KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Státní podniky jsou součástí ekonomické politiky státu. Pomáhají mu plnit jeho základní funkce, vytvářejí jeho zřetelnou ekonomickou a materiální základnu, přispívají k jeho sociální a ekonomické stabilitě. Po období negativního vnímání státních podniků, jež bylo zatíženo ideologií, je zapotřebí ve veřejném zájmu přehodnotit jejich smysl a využít jejich strategického potenciálu pro stát.

Italské kolísání mezi strategickou politikou a vládní nestabilitou

Historie státních podniků v Itálii byla předmětem dlouhých interpretací a debat. Po dobu několika desetiletí (zejména v padesátých a šedesátých letech minulého století) italský veřejný sektor do značné míry vzrůstal a ovlivňoval sociální, ekonomický i politický život země. Patrně nejoriginálnější italský příspěvek při mezinárodním srovnání státních podniků představuje vytvoření státních koncernů ve třicátých a padesátých letech dvacátého století, zejména IRI (Institut pro průmyslový rozvoj) a ENI (Národní agentura pro fosilní paliva). K nim později přibyly i další sektorové holdingy: Finmeccanica (ve kterém se spojily strojírenské a elektrotechnické firmy, včetně proslulé automobilky Alfa Romeo), Finelettrica a ENEL (elektřina). Loďařský průmysl byl pak koncentrován v holdingu Fincantieri, strojírenský, sklářský a hliníkový průmysl v EFIM a tak dále. Zvláštním znakem těchto institucí bylo propojení státního vlastnictví s tržním stylem jejich podnikání a řízení.

Italské státní podniky prošly několika fázemi, provázenými jak úspěchy (především šedesátá léta lze považovat za zlatou éru jejich rozvoje), tak i nezdary (zejména v devadesátých letech). Situaci v Itálii komplikovala politická nestabilita (časté střídání vlád), korupční aféry a špatná koordinace s Ministerstvem státních podílů.

Státní banky jako prostředek boje s finanční krizí

V souvislosti s hospodářskou a finanční krizí z let 2008–2012 vzrostl význam státních bank a státních bankovních záruk v evropských zemích. V roce 2008 došlo k zestátnění britské hypoteční banky Bradford & Bingley a finančního ústavu Fortis (spravován vládami zemí Beneluxu). Německá vláda se zaručila za úvěr pro banku Hypo Real Estate, vláda Islandu převzala kontrolu nad bankou Glitnir, Belgie a Francie zachránily banku Dexia, irská vláda vydala neomezenou záruku za vklady v bankách a za dluhy finančních ústavů. Státní banky můžeme považovat za specifický typ státních podniků.

Státní podniky jako strategický nástroj státu

Důvodů existence státních podniků (zejména v rámci pohledu na západní Evropu) je více. Někdy se příčinné faktory jejich vzniku vzájemně kombinují, v některých případech nejsou jasně definovatelné nebo mohou být rozporuplné. Při určité míře zjednodušení můžeme rozdělit důvody pro vznik státních podniků do tří hlavních kategorií: ekonomické, sociální a politické.

První skupinu představuje celá řada ekonomických důvodů. Častým důvodem vzniku státních podniků pak bývá přirozený monopol. Regulace monopolů v soukromém vlastnictví s sebou přináší určité problémy, a tak země v mnoha případech volí formu státního vlastnictví firmy v monopolním postavení na daném trhu či v odvětví. Státní vlastnictví a řízení těchto monopolů může zajistit nízké (přiměřené) ceny pro odběratele a spolehlivost dodávek. Touto cestou se od osmdesátých let vydala většina západních zemí.

Mezi ekonomické motivy můžeme rovněž zařadit zestátňování za účelem podpory ekonomického růstu a transformace v rozvojových zemích nebo zanedbaných oblastech. V těchto případech se jako argument pro zestátnění uvádí, že rozhodování v rámci státního podnikání je založeno na dlouhodobých záměrech, které nemusí nebo ani nemohou mít za cíl maximalizaci zisku. Jde především o splnění cíle, který stát svým podnikům stanoví. Zestátněním může země také podpořit modernizaci a rozvoj zanedbaných průmyslových odvětví nebo strategických sektorů ekonomiky. Patří sem využití přírodních zdrojů (státní ropné společnosti) a výroba a distribuce energetických zdrojů. Při využívání přírodních zdrojů hraje jistou roli i fakt, že stát obvykle bývá výhradním vlastníkem nerostného bohatství země (stejně jako v České republice). Státní intervence může být použita také v případě „záchranných operací“, kdy se stát rozhodne pomoci ve finanční tísni některým soukromým subjektům trpícím hlubokými a často nezvratnými ekonomickými problémy.

Státní podniky mohou rovněž přispět ke zvýšení příjmů státního rozpočtu. Mohou tedy sloužit vedle daní a poplatků jako doplňkový zdroj pro státní pokladnu a státní fondy. Příkladem může být ropná velmoc Norsko. Norská vláda roku 1990 založila Vládní ropný fond (později roku 2006 přejmenovaný na Vládní penzijní fond). Celkové roční příjmy státních ropných společností směřují přímo do tohoto fondu. Jeho hlavním smyslem je působit jako stabilizační prvek proti ekonomickým výkyvům a rozpočtovým deficitům příjmů z ropy a dále jako spořitelní fond, shromažďující bohatství pro společnost na dobu, až budou ropné zdroje vyčerpány.

Sociální a politické aspekty

Druhou kategorií důvodů pro vznik státních podniků jsou sociální záležitosti. Stát může takto garantovat dostatečnou zaměstnanost (respektive bránit vysoké nezaměstnanosti v době krize), nabízet lepší pracovní podmínky zaměstnancům a přispívat ke zlepšení průmyslových vztahů (například s odbory). Tyto sociální důvody můžeme nalézt v poválečných vlnách znárodňování ve Francii i v Itálii, které se staly průkopníky v oblasti sociálních inovací (viz například automobilka Renault).

Třetí kategorii důvodů představují politické a ideologické zájmy. Ideologické motivy zestátňování byly typické pro bývalé komunistické režimy střední a východní Evropy a také pro fašistické režimy v Německu, Itálii a Španělsku, proto je můžeme ponechat stranou. Politické důvody hrály důležitou roli v západoevropských zemích při znárodňovacích programech v rámci poválečné obnovy po druhé světové válce. Tyto programy vycházely z přesvědčení, že snížení vlivu soukromého kapitálu a rozšíření veřejného vlastnictví i veřejných aktivit umožní širokým vrstvám obyvatelstva více se podílet na moci ve státě a zlepší sociální a ekonomickou rovnováhu ve společnosti.

V některých případech byly důvody zestátňování zřejmě ještě striktněji politické. Poválečné zestátňování v Rakousku bylo zapříčiněno především snahou hlavních politických stran nenechat dřívější majetek nacistického Německa v rukách cizích (spojeneckých) mocností. Do rukou státu přešlo dvacet procent průmyslu, osmdesát pět procent výroby a distribuce elektřiny a tři hlavní rakouské banky, v důsledku čehož mělo Rakousko jeden z největších veřejných sektorů v celé západní Evropě. Francouzská vlna znárodňování na počátku osmdesátých let byla vnímána jako nástroj ochrany Francie před globalizovanou ekonomikou a před zahraniční konkurencí ze zemí Evropského hospodářského společenství.

Státní podniky v české perspektivě

V rámci České republiky by bylo vhodné státní podniky více zapojit do celkového systému nakládání se státním majetkem. Právo hospodařit s majetkem státních podniků v likvidaci by mělo být svěřeno Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM), jehož agendy se státní podniky dosud vůbec netýkaly. Novelu zákona o majetku ČR připravuje Ministerstvo financí, jejím cílem by právě mělo být zlepšení a zprůhlednění hospodaření s likvidovanými státními podniky.

Problematika státních podniků bývá často spjata s otázkami bezpečnosti samotného státu. Jde o vojenskou bezpečnost a záležitosti jeho obrany (státní zbrojní podniky a podobně) a rovněž o energetickou bezpečnost (státní ropné společnosti, energetické zdroje ve státním vlastnictví nebo se státní účastí). S tím souvisí i rozvoj národních sítí (včetně dopravních) a participace státu na jejich fungování. V těchto odvětvích bývá existence státních podniků v západních zemích velmi častá a rovněž v České republice úspěšně fungují (můžeme zmínit ČEZ, ČEPS, MERO, zbrojní podnik VVÚ a podobně). Jejich prostřednictvím státy realizují své strategické zájmy.

Stabilita, jasná identifikovatelnost a domácí návratnost

Význačným prvkem státních podniků je jejich stabilita. Stát je v zásadě vlastníkem stabilním, dlouhodobým a snadno identifikovatelným (privátní nadnárodní firmy mají často složitou vlastnickou strukturu, která komplikuje stanovení odpovědnosti a právní postih v případě hospodářské kriminality). Zisky těchto společností většinou míří do zahraničí a nejsou příliš investovány v rámci domácí ekonomiky. Státní podniky by mohly představovat určitý stabilizující prvek v proměnlivém a nejistém světě globálního trhu a tlumit některé negativní dopady globalizace s přihlédnutím ke specifikům jednotlivých národních států. Svým způsobem tak mohou přispět ke globální stabilitě.

Doporučená literatura:

• P. Havlan: Majetek státu v platné právní úpravě. Linde, Praha 2010.
• OECD: Corporate governance of state-owned enterprises. Change and reform in OECD countries since 2005. OECD Publishing, Paris 2011.
• P. M. Toninelli: The rise and fall of state-owned enterprise in the western world. Cambridge University Press, Cambridge 2000.
• R. Vernon, Y. Aharoni: State-owned enterprise in the Western economies. Croom Helm, London 1981.
• D. Victor, D. Hults, M. Thurber: Oil and governance. State-owned enterprises and the world energy supply. Cambridge University Press, Cambridge 2012.

Státní podniky v České republice a v Evropě (1. část)

Státní podniky v České republice a v Evropě (2. část)