Na pokraji míru
Fejeton aktuální.
Už i papež František se vyjádřil, že cítí ve vzduchu válku. Myslím, že bylo ve vzduchu ve světě i hůř, ale přesto. Těch protivýroků a proticvičení na obou stranách (Rusko versus NATO) je nějak víc, než je pro naši psychiku zdrávo. Co s tím? Jedna paní si mně stěžovala, že pořád pláče, že se opravdu bojí, zažila konec války, když jí bylo deset roků, a z úzkostí, které ji provázely, nemohla nic pevného polknout a museli jí ještě dlouho jídlo mixovat. Čili jediné „stravitelné“ řešení pro člověka je mír? K jeho zachování chodí teď různé výzvy, naposledy slovenská Zjednotení za mier. Podepsal už Ján Čarnogurský, Petr Uhl, Lenka Procházková a další.
Když ale někdo organizuje válku, počítá, za kolik a kde nakoupí zbraně, kdo a za kolik pomůže v zemi, jež se určí jako nepřátelská, podsírat, jak a za kolik uplatit politika, který by „nám“ mohl být v té zemi potom poquislinsku užitečný atd. atd., asi. Zato mírové iniciativy, zdá se, chovají se ve světě jako panny ve veřejném domě, předpokládajíce, že víra jejich nás uzdraví. Že stačí přece něco podepsat, někde si zatleskat a prohlásit, že jsme za mír, za odzbrojení. Ale už Vladimír Páral v Milencích a vrazích napsal, že „jen několik generálů na světě chce válku, zatímco drtivá většina lidí si přeje mír, aby se nakonec k svému překvapení ocitla – uprostřed války…“ A nositel Nobelovy ceny z roku 2005 (teorie her) Robert John Naumann se vyjadřuje zcela jasně: „Zjednodušené mírotvorství může vyvolat válku, zatímco závody ve zbrojení, důvěryhodné válečné hrozby a možnost vzájemného zničení spolehlivě válce zabrání…“
A co když ne? Vloudila se chybička? A propos: co jsou to důvěryhodné válečné hrozby?
Takže „nezjednodušené“ mírotvorství by účinné být mohlo? Kde začít?
Vedl jsem kdysi divadelní soubor, jehož členem byl bývalý svazák, z něhož se po osmdesátém devátém stal tak vášnivý baptista, že dokonce odmítl vodit loutku Lucipera. Ujal se jí teprve, až jsem jí změnil jméno na Bublečert. Coby ateista jsem si toho svazáka, v civilu učitele chemie a fyziky, často dobíral. On se na oplátku snažil o své pravdě přesvědčit mne. Jednou v jakési půtce jsem nadhodil, že řeč, slovy filosofa Bělohradského, by ale měla být účinná. A vypustil jsem balónek, spíš džouk, že ve Zlíně je spousta rozbitých chodníků, tak co kdybychom od města vyfasovali kolečka a písek, on vezme své přátele baptisty, já ty moje, a můžem při těch přích aspoň něco užitečného dělat. A on mně zcela logicky opáčil: „Proč zrovna my?“ (Rozuměj baptisté.) Což sice nepostrádalo logiku – vypouštět slova z úst je přece daleko snadnější než dláždit –, ale od věřícího jsem to tak rychle nečekal.
V loňském dubnu, kdy se tak rozhořel konflikt na Ukrajině, jsem se ptal jiného mého dobrého přítele, faráře církve římskokatolické, zda by třeba nevyrazili s biskupem Graubnerem či panem kardinálem Dukou na východní Ukrajinu a nepomodlili se tam veřejně pod širým nebem – společně s pravoslavnými a řeckokatolíky – za odvrácení války. Exempla trahunt. Řekl mi: „Velice zajímavá myšlenka, budu o tom uvažovat, ale Církev žije jinou rychlostí, její největší zbraní je účinná modlitba.“ Nevím, já mám stále před očima, jak Michelangelo v tom filmu (Ve službách papeže) v podání Charltona Hestona s hořkým úsměvem hledí z lešení Sixtinské kaple (a viditelně se mu do té „práce jak na kostele“ nechce) na Rexe Harrisona – papeže Julia II., který mu kyne z mohutného bělouše ve stylu: pracuj, chlapče, pracuj, já taky musím, já jedu do války…
V roce 1992 jsem učil v Uherském Brodě, v městě Komenského. Ovlivněn chystanými oslavami čtyřstého výročí narození našeho velikána jsem si přečetl část jeho díla, a s blbostí sobě vlastní, dodnes se za svoje pozdní nadšení stydím, jsem vymyslel a prosazoval hnutí Roundpeace, Stranu na podporu Organizace spojených národů, protože jedině tato nebo nápodobná, rada starších a moudrých!, jak si ostatně přál i JÁK, by měla světu vládnout. Podepsalo šedesát muzeálních pracovníků na tehdy právě probíhající konferenci (o JÁK), ocitovali to na Svobodné Evropě, došel mi jeden umaštěný souhlasný koresponďák z Kyjova, přihlásila se jedna dáma v červené košili, navštívil mě jeden člověk nepříliš energické brady, a filosof z NSR, český emigrant, poslal kladné vyjádření k mé ušlechtilé snaze. Zato několik slovutných spisovatelů mně vynadalo a přátelé a rodinní příslušníci při mých řečech o „Kulatém míru“ pravidelně vypínali odposlech.
Přesto si i dnes po více než dvaceti letech myslím, že mírové hnutí by nějaký itinerář mít mělo, že řeči o odzbrojení, pakliže nejsou adresné, jsou jako házení hrachu na zeď. (Z tohoto úhlu pohledu je performance Milana Kohouta – koupil si kilo hrachu, zajel do Izraele a házel ho tam na jednu z mnoha zdí – nádherná.) Ostatně, jak je touha po míru u lidí akutní, vypovídá jiná situace, rovněž z Izraele, a sice z roku 2012, kdy vrcholila Netanjahuova rétorika proti Íránu a kdy prostí izraelští občané naopak mejlovali prostým íránským občanům, že je mají rádi, že je v žádném případě nechtějí bombardovat, a Íránci jim odpovídali, že je také „lajkují“.
Ještě k tomu itineráři: snad by bylo dobré v tisku (přátelském pro mírové iniciativy) zveřejnit, které zbrojovky třeba na ukrajinském konfliktu vydělávají už teď nejvíce, pokusit se – což bude asi ořech – zjistit, kteří politici jsou na výplatních listinách výše zmíněných firem, popsat, na jakém principu pracují plánovači zbrojovek, jak a kam se snaží zajišťovat odbyt, viz: 750 milionů švýcarských franků muselo rané Československo coby rakouskouherský pohrobek po roce 1918 zaplatit za své osvobození západním věřitelům.
Nejsem proti mírovým iniciativám, naopak. (Na poli odzbrojování našeho myšlení je vždycky co dělat.) Ale měly by mít nějaký „štábák“, takzvanou štábní kulturu (sic!), aby to nebyla jen nějaká zajímavá performance. Tak kde začít?