KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Od nepaměti se lidé snažili s větším či menším úspěchem předpovědět různé rozmary počasí. Svědectvím mohou být následující výňatky z Pranostyky (knížka o povětří a zprávě, kterak spůsobnost času přes celý rok předzvěděti a poznati se může), vydané počátkem 17. století.

Z měsíce ledna připadá nám tu na mysl známé pořekadlo: Když roste den, roste zima, t. j. s přibýváním dne přibývá také zimy. — Ve staré Pranostyce nalézáme z ledna den sv. Vincence (22. ledna): „Na den sv. Vincence blesk slunečný znamená rok ve víně býti hojný.“ — Ještě v novějších časích všímávali si dne 25. ledna — obrácení sv. Pavla. Erben uvádí říkadlo: „Bude-li na den obrácení sv. Pavla vítr vát, budou toho roku na vojnu brát.“ — a zaznamenává také pověru, že odkud toho dne vítr věje, odtud přijdou kupci na obilí. Naše Pranostyka vykládá o témže dni zevrubněji:

„Když slunce na svatého Pavla jest jasné,
skrze to znamenej léto ourodné.
Pakli sníh nebo déšť bude pršeti,
prostřední rok ve všem budem míti;
jestli pak vítr bude váti,
budou na vojnu volati.“

Více dní věštných má měsíc únor. Sem připadají zvláště hromnice, často jmenované v pověrách a pořekadlech hospodářských. Patří sem hned známé tvrzení, že na hromnice musí skřivánek vrznout, kdyby měl zmrznout, a na sv. Blažeje (3. února), že se má napit z koleje; nestane-li se to, nebude úrodný rok. Je-li na hromnice silný mráz, bude po nich mrazů ještě 50 (v mírnějších krajích čítají jen 40), nemrzne-li však, bude mrazů bez počtu. Obrazně vyjadřuje se tato domněnka takto: Je-li na hromnice veliký mráz, trhá medvěd boudu, nebudeť jí už potřebovati; je-li vlažno, staví si boudu znova a opravuje si jí. — Sněhu čekají venkované po hromnicích tolik, kolik ho bylo před hromnicemi. Na Chrudimsku se domnívají, je-li na hromnice pěkně, že se zvede kulaté obilí, na Berounsku, že bude úrodný rok, svítí-li v ten den slunce alespoň chvilku. Na Domažlicku naopak předpovídají úrodný rok, napadne-li v ten den alespoň špetka sněhu. Jde-li na hromnice voda kolejí, má sedlák schovati ječmen; jestiť to znamením, že se toho roku neurodí. Jinak bude ječmene dostatek.

Do února spadává konec masopustu, který se nikde na venkově neobejde bez hojných šišek a koblih. Tyto se dostaly i do pravidel hospodářských. Říká se: masopustní šišky na blátě, velkonoční vejce za kamny, t. j. mírné, deštivé počasí na konec masopustu zvěstuje mrazivé velkonoce. V Pošumaví věří, že nastane záhy setí, svítí-li slunce v neděli masopustní; svítí-li v úterý, bude setí pozdě, svítí-li v pondělí, bude asi v prostřední, přiměřený čas. — Na Boleslavsku hospodáři tvrdí, že bude o senoseči takové počasí, jaké bylo v masopustní neděli; jak je v pondělí, tak prý bude o žních žitných, jak v úterý masopustní, tak bude o žních pšeničních. Pranostyka učí o úterku masopustním: „Jak mnoho slunce svítí dne toho, tolikéž svítiti má času postního. Vychází-li slunce v masopustní dni, dobře se zdaří osení ranní.“

Fouká-li na popelečnou středu silný severní vítr, je to dobré znamení, bude úrodný rok. Není-li v ten den vítr, přijde jistě v dubnu a škodí pak stromoví a zvláště vinné révě.

Sv. Matěj (24. února), jak obecně známo, „seká ledy“, přivádí oblevu, takže „na svatého Matěje skřivan pije z koleje“. Nepanoval-li však mráz toho dne, platí pravidlo jiné: Co nenajde Matějova pila, najde Josefova širočina, bude pak mrznouti ještě o sv. Josefu. — Je-li na sv. Matěje větrno, čeká se, že bude mnoho ovoce. (S tím souvisí obyčej, že děti přivolávají v ten den záhy z rána zvláštními říkadly požehnání na stromy v zahradách.) Na Strakonicku zvídají hospodáři v ten den, kdy mají síti. Zasijí do nějakého korýtka zrní, a to do jednoho ráno, do druhého v poledne, do třetího večer. Sejde-li nejlépe zrní, které zasili ráno, bude radno síti záhy z jara, taková setba zdaří se nejlépe. Sejde-li nejlépe setba polední, jest dobře síti později; sejde-li nejpěkněji jař večer zasetá, zdaří se též na poli setba pozdní. Z Pranostyky vybíráme k tomu dni tvrzení: „Jaký mráz bude u večer a v noci na sv. Matěje, takový bude 40 dní pořád.“

V březnu nezřídka bývají mlhy, a těch si naši venkované bedlivě všímají. Po každé březnové mlze za sto dní prý pršívá. Jsou-li tedy v březnu mlhy často, čeká se vlhký, deštivý rok. Zejména pak udávají tyto mlhy ráz počasí červnového: kolik mlhy v březnu, tolik lijáků v červnu. Stejně učí též Pranostyka sedlská, přidávajíc nad to i jiné pozorování:

„Měsíce března kolikrát mlha bude,
tolik dešťů v roce jistě přijde.
Kolik ros v březnu spadává,
tolik mrazů k velikonoci bývá.“

Je-li v den sv. Longina (15. března) vítr, urodí se ovoce hojně, je-li ticho, bude ovoce poskrovnu. — Mráz na sv. Gertrudu (17. března) zvěstuje, že přijde mrazů ještě čtyřicet. — Svátek sv. Josefa (19. března) je věštným dle toho, na jaký den připadne. Je-li sv. Josefa v neděli, lze se nadíti příznivého roku. — Na den Zvěstování P. Marie (25. března) přeje si rolník, aby bylo slunečno; slibujeť si z toho úrodný rok. Podobně učí také Pranostyka: „Jestli na den Zvěstování Panny Marie z rána před dnem světlí a hvězdnatí oblakové budou, bude příjemný a úrodný rok.“ — Přijde-li na ten den mráz, má se za jisto, že nezmrzne ovoce.

O květné neděli čteme v Pranostyce:

„Jestli nečas na květnou neděli, věz, že to není dobré znamení.“ — Za našich časů z celých velikonoc nejbedlivěji bývá pozorován velký pátek. Sprchne-li v ten den sebe méně, jest to znamení nepříznivé; rok bude žíznivý, suchý, bez nutné vláhy, a když déšť přijde, účinek jeho rychle zmizí. Stejně učí již stará Pranostyka:

„Na velikou noc bude-li málo pršeti,
ne mnoho píce pro sucho budem míti.
Pakli ten den jasno míti bude,
máslo, omastek lacino přijde.“

Stalo-li by se, že by si hospodář na hod boží velikonoční lehl, aby si pohověl, jistě prý mu lehne pšenice. Tak alespoň tvrdí sedláci na Písecku.

Den sv. Jiří (24. dubna) má v lidovém podání z různých příčin význam nemalý. Našeho předmětu týká se domněnka, že bude úrodný rok, schová-li se v ten den havran do žita, t. j. poodroste-li žito tou dobou již tak, aby se v něm havran mohl skrýti. — Jak dlouho křičí žáby před sv. Jiřím, tak dlouho po něm mlčí.

Jarní dobou, kdy život v přírodě nerozvinul se ještě v plné kráse, hojnosti a mohutnosti, bývá pozorováno také bylinstvo, zejména to, které záhy kvete; prorokujeť se též z něho o úrodě nebo neúrodě, o počasí a p.

Kvete-li záhy trnka, bude záhy kvésti žito. Objeví-li se třešňový květ za pěkných, jasných dnů, budou pěkné časy také, až pokvetou žita. Kvete-li z jara mnoho žlutého kvítí, bude mokrý rok; je-li mnoho kvítí bílého, bude rok suchý. Vlhkého léta čekají, rozpučí-li dříve listí na jasanu než na dubu; vypučí-li však listí dubové dříve, bude léto suché. Objeví-li se z jara mnoho hlavatého bodláku, bude toho roku pěkný podzimek. Je-li mnoho květu jeřabinového, urodí se hojně ovsa.

Vítaným znamením na jaře jest první bouřka, přijde-li nad obyčej záhy; věštíť úrodný rok.

Měsíc máj má býti po přání hospodářů studený: studený máj — v stodole ráj. Rovněž má v něm často pršeti, v máji nemá berla pastýřova ani oschnouti, pak bude hojná úroda a šťastný rok.

O svátku Božího vstoupení (Na nebe vstoupení Páně) učí naše Pranostyka zcela dle přesvědčení lidového: „Když prší (by pak i málo bylo) na den Božího vstoupení, ukazuje drahotu v obroku, ale když jasný den jest, šťastný rok vyznamenává.“ Tedy totéž, co o velkém pátku. Jiná pravidla, týkající se měsíce května, buďtež tu uvedena z téhož pramene:

„Jasné slunce v den svatého Urbana
hojnost vína dobrého znamená.
Bude-li prška, to škodu nám přinese,
mnohým zkušením to znává se.
Svatého Ducha den bude-li pršlavý,
řídko přináší dobré, tak staří praví. —
Při konci máje dub rád kvísti počíná,
šetř pilně, zdaří-li se jeho květina.
Ten rok přináší omastku mnoho,
mudrci staří chlubívali se z toho.“

V tyto časy ukáží se některý rok v lesích již jedlé houby. Rostou-li záhy z jara, je to znamením, že nastane brzy zima; rostou-li pozdě, přijde i zima pozdě. Vůbec panuje domněnka, kolik hub, tolik i zimy. Ostatně prý mnoho hub znamenává rok neúrodný.

Byl-li máj suchý, bojí se rolník, že bude červen nad potřebu mokrý — a pak prý již jest celý rok zkažen, zvláště je-li také studeno. Zejména smutné pověsti se v té příčině těší a předmětem mnohých obav jest svatý Medard (8. června). Pořekadlo „Medardova kápě čtyřicet dní kape“ jest všude známo, a déšť, který by přišel v uvedený den, pokládá se za jistou předzvěst dlouhých dešťův a nestálého počasí. — Také déšť o Božím Těle bývá nerad vídán. Utíkají-li lidé pro déšť v ten den od oltářů, budou také utíkati o žních s polí od mandelů. Naopak

„na Boží Tělo nastane-li jasný čas,
to znamená dobrý, bezpečný kvas,“

jak dí Pranostyka, žně budou pohodlné a sklizeň dobrá. — Vítr v červnu je prý dobrý; čerpáť z něho venkovan naději, že se dobře urodí žito.

Do tohoto měsíce spadá senoseč. Jaké senoseky, takové žně, tvrdí se na venkově. Že potom „sv. Jan Křtitel (24. června) posiluje novou trávu“, čítali jsme již jako děti ve starých čítankách. Na venku říkají, prší-li na sv. Jana Křtitele, že potom prší alespoň 3 dny, dle Pranostyky 4 dny. Pranostyka předpovídá z toho i zkažení oříškův a dává těm, kdo si na nich jindy pochutnávají, velemoudrou radu, kterou neváháme též sem položiti:

„Den svatého Jana bude-li mnoho pršeti,
za čtyry dni pořád bude s střech kapati, —
ořechů lískových málo budem míti.
Protož radši jídej cibuli pečenou
a řepu syrovou neb dobře vařenou,
tak na ořech lískový zapomeneš,
když před sebou míti moci jich nebudeš.“

Za našich dnů pokládá se za škůdce oříšků sv. Markéty (13. července); prší-li v ten den, bývají lískové oříšky prázdné nebo červivé. — Svátek sv. Jana bývá ostatně i jinak co do deště pozorován. Nepršelo-li před ním, bude jistě pršeti po něm; kde prosili před ním za déšť, dostanou jej potom bez prošení.

Z měsíce července největší význam, hledíc k předpovědění hospodářským, má den sv. Jakuba (25. července). Fouká-li toho dne vítr, bude platit obilí; fouká-li dopoledne, bude platit do vánoc, pakli odpoledne, po vánocích. Svítí-li v ten den slunce nebo je-li parno, bude tuhá zima. Ostatně platí na venkově mínění, že budou i takové mrazy v zimě, jaká byla vedra v létě. Stará Pranostyka promlouvá o dni sv. Jakuba zvlášť, mimo cyklus měsíční, přikládajíc mu patrně znamenitý význam. Čteme tam:

„Bude-li slunce den sv. Jakuba,
na tuhou zimu bude žaloba.

Prší-li, vlhkou, teplou znamená.

Bude-li slunce, déšť, obě spolu,
pak, Bůh dá, naplníš svou stodolu:
neb to mírný rok oznamuje,
jakž nám to zkušení starých vypravuje.“

Tamtéž se tvrdí, že dopoledne na sv. Jakuba zvěstuje čas do vánoc, odpůldne po vánocích.

V červenci dlužno si všimnouti kromě toho památky rozeslání sv. apoštolů (15. července). V některých krajích pozorují, odkud toho dne vane vítr; jde-li od poledne, bude prý toho roku veliká drahota, ale z kterých končin vane, tam bude veliká láce.

Po žních, v měsíci srpnu a v září, nevídají venkované rádi, zabíhají-li slepice daleko od stavení do strnišť hledat si potravy; hádajíť z toho, že bude příštího roku draho. — Dobré znamení jest, roste-li mnoho žaludů; to prý padne o vánocích sníh, který, jak již víme, skytá naději příznivého jara.

Počasí na sv. Bartoloměje (24. srpna) udává počasí celého podzimu; jak je v ten den, takový bude podzim. Stejně učí také Pranostyka:

„Bude-li pěkný čas na sv. Bartoloměje,
znamená příjemný podzimek, tak je.
A jaký tento den bude,
takový celý podzimek přijde.“

Sv. Bartoloměj prý také „zavádí bouřky“, po něm prý již bouřek není. Přijde-li však přece bouřka ještě v měsíci září, jest to znamením, že bude v zimě mnoho sněhu.

Jak je na sv. Jiljí (1. září), tak prý bude na sv. Michala (29. září). Svědčí o tom pořekadlo: „Jak jde jelen k říji na sv. Jiljí, tak se vrací na sv. Michala.“

Dne sv. Michala všímávali si vinaři zvláště v dobách, kdy u nás vinařství kvetlo. Je-li na ten den pěkně, potrvá pěkná povětrnost celé 4 neděle a příštího roku bude mnoho a dobrého vína. Je-li však pěkně až na sv. Havla (16. října), bude úroda vína chatrná. Proto se říká: Michalské víno — panské víno, Havelské — selské.

Stará Pranostyka důtklivě doporoučí všimnouti si v den sv. Michala „kulky dubové“ — duběnky; odtud prý možno poznati, „jaký rok celý bude, jací budou časové“. Mají-li duběnky „pavouky, zlý rok znamená, pakli mouchy, mírnost znáti dává; mají-li červy, rok dobrý bude“. Je-li jich příliš mnoho, „zimy tvrdost rozumí se z toho. Jsou-li ty kulky vnitř pěkně čisté, léto dobré bude, měj to jisté. Budou-li vnitř vlhké nebo mokré, léto znamenají pršlavé. Jsou-li vyschlé, suché bude léto, za jistou pravdu drž u sebe to.“ — Předpis ku poznání budoucích časů, jak patrno, velmi důkladný.

O měsíci říjnu pravívá se: teplý říjen — studený únor. Zůstává-li listí dlouho na stromech, předpovídá se z toho dlouhá a tuhá zima. Tak učí též Pranostyka:

„Když listí stromů nechce padati,
studená zima, věz, má nastati.“

Z dnů listopadových hned první — den Všech svatých — je věštný. Dle Pranostyky možno tu předzvěděti, jaká bude zima, tuhá-li, či mírná.

„Bude-li zima teplá neb studená,
na den Všech svatých hned jdi do lesa.
Kde najdeš dřevo čerstvé bukové,
z toho vezmeš znamení jisté své.
Utni třísku: bude-li vnitř suchá,
tehdy zima ta nastane teplá.
Pakli vlhká ta tříska vyťatá,
věz, že studená bude zima ta.“

Martinských hus všímají si pranostykáři nejen pro pochoutku, ale i pro předpovídání. Chodí-li o sv. Martině (11. listopadu) husa po ledě, bude chodit o vánocích po blátě, chodí-li však po blátě, t. j. není-li mráz, bude mrznout o vánocích. — Kromě toho „mluví“ k nim i husa upečená, ano i snědená. Vezmouť z martinské husy hrudní kost, kobylu; je-li ta kost bílá, budou veliké mrazy a mnoho sněhu, je-li tmavá, bude zima mírná.

Sv. Martin přijíždívá na bílém koni — v ten čas již padává sníh. Padá-li první sníh do bláta, bojí se venkované, že bude drahota a nedostatek.

Uhodí-li mráz na sv. Kateřinu (25. listopadu), lze čekati, že bude zima vlhká a blátivá.

Z prosince zasluhuje v naší příčině zmínky sv. Mikuláš (6. prosince). Prší-li v ten den anebo padá-li sníh, nadějí se rolníci, že se příštího roku urodí hojně hrachu.

Tak jsme se ocitli opět u období vánočního, odkud jsme vyšli. K závěrce připomínáme ještě, že dle víry lidu má na počasí — právě jako na mnohé věci jiné — nemalý vliv také měsíc. Při změně jeho čtvrtí pokládají za pravděpodobnu také změnu povětrnosti, zvláště panovala-li delší čas povětrnost stejná. Tím více věřívali v tento vliv staří hvězdopravci a po nich čtenáři jejich kalendářův a pranostyk. Tak pozorovala Pranostyka na př., za jakého stavu luny nastanou vánoce:

„Přijde-li vánoc vzhůru měsíce,
rok dobrý znamená, nedímť více;
čím blíž měsíce, tím lepší rok bude,
čím dále, tvrdší k nám vždy přijde.“

Jiným příkladem budiž poučení, jak třeba dbáti nového měsíce:

„Když měsíc nový někdy nastane,
takto při tom chovej se pořádně:
bude-li bílý, jasný čas bude,
bude-li červený, větrnost přijde.

Bude-li bledý, pilně pozoruj,
mnoho dešťů bude, na tom dobře stůj.“

Dnes prý se ten svět tak divně otáčí, že již kde která sebe vyzkoušenější pranostyka pozbyla platnosti. Tak tvrdívají venkované zvláště v letech nepříznivých. Ale hádati dle těch pranostyk nepřestávají. Vědíť dobře, že žádné dílo lidské není bez vady, ale také jest jim známo, že mnohá z těch pravidel venkovských jsou výtěžkem dlouholeté zkušenosti našich předků. Jistě pak ta pravidla svědčí o tom, že naši předkové bedlivě si všímali přírody a upřímně ji milovali. Nikdo z nás nechybí, půjde-li v té příčině za pěkným jich příkladem.

František Vladimír Vykoukal: Pestré květy. Praha 1900.