Chceme jet pomáhat uprchlíkům a máme dodávku, jsme blázni?
Na začátku července odjel Richard do Makedonie. Vadilo mu, že se v Evropě stále mluví o uprchlické krizi, ale těm skutečným lidem, kteří na nejisté cestě ze svých domovů v krizové situaci právě teď jsou, nikdo nepomáhá.
Richard vlastní dodávku, s jejíž pomocí si přivydělává jako převozník ledasčeho (například výtvarných artefaktů) i ledaskoho (zejména hudebních kapel). Je věčným studentem balkánských jazyků a nemine rok, aby z něj alespoň část nestrávil v některé z těchto zemí. Největší část roku ale tráví na pastvě jako pasáček ovcí a koz. Richard nemá diář. Nejde o doslovnost a nemyslím, že by jinak všichni lidé diář naplněný úkoly a poznámkami měli. Vkládám to vyjádření jako zkratku volnějšího pořádání času, než jakým se nechává svírat většina.
O uprchlících jsme u nás na vsi diskutovali pochopitelně ještě před tím, než minulý týden Richard přijel. Zejména, když asi v polovině července několik obyvatel spatřilo uprchlíky přímo v obci. Byli to tři opálení muži, jeden měl dredy a ti druzí dva byli potetovaní. Z jejich běženectví je definitivně usvědčilo, že mluvili „asi italsky“, když se pokoušeli zakoupit v místním podniku nějaké pivo. Co jsou zač? Kde spí? Zněly otázky mezi domorodci, ale nikdo nevstal a nešel je pozdravit. Nikdo se jich nepokusil zeptat. Ne, není to přiblížení venkova anonymitě města. Je to naše zazáclonářství. Všechny to tu zajímá, ví o vás a sledujou, co děláte, ale upřednostňují zprávy z druhé ruky. Z několika vjemů, narážek a bohatých interpretací se pak namotává vlákno informace.
Richard měl pro naše setkání vyšetřené tři hodiny. Trochu změna. Během nich vyřizoval nějaké telefonní hovory a odpovídal na přijaté zprávy. Byl unavený, nevyspalý a plný intenzity času, který prožil v Makedonii mezi běženci. Když jsem měnil synovi plínku, podivil se: „To už musí být aspoň čtyřka…“ A to jsem se zase podivil já, protože nejen, že neznám číslování plen, ale už vůbec bych nebyl schopen odhadnout velikost takhle na dálku. A to jsem prosím, na rozdíl od Richarda, rodič. „Dost jsem se jich teď navozil,“ odpověděl.
Co tě, Richarde, přivedlo do Makedonie? Jak došlo k rozhodnutí odjet pomáhat běžencům?
Za všechno může pan Liška od Berouna, protože tam já pasu ovce a kozy, a tady ten pán mi nejdřív nabídnul na karavan solární panely, a pak i další věci, abych si mohl chladit potraviny v chladničce a abych si mohl svítit v noci, ale já jsem vždycky rád, když je noc, že nemusím svítit. Nakonec mě udolal nabídkou, že mi dá drát do starýho tranzistoráku a druhej konec drátu připojí na autobaterku, a já budu moct poslouchat rádio.
Takže zvěstování po vlnách…
Prvních čtrnáct dní bylo naprosto úžasných, protože jsem byl na místě, kde jsem chytal bez problémů Vltavu, ale pak jsme přehnali stádo na krásný místo nad řekou, a co čert nechtěl, Vltavu jsem tam nechytil. Chytil jsem tam akorát Český rozhlas 2, Prahu, na středních vlnách. Od čtyř hodin do půlnoci na těch vlnách vysílá Český rozhlas 6. Chvála za něj, já nejsem mediální znalec, ale šestka má pro mě, jako jedno z mála médií, nějakou váhu.
To bylo asi měsíc před tím, než jsem končil pastvu. Poslouchal jsem zprávy o uprchlících a jejich balkánské cestě, což je cesta zeměma, které znám a mám rád. Nedokázal jsem si představit, jak může vypadat na živo takováhle situace. Také přicházely informace, jak danou situaci vnímají ostatní u nás i ve světě, co kdo pro to dělá, nebo spíš nedělá, jak jedná evropský parlament, téměř pět měsíců, a že se dohádali o tom, jak si rozdělí čtyřicet tisíc uprchlíků. Pořád jsem čekal na tu zprávu, že Evropská unie, mezi tím, co jedná a jedná, vyšle několik stovek modrých kamionů s pomocí. Ale té zprávy jsem se nedočkal. Bylo mi z toho zle a bylo mi to líto, protože ta Evropa a Evropská unie, která staví svoje ideály na křesťanských základech, kde je asi tím nejpodstatnějším pomoc bližnímu svému, se tak nezachovala, což mě jenom utvrdilo v tom, že celá idea Evropské unie je v tuto chvíli vyprázdněná. Tak se aspoň prezentuje.
Jakou jsi měl vizi? Jak sis představoval, že můžeš sám pomoct?
Rozhodl jsem se, že až odevzdám stádo, pojedu do Makedonie a budu tam, dokud mi vystačí peníze, dodávkou převážet uprchlíky z jihu na sever. Mojí vizí bylo zmírnit jim tak aspoň trochu utrpení, které na té cestě zažívají. Ale přeci jenom jsem se trochu bál sám a říkal jsem si, že by bylo fajn mít tady v tom bláznivým nápadu společníka. Zavolal jsem jednomu známýmu, kolegovi od Čápa, a zeptal jsem se ho, jestli jsem se nezbláznil, a on řekl, že ne, ale že se ozve později. Ale za dva dny zavolal a řekl, že jede se mnou. Ještě se k nám přidal jeden kolega ze srbštiny, že by chtěl svézt do Makedonie, že tam má spoustu kamarádů, ale zůstal už s náma.
Takže jste skutečně vyrazili takhle, když to řeknu blbě, naslepo, hledat s dodávkou uprchlíky?
Než jsem předal stádo, tak kamarád prohledával internet, jestli už někdo něco takového nedělá. Našel síť dobrovolníků, která pracuje s imigranty po celé Makedonii. Našel i diskusní fórum, a tak tam napsal otázku, kterou jsem já položil jemu: Chceme jet do Makedonie nějakým způsobem pomáhat uprchlíkům a máme dodávku, jsme blázni? A oni nám okamžitě odepsali, že nejsme, a poslali nám kontakty na sebe.
Jak vypadalo první setkání s realitou?
Kontaktovali jsme dobrovolnici Alexandru a dali jsme si s ní sraz v devět večer v Kumanovu na nádraží, že prý přijede vlak a že to uvidíme. Neřekla co. Přijeli jsme v devět večer do Kumanova, tma, žádnej vlak, žádná Alexandra a vůbec nikdo tam nebyl. Napadlo nás zeptat se železničářů, a ti nám řekli, že pojede ještě jeden vlak a že pojede až do Tabanovcí. To je vesnice, kde je hraniční přechod se Srbskem, poslední železniční zastávka v Makedonii. Tak jsme jeli tam.
Už byla úplná noc, za vesnicí železniční zastávka, několik policistů a pohraničníků a skupinka asi sedmi nebo osmi Albánců, kteří zrovna vyndávali z auta balíky s plenama, kartóny s pitím a jídlem, nějaké oblečení a tak. Jenom jsme se s nimi přivítali, oni už o nás věděli, a přijel vlak. Prostě přijel vlak a na to já jsem nebyl vůbec připravenej, stál jsem s Pavlem opřenej o zeď nádražní budovy, a z vlaku se potichu vyhrnul dav asi dvou set, tří set uprchlíků. Albánci s nimi hned začali komunikovat arabsky, někdo tam studoval bohoslovectví, tak uměl arabsky, ukazovali jim cestu, pojďte, běžte honem pryč, tady máte jídlo, nepotřebujete pleny? A ti lidé šli jako stádo ovcí, ale v podstatě v dobrém, a opravdu pobrali, co mohli, Albánci jim řekli, kde je hranice, kolik je to kilometrů a že nemají na cestě nikomu věřit, a tak dál. Procházelo tak před tebou něco starýho, něco, co se pořád opakuje… Pak si před ně stoupl pohraničník se samopalem, a ty lidi se zarazili, zastavili. Nikdo nevěděl, co se bude dít, ale on jim tou rukou, ve které nedržel samopal, pokynul a lámanou angličtinou řekl „komon, maj frenč“ a odvedl je do tmy a tu noc je převedl přes hranice. No, a mně bylo do pláče.
Byl to na mě velkej nápor, po té cestě, jak nevíš, do čeho jdeš, a pak ty lidi najednou vidíš, že jsou úplně normální, klidní a hodně, hodně trpěliví. To první setkání bylo vážně silný.
Co bylo dál? Tady jste se tedy spojili s těmi Albánci?
Z emocionálního rozrušení mě vyvedli policajti, kteří mi řekli, že tam nemám co dělat, když nejsem novinář nebo nemám jiný povolení, a že to je hraniční zóna a že po patnácti minutách musím opustit tuhle zónu, a já už tady stojím a koukám aspoň dvacet minut, a čí je to auto a kde jsou doklady, a začali auto prohledávat, ale byli vážně šetrný. Tak ti nás vrátili do reality. Na ty Albánce jsme neměli vůbec žádnej kontakt. Odjeli jsme do Skopje.
Ve Skopji sídlí humanitární organizace, kterou jste kontaktovali přes internet.
Jasně. V Makedonii fungují v podstatě dvě nevládní organizace humanitárního charakteru. Tou hlavní je Legis. Ve Skopji jsme se potkali s jejím šéfem Jasmínem. On a jeho žena Merisíja mají právnickou kancelář. Jejich aktuální činnost spočívá v tom, že z vybranejch darů, ať finančních nebo materiálních, dělají to, co jsem chtěl vlastně dělat já – snaží se ulehčit a zmírnit utrpení imigrantů aspoň na úseku cesty.
Nechci říct, že si dokážu představit, spíše tuším, jaký boj musí taková organizace svádět s místními úřady…
Asi týden před naším příjezdem tu začal platit zákon, který už předtím platil v Srbsku, a totiž, že pokud imigrant nelegálně překročí hranice, tak má možnost zařídit si něco jako tranzitní víza, doklady, které ho opravňují k pobytu v zemi po dobu dvaasedmdesáti hodin. Během těchto tří dnů může použít jakýkoliv licencovaný dopravní prostředek, takže autobus, taxi, vlak, a může použít licencovaný hotely, hostely, může nakupovat, chodit do restaurací, volně se pohybovat. Přestože mediální obraz vzniku toho zákona je trochu jiný, stojí za ním čtyřměsíční jednání Jasmína a jeho právníků s vládou a úřady, nespal a musel podstupovat úplně nesmyslný procedury, ale nedal od toho ruce pryč, neurazil se a neodešel, když mluvil do zdi, a nakonec docílil toho, že makedonská vláda přijala tenhle zákon, díky kterému mohl začít uprchlíkům legálně pomáhat.
Když mluvíš o té legální pomoci, tvoje dodávka mezi licencované dopravní prostředky asi nepatří…
Přesně tak. Ve svém prvotním nápadu jsem si vybral Makedonii mimo jiné proto, že už jsem o existenci toho zákona věděl, a říkal jsem si, že bude díky němu jednodušší se k běžencům dostat a převážet je. Že by mě nemuseli rovnou zavřít. Ale to jsem ještě nevěděl, že se jedná jenom o licencované dopravní prostředky. Po příjezdu do Makedonie jsem se dozvěděl, že by mě rovnou zavřeli.
Před přijetím zákona, který zmiňuješ, přecházeli imigranti Makedonii tajně pěšky?
Ano, pěšky, nebo jezdili na kolech, ale kolo většinou spíš tlačili, obtěžkaný dětma nebo zavazadlama. A ta země má od jihu na sever asi dvě stě kilometrů, je suchá, vyprahlá, a teď je léto, takže jsou tam ve stínu běžně čtyřicítky teploty. A jistě to není nic příjemnýho, když člověk nemá ani vodu, ani jídlo, ani odpovídající boty, asi to není nic příjemnýho, ani když to má. Tím, že se při tom museli skrývat, docházelo k nehodám, protože chodili často podél kolejí, které jim ukazovaly cestu z jihu na sever. Na kolejích tak řada běženců zahynula. Bylo tam jedno neštěstí, při kterém zahynulo devatenáct uprchlíků – přejel je vlak z Řecka.
Díky novému zákonu ale tato rizika odpadla a uprchlíci se začali shromažďovat v Gevgeliji na nádraží. Na tamní policejní stanici mohou požádat o dokumenty a svobodně pak využít taxi, autobus nebo vlak. Zákon říká, že zažádat si imigrant smí na jakékoliv policejní stanici v zemi, realita byla taková, že jenom tam. Zákon říká, že každý, kdo požádá, má právo dostat dokumenty, ale realita byla taková, že policie dokumenty vydávat příliš nechtěla, takže když byl dobrý den, tak dostalo dokumenty sto, sto padesát lidí při průměrném denním přílivu tisíc lidí.
To je, myslíš, leností lidí v tom konkrétním úřadu?
Ano, leností toho úřadu. Netvrdím, že by se to s jejich kapacitou všechno stihnout dalo, ale kdyby přesto dělali vše, co mají, pohybovali bychom se okolo sedmi osmi set vyřízených žádostí. Ale policie, která nechtěla pracovat, povolila – policie povolila, myslím, že to dost vypovídá o postavení policie v zemi – uprchlíkům cestovat vlakem bez povolení, bez těch dokladů. Ale jenom vlakem a jenom na hranice. Takže z Gevgelije odjíždělo denně tisíc lidí vlakama na sever do Tabanovcí, přecházeli hranice do Srbska bez dokladů, bez jakékoli pomoci zvenčí.
A třeba tohle rozhodnutí policie povolit uprchlíkům cestu vlakem bez dokladů – jak ses o něm dozvěděl ty? Od uprchlíků, nebo od přátel z neziskovek?
Ne, to vím od těch policistů.
Přeci to veřejně nevyhlásili?
Ne, nevyhlásili, zkrátka mi řekli, pokud nemají doklady, pošli je do vlaku. Když jsem se divil, že bez dokladů přeci jet nemohou, řekli mi, ale jo, prostě je pošli do vlaku. Do toho ti majetnější uprchlíci s chytrými telefony zjišťovali od svých známých, kteří už byli napřed, někde v Srbsku, že tam zase místní policie má problém s tím, že imigranti nemají makedonské dokumenty, a z toho vznikal velikej chaos. I když je pravda, že v Srbsku žádné dokumenty mít nemusí, zase jen na list papíru napíšou svoje jméno a zemi původu a Srbové by jim měli dokumenty vystavit.
Jak tedy vypadala konkrétně tvoje práce dobrovolníka s nelicencovanou dodávkou v Makedonii?
Poté, co jsme se spojili s panem Jasmínem, jsme začali jezdit denně na dvě místa, k rannímu vlaku do Tabanovcí a k večernímu vlaku do Gevgelije. Na ranní vlak v Tabanovcích nebyli před námi žádní dobrovolníci a na základě toho, co jsem byl schopen zjistit, jsem jej začal považovat za úplně nejdůležitější. Tím ranním vlakem po čtyř a půl hodinové cestě přijeli lidé, kteří předchozí den večer přišli po pětadvacetikilometrovém pochodu nebo i dvou dnech mezi řeckými a makedonskými hranicemi do Gevgelije, kde už ale nikdo z dobrovolníků nebyl, aby jim dal aspoň kus chleba a vodu. Tam přečkali noc a v pět ráno nastoupili do vlaku. Vystoupili v Tabanovcích, kde se nesměli zdržovat, museli urychleně přejít hranici, a pokud je nikdo nevrátil, tak pokračovat pěšky do Preševa, prvního srbského města za hranicema vzdáleného deset kilometrů, což je v daném terénu a společnosti pět hodin chůze.
Tak jsme jezdili tam, abychom byli u vlaku ještě před devátou, s tím, co jsme byli schopni sehnat ráno, vodu a chleba, nikdy jsme neměli pro všechny, nikdo ani nedokázal odhadnout, kolik těch lidí bude. V tomhle případě ale skutečně platí, lepší něco než nic, a oni to vědí taky, takže ti, na které se nedostalo, s tím zcela smířeni odešli a s úsměvem nám ještě děkovali.
Pak jsme se vraceli do Skopje, kolem desáté jsme nakládali v Legisu, ve skladu té organizace, zase jídlo a ošacení a nějaké hygienické potřeby a jeli jsme na jih. Do Gevgelije jsme dorazili okolo třetí hodiny a byli jsme tam třeba do desíti, do jedenácti do večera, pak jsme jeli zpátky do Skopje, a druhý den to stejné znova.
Kdy jste spali?
Nebylo to dlouhodobě udržitelný, spával jsem třeba tři hodiny denně a usínal jsem za volantem. Celodenní trasa měla asi pět set kilometrů. Nakonec jsme byli z Tabanovcí odvoláni, protože jiná skupina Albánců získala peníze přes jakousi tureckou nadaci, a byli tak schopni připravovat balíky jídla zprvu pro pět set, později šest set, sedm set lidí denně. Škoda, už jsem se tam začal zabydlovat – na každý den jsem si objednal třináct litrů mléka u jednoho starýho chlapíka, kterej měl krávy a dobrý řeči, dva litry jsem vypil a zbytek rozdal rodinám s dětma. Mlíko bylo vynikající. Potom už jsme jezdili každý den jen do Gevgelije. Kluci museli brzy odjet domů a já jsem pak jezdil s místníma dobrovolníkama.
Takže jsi s běženci musel sám nějak komunikovat… Byli schopni se domluvit anglicky?
Většina běženců jsou Syřani, a to vyšší střední vrstva. To je další smutná věc, že až tady na ta místa, jako je makedonské nádraží, se dostanou jenom ti, co na to mají. Ti nejchudší samozřejmě zůstávají v Sýrii, jsou uprchlíky ve vlastní zemi. Ti, kteří mají prostředky, přijedou do Turecka, a buď hned pokračují dál, nebo v Turecku stráví třeba tři roky tím, že si vydělávají na další cestu. Všichni říkají, že Turci se k nim chovají dobře, ale nemohou se tam stát plnoprávnými občany. Mohou tam dobře přežívat, vydělávat peníze, ale oni chtějí žít v klidu někde, kde budou mít stejná práva jako ostatní. Takže ano, denně jsem s nimi mluvil, většina hovořila anglicky, hodně jich studovalo vysoké školy, někteří i v zahraničí.
Co jsi s nimi jako dobrovolník řešil, kromě rozdávání potravinové pomoci?
Docházelo tam k mnoha zajímavým situacím. To bylo v době, kdy jsem tam byl sám, kolegové už odjeli, a já jsem byl už krytej Legisem a měl jsem legitimaci, kde bylo v azbuce napsáno, že jsem aktivista… To bylo zajímavý, já jsem si celej život myslel, že jsem pasivista… Takže když třeba někdo na železniční stanici žádal lékařskou pomoc, tak já jsem ho mohl odvést na policejní stanici, kde měl být pro ně k dispozici doktor dvacet čtyři hodin denně. Stalo se, že afghánská rodina měla tříměsíční dítě, které mělo vysoké teploty, rodina byla vystrašená, žádala si doktora. Já jsem je tam odvedl, doktor sedící a nic nedělající ve vedlejší kanceláři nás nechal dvacet minut čekat, pak vyšel ven, zeptal se, a když jsem mu popsal situaci, řekl, a co já, kurva, s tím? Takže jsem jim nalámal paracetamol na malý kousky a koupil jsem jim studenou vodu…
Nebo podobně s Červeným křížem, kdy jsem tam narazil na skupinu Syřanů – jeden starší pán měl dvojnásobnou nohu, měl tam nějaké staré zranění, vypadalo to jako kousnutí, nohu oteklou, hnisalo mu to, měl očividně infekci. Zeptal jsem se ho, jestli nechce zavolat Červený kříž, a on řekl, že už u něj byli. Dali mu peroxid a ruličku fáče! Ale jeden člen jeho skupiny byl promovaný doktor, domluvil jsem se s ním, co potřebuje, jaká antibiotika je dobrý nasadit v tomhle případě, a jel jsem do lékárny, tam mi vydali antibiotika bez předpisu – to všechno na náklady té organizace Legis. Červený kříž, který je placený státem, nedělá v takových případech vůbec nic.
U nás se mezi lidmi často hovoří o tom, že uprchlíci jsou většinou mladí muži, takže buď bojovníci Islámského státu nebo bezcitní otcové, kteří nechali své rodiny doma a sami uprchli…
Já se nevyznám moc v číslech a statistikách, nikdy jsem to nestudoval, ale mám pocit, že v arabském světě je rozložení populační křivky výrazně ve prospěch těch mladejch. Ale mezi běženci byli vidět starci i staré ženy, to byl kolikrát snad ještě smutnější pohled než na děti. A jinak mladé rodiny s dětmi a samozřejmě ty často diskutované skupiny mladých chlapců, kteří míří do Evropy jistě proto, aby si teprve až tady nechali narůst vous a znásilňovali naše dcery a vraždili naše psy. Ale po cestě se ještě dokážou dobře přetvařovat, dokážou mi do očí lhát, že prchají proto, aby nemuseli nastoupit do armády. A taky proto, že jejich rodiny neměly víc peněz než na to, aby se jeden člověk dostal do Evropy, našel si tam práci a postupně zkusil k sobě dostat celou rodinu.
Zmínil jsi Červený kříž… Jak vypadá pomoc z oficiálních míst, případně spolupráce mezi nimi a vámi jako dobrovolníky?
V Gevgeliji jsou přítomné ještě dvě organizace, makedonský Červený kříž a UNHCR. Co se týká jídla a vody, tak UNHCR neposkytuje nic a Červený kříž rozdává tři sta půllitrových balení vody a tři sta balíčků sušenek denně – jak říkám, je tam zhruba tisíc lidí denně. Z žádných oficiálních míst nic jiného nepřichází. Ze strany Červeného kříže jsme se hlavně z počátku setkávali s nadřazeností a závistí, protože oni nemohli pochopit to, že my, dobrovolníci, ačkoli to děláme zadarmo a ze svých peněz, tak přeci jenom dokážeme víc než oni, kteří jsou za to placený. Z toho vycházely hnusný situace. Já jsem pak jezdil každý den ze Skopje do Gevgelije s pěti sty balíčky potravin pro člověka na den a ještě tam jezdila jedna organizace s předpřipravenými sendviči v počtu tři sta až čtyři sta kusů. Ta organizace se jmenuje Nun, jsou to muslimové, kteří mají svoje zaměstnání, práci, svoje životy, ale vedle toho se věnují téhle činnosti.
Podobně jako Albánci, které jste potkali tu první noc?
Ti Albánci z Tabanovcí, kteří se starají o běžence z večerních vlaků, nejsou ani sdruženi pod žádnou organizací. Jsou to prostě dobrovolníci z okolních vesnic. Kupodivu je tam tolerujou. Vynikající lidi se smyslem pro humor. Vzpomínám si, přišla tam jedna Syřanka s nějakým zdravotním problémem a jejich zdravotník, který tam měl rozprostřenou deku, pár nástrojů a nějaké léky, ji prohlídnul a pak ji utěšoval, aby se nebála, že tady na to se neumírá – věřte mi, já jsem chirurg, tady máme anesteziologa a támhle zvěrolékaře! Ty povolání byly pravdivý. Výborný lidi. Tam jsem zažil svou nejlepší iftarskou hostinu v životě.
Iftarskou hostinu?
Já jsem tam byl ještě na druhou půlku Ramadánu, a muslim, který se postí, se po západu slunce nejdříve napije vody a pak má přijít nějaká skromná hostina. Většinou to bývá jinak, ale tady jsme byli v Tabanovcích, a před soumrakem jsme ještě čistili louku, na které noc před tím spalo šest set lidí, které vrátili srbští celníci – druhý den je pustili, nevím, asi jen tak –, takže jsme po nich čistili louku, a pak přišel iftar, což je soumrak, modlitba, oni se klaněli a Jodža předzpívával verše, pak si sedli na deku a rozbalili čtyři balíčky pro uprchlíky. Je to energetická strava, je to na přežití, není to na život, není to nic kvalitního, je tam jedna paštika, kus chleba, müsli tyčinka a croissant a půllitr vody, nic víc. Z toho prostřeli k hostině, pozvali nás, naporcovali jeden meloun a přinesli ještě nějaké ovoce a v tu chvíli a v ten okamžik to byla opravdu ta nejlepší hostina, protože už jsem věděl, co je to za lidi.
To bylo hodně zajímavý, sledovat motivace ostatních dobrovolníků. A mně byly nejsympatičtější motivace těchto dvou skupin, albánské na severu a muslimské Nun na jihu – v podstatě byly nejpřímější a nejupřímnější, nejde pomoci jinak než konkrétnímu člověku na konkrétním místě. Podáš vodu žíznivému. To je to, proč jsem tam jel.
Když se ještě vrátíme k těm humanitárním organizacím, jmenoval jsi dvě skupiny Albánců, Jasmínův Legis a muslimskou organizaci Nun. Co třeba místní pravoslavná církev? Ta se nezapojuje do pomoci běžencům?
To je něco, co mě trápilo a trápí. Já jsem do Makedonie přišel s tím, že jsem se styděl za to, že Evropa, která staví na křesťanských základech, se nechová moc křesťansky, ale makedonská pravoslavná církev se tady v tom problému neangažuje vůbec. Ani srbská pravoslavná církev v Srbsku. Ta, pokud jsem se správně dočetl, nabídla uprchlíkům duchovní pomoc z distance – v podstatě, budeme se za vás modlit. Na Balkáně je pravoslavná církev výrazně propojená se státem, se státní strukturou a vlastně s nacionalismem, kterej tam pořád platí a bují. V Chorvatsku nebo v Hercegovině má takové postavení zase katolická církev. A tahle krize se jim vůbec nehodí do krámu, navíc jsou mezi běženci převážně muslimové… ale zase tím, že jsou to především muslimové, se o to míň mluví o těch křesťanech, kteří jdou s nima; s nima, ne vedle nich.
Takže jsem věděl, že pravoslavná církev se nehodlá do pomoci zapojit, a vedle toho jsem viděl, jak kluci z té muslimské organizace Nun v těch čtyřicetistupňových vedrech každý den bosky pobíhají, a oni opravdu běhali, po tom nádraží, a pomáhají, kde můžou. To bylo zrovna v době, kdy vrcholil Ramadán, takže se při tom postili. Nerozlišovali, kdo je muslim a kdo křesťan. Celý den se postili, a přitom ze sebe vydali úplně všechno. A já pak jel třeba do města pro léky, a tam jsem potkával takového tlustého popa, který se procházel městem a nechával si líbat ruku.
Mluvil jsi o tom s místními?
Mluvil. Ptal jsem se více lidí. A když jsem pak jeden den dostal volno, tak jsem se vydal do kláštera Zrze. Byl jsem tam už loni. Kouzelné místo asi třicet kilometrů nad Prilepem, chtěl jsem se přesvědčit, že jsem si ho nevymyslel. A tam je otec Kliment, výbornej člověk. Zeptal jsem se jeho. V podstatě jsme skončili na tom, že on o tom problému velmi dobře ví, zná situaci, dokonce osobně několik z našich dobrovolníků, ale nic s tím udělat nemůže, že pravoslavná církev v Makedonii nemá takovou funkci. Ale na druhou stranu, a tím mi vlastně potvrdil moje domněnky, například loni makedonská církev darovala Srbsku při povodních sto tisíc euro. Je to politická hra.
S otcem Klimentem jsme se shodli na tom, že nevěříme v instituce – u něj je to divný, protože je skutečně součástí jedné takové – navíc dělá také sekretáře arcibiskupovi ve Skopji. Ale přesto, že naděje není, mi slíbil, že návrh zapojit se jakkoli do krize s běženci přednese radě. Nic z toho samozřejmě nebude, ale bylo to krásné setkání.
Líbí se mi, že vzdor uprchlickému tématu není ve tvém vyprávění o krásná setkání napříč etniky a náboženstvími nouze.
V hypotetickém zapojení makedonské církve do řešení krize vidím i příležitost ke sblížení albánského a majoritního makedonského etnika. To sblížení je vidět mezi těmi, kteří pomáhají. Tam teď najednou spolupracují Albánci i Makedonci, lidi, kteří třeba ještě před dvěma lety ani nikoho z té druhé skupiny neznali, a teď spolu mluví a vidí, že jsou oba lidi, a možná mají odlišné motivace, Makedonci jsou většinou bez vyznání, Albánci to berou z náboženského hlediska, ale spojuje je to do jednoho cíle.
A ještě k těm mezináboženským setkáním, aniž bych chtěl odkazovat na nějakou skvělou multikulturní společnost, setkal jsem se tam mezi uprchlíky i se smíšenými páry, třeba jako u té skupiny mladých Íránců, holka muslimka a má přítele křesťana a celá ta skupina byla obdobně namíchaná.
Takže jsi tam byl celkem měsíc?
Měsíc. Pak mi došly peníze. V tuhle chvíli vybíráme peníze od kamarádů na druhou cestu, s tím, že co nám zbyde, jim tam necháme. Musím říct, opravdu všechna čest lidem, kteří tam žijou, pracují a ještě dělají tuhle činnost a opravdu tím žijou. Ne, že by tím žili, oni by jistě raději žili něčím jiným… I když, občas jsme tam vtipkovali na téma, co budete dělat, až vám přestanou chodit? – Půjdeme za nimi do Evropy!
Na youtube je video, které jste v Makedonii v těch prvních dnech natočili...
My jsme tam nejeli točit film. My jsme tam nejeli, abychom podali nějakou zprávu. My jsme tam jeli s tím, že jsme byli zklamaný a naštvaný, jak se k běžencům přistupuje, jak odspoda, tak z oficiálních míst u nás. Chtěli jsme narušit ten stereotyp. Kamarád si bral kameru, ale neměl žádnej koncept, nevěděl, jestli něco bude točit, nebo ne. Ale pak natočil tady něco a něco tam, a pak už měl představu, takže to po návratu sestříhal. Ale ten materiál nemá ambice stát se filmem, nějakou dokumentární objektivní výpovědí, je to takový nástin.
Přemýšlím, jestli jsme dostatečně využili možnost tlumočit ve slovech obrazy, které jsi viděl…
Samozřejmě, jsou tam silné obrazy. Třeba vidíš postiženou holčičku, která místo na invalidním vozíčku jede na kolečku od malty. Tobě je z toho do breku, ale pak si uvědomíš, že s tím kolečkem se jde těch pětadvacet kilometrů řeckou pustinou a trním asi líp.