Zavíráme
Fejeton volným veršem.
hlavním nádražím v Hradci se nesou zvuky piana
na které malý snědý muž hraje Osudovou
je to bezdomovec pan Banáš, bratr recidivisty
ráno ho vyhnali z noclehárny, kam se smí vrátit dopoledne v jedenáct
proplétám se skrze tóny jako opilý:
„prosím vás, chtěl bych lístek do…“ (nemůžu si vzpomenout)
znuděná pokladní se ptá: „máte ňákou slevu?“
zatím pan Banáš mačká klapky jak Fordova mašina
(kolik je asi dnes v Detroitu na nádraží klavírů?)
obracím se a mžourám s údivem na tu trpělivou frontu not
o Oistrachovi říkali, že mu noty tečou skrze prsty jako řeka
ale pan Banáš každé poctivě
vlepí krátkou suchou facku
a ostře řekne:
Zmiz!
(noty to nebolí, protože
tu hru si obě strany dávno vybraly)
pan Banáš kdysi chodil do školy
stovky frajerů se sitárem a cimbálem
ho na svých hnědých svalech donesly až do konzervatoře
a brácha lupič mu řek: „Míre čhavoro,
dám ti na cestu peněz jako princovi!“
jenomže bráchu potom na dvacet let zabásli
když mu chlap u benzínky zhasnul pod nožem
slyšeli jste už Beethovena, jak ho něčí žal
pěkně na malé kousky roztlouká
pět kladiv napravo pět nalevo?
„ježiši, to je kravál,“ říká prodavačka ze stánku Trendy Food
„kupte si lněnou kokosku – je ve slevě!“
zatím co nešťastný zelený policajt se snaží
roztrhnout klavír a pana Banáše na dvě bytosti
nakonec pana Banáše klavíru utrhne
(kdo nástroj ošetří, když mu stříká krev
a v ráně se množí virus rozhněvaných bab?)
dovleče umlklou ruku klavíru k modrobílým pokladnám
(bývaly zdobené sgrafity s výjevy z románů Aloise Jiráska…)
a jedním suchým kopnutím
ji sklidí zase zpátky do parku
dveře na fotobuňku se s mlasknutím zacvaknou
na stojánku vedle tiše leží noviny
stojí v nich titulek:
„EVROPA ZAVÍRÁ“