohořelic do Brna, ale i pochod skrze mučírny v Kauničkách, skrze koncentráky, obrácené transporty, skrze zavřené vysoké školy s popravenými studenty a učiteli a tak dále.

Brno je opět multikulturní a bude ještě více, tomu nemůže nikdo zabránit. Je městem, kde se dá žít naplno. Významná univerzita, svoboda informací, pohybu i podnikání jsou faktory, jež nám otevírají prostory, v nichž můžeme jako Brňani naplňovat svůj potenciál. Cesta do budoucnosti spočívá v mírové mezinárodní spolupráci – nejblíže nám je Rakousko a Německo. Podmiňuje někdo z nás i druhých tuto spolupráci sebeočistnými rituály? Události z minula nelze vymazat, je však možné o nich diskutovat a snažit se o jejich reflexi. Velkou práci zde odvedla Společnost Bernarda Bolzana, přestože jí to mnozí nechtějí přiznat. Její snaha totiž nemíří k restauraci starých poměrů, ale nad ně, kupředu. Pamatuju si, jak mi Jaroslav Šabata – jeden z dělníků na poli česko-německých vztahů – krátce před svou smrtí s velkým zadostiučiněním povídal, jak na jednom z posledních ročníků diskusního fóra této společnosti, jehož se účastnil, si poprvé nic vzájemně nevyčítali, ale debatovali o svých společných problémech v současném evropském kontextu... Pojďme pořádat fóra, společné akce, vzájemně se poznávejme, bez předsudků a podezřívání, v tom spočívá cesta k usmíření. A neřešme politicky a neuroticky věci, jež se dle mého názoru vymykají naší kompetenci.

K tématu viz také dřívější text Jiřího Plocka na stránkách Kulturních novin:

1945: V Brně asi není moc co slavit