Počteníčko: Městečko stříbrný
Vzpomínání herce a malíře (1914–1978) Josefa Hlinomaze na dětství a mládí prožité v Příbrami.
Příbram byla v téhle době přece jen o něco pozadu za ostatním světem. Svítila dosud například plynem, když všude jinde už měli elektřinu. Ale jednou, zrovna byl zase Štědrý večer, lítal jsem z pokoje do pokoje a točil vypínači jako blázen. A pár let nato kupujeme rádio Philips a naši starou černou bedýnku dáváme na protiúčet i s anodovou baterií a kondenzátory a banánky. Kam se teď na nás hrabe pan továrník Weil se svou černou hrací almarou. My máme filipsku a stačí strčit šňůru do zásuvky a žádné baterky a žádný akumulátor. Kdepak, z toho už jsme vyrostli. Zkrátka pokrok. Teď už nás nepustí. Je tady a poroste řadou geometrickou, než bude objevena nějaká jiná řada, která poroste rychleji.
Honem, honem, množíme se a jsme líní. Potřebujeme, aby nás někdo popoháněl, ale po dobrém to nepůjde. Potřebujeme nějaké diktátory, někdo přece musí řvát a rozkazovat a sjednocovat a taky bojovat. To hlavně. Nepřítel se najde snadno.
Zatímco u Forda dělají každou vteřinu kolo k automobilu, Mussolini vystrkuje bradu a dělá každou vteřinu vojáka s flintou. Hitler řve a dupe a každým dupnutím vydupne miliónovou armádu. Stalin elektrifikuje. Spisovatelé a profesoři jiných států rozmlouvají s cizími politiky a zkoumají, jak co ti pánové vlastně myslí, a tisíce lidí spí pod mosty, tisíce lidí žebrají. Věda objeví každý den nového bacila a každý den se naučí některého ničit. V civilizovaných krajích klesá úmrtnost bídě navzdory. Ještě několik let a přijde úmrtnost nová. Ale počkat. To už jsme zas o několik let napřed. I nás se zmocnil pokrok? Ne, nikoliv. V Příbrami právě jde procesí a dosud se ozývá Tisíckrát pozdravujeme tebe. Uklidněme se, vzpomínejme, jsme mladí, chceme žít a chceme žít klidně. Vraťme se do Příbramě a ty, pokroku, neotravuj.
Je letní den, slunce pálí a nesmyslně kostrbaté dláždění pálí do bosých nohou. Je technický pravěk, jak již bylo řečeno, a v našem světě panuje ještě taková podivná zákonitost, že v létě je horko a v zimě zima. Rozpálený vzduch se tetelí a po celý týden se monotónně táhne Tisíckrát pozdravujeme tebe. Mělo by se to jmenovat Stotisíckrát pozdravujeme tebe. Některá procesí jsou na prostranství před Svatou Horou slavnostně vítána troubícími a bubnujícími ministranty. Takové vítání ovšem stojí peníze. Čím víc se zaplatí, tím je vítání slavnostnější.
Klášter má ale ještě jiné zdroje příjmů. Když má někdo nemocnou krávu, může si koupit voskovou a dát ji panence Marii na oltář. A nejenom krávu. Také zlámané ruce a nohy lze zakoupením voskových údů a jejich položením na oltář vyléčit. Je po starosti. Panenka Marie vše zařídí ku spokojenosti P. T. zákazníků. A pod Svatou Horou je zázračná studánka. Kdo se z ní napije, uzdraví se. V letních vedrech je studna vypita až na dno. Voda je sice zdarma, ale dobrovolný poplatek se přijímá. Také v ambitech je vyhláška prosící každého poutníka, aby vhodil do kasičky jednu bankovku. Pokrokáři tohle klerikálům strašně vyčítají, ale což víra neuzdravuje? Celý svět si přece kupuje iluze, kde může.
Dvakrát týdně vyhrává v parku u Střelovny kapela pana Prokopa Korejse. Promenádní koncert. Někdy vystřídají tuto kapelu páně Ciprýnovi tamburaši nebo smíšený orchestr se smyčci. V přilehlé čtvrti, kde bydlím, vysedávají rodiny na zahradách. My máme na zahradě dřevěný altán a scházejí se tam sousedé. Vypravují si veselé historky z mládí. My, mládež, prcháváme do parku a provádíme tam nesčetná alotria. V takový večer maloměsto žije. Páni a dámy od čtrnácti let nahoru chodí ustavičně a bez přestávky dvě hodiny v kruhu vyhrazeném pro korzování. Po desáté hudby končí a v parku za takzvanými lázněmi začíná dospívající mládež provozovat erotické rejdy. Samozřejmě hlavně páni inženýři, bánští akademici. Zde vznikají i některé vážné známosti. Někteří z takových ženichů po skončení studií mizí, aby se již nikdy neukázali. Vymýšlejí si někdy dost originální způsoby mizení. Jeden pan inženýr třeba přibil svůj velký kufr k podlaze hřebíky, aby vzbudil zdání, že se ještě vrátí. Rodina nepředpokládá, že by někdo plný kufr, s kterým nikdo ani nepohne, nechal na místě, kam se nikdy nevrátí. Jiný takový si na hranicích někam odskočil od legitimní ženy, kterou vezl s sebou, a nikdy jej už nikdo neuviděl. Někteří se však ožení už v prvém nebo druhém studijním roce. A opět někteří z těchto nikdy nedostudují a rodina má o nezaopatřeného syna víc. Ale z mnohých příbramských slečen stávají se opravdu paní inženýrové, a slečny, plus Weilovo poutní zboží, jsou tu vyhledávaným vývozním artiklem.
Ještě výhodnějším místem než příbramský park je park svatohorský. V tomto místě neřestí začíná erotická sezóna pálením čarodějnic posledního dubna. V celém kraji krouží mužská mládež zapálenými košťaty. Všechny vesnice vysílají své světelné signály do dálky. V Příbrami pálí se čarodějnice na několika místech, ale nejvíce na Svaté Hoře… V ten den nechybí žádná dívka a žádný jinoch a všechna příroda je hustě zabydlena. Bloudí-li v takovou noc parkem nešťastně zamilovaný samotář, je jeho trýzeň strašná, protože na každém kroku zakopává o své šťastnější souputovníky. Zatímco ti mladší vypalují bengály a ohňostroje, ti starší, a jsou to opět většinou páni inženýři, brouzdají se s Příbramačkami ještě dlouho po okamžiku, kdy poslední oheň byl uhašen několika jedinci stojícími v kruhu tekutinou, pro niž se nemusí chodit daleko. Málokdy se asi sejde tolik inženýrů na nějakém kongresu jako v tuto noc na Svaté Hoře. Je zde celá vysoká báňská včetně ruských emigrantů, Němců se zjizvenými buršáckými tvářemi, Ukrajinců, Jihoslovanů, sem tam se vyskytne i Bulhar, Polák a dokonce jeden Peršan. Zásluhou této všeliké mládeže je v Příbrami ustavičně veselo. Buď se skáče přes kůži, nebo se něco oslavuje, časně ráno mlátí některým z inženýrů o vrata rektorátu, kolik semestrů vydržel studovat. A čtyřicet semestrů není vzácností.
Akademici mají spoustu spolků, jejichž účelem je chlast. Takový chlast ale má své přesné a přísné obřady, úzkostlivě dodržované. A příbramský noční život je znám a vyhlášen široko daleko, protože je jedinečný a nemá ve světě obdoby. A hlavní dění odehrává se ovšem v Kurci. Ale jinak v počtu hospod nevyrovná se Příbrami asi jiné město.
Zkrátka Příbram, o níž mluvím, je prostě Příbram.
Jak bych to nejlépe vyjádřil? Snad takhle: poutníče, který jsi nikdy v Příbrami nebyl a který ji určitě jednou navštívíš, věz, že Příbram mezi válkami byla krásná.
A jak tak přemýšlím o městě, přemýšlím o lidech. A najednou se mi zdá, že každý z nich byl někdo, ať v tom, či onom smyslu. A každý byl nějak vyhraněn a nepodoben dalším. Či se mi to jen zdá? Dnes si lidé jsou podobnější.
Josef Hlinomaz: Majoucta (ed. Jan Krůta). Arcadia, Praha 1992.