Počteníčko: Neočekávané zjevení mechanického anděla
Úvaha Jindřišky Smetanové o tom, že když už se nedokážeme zbavit starých krámů (nejen materiálních, ale také myšlenkových), je nejlepší se jim vysmát; a také o tom, jak se dělaly reklamní kampaně za minulého režimu.
Nevím už, který rok se tehdy psal, ale je jisté, že se to odehrálo uprostřed zimy, jež byla příkladná. Mrazy dosahovaly téměř třiceti stupňů, městská doprava upadala do agónie a na refýžích tvořili promrzlí cestující nehybná sousoší. Mezi nimi jsem tuhla i já.
Už jsme ani nekleli, spíš jsme se jen modlili, aby se konečně z opálového oparu na druhé straně mostu odkudsi zpod Emauz vyvrbila červená skvrna tramvaje. Konečně jsme se dočkali.
Udivovalo nás jen, že vagón se blíží ke stanici Moskevská neskutečnou rychlostí, bez brzdění a bez zastávek. Už v tom jsme tušili něco nepřirozeného. A skutečně. Kolem nás se přehnal dopravní veterán asi tak z roku 1930, vybavený pro zvláštní účel na bocích obrovskými tabulemi z polystyrénu, jež se chvěly jako andělské perutě.
V otevřené kabině stál řidič v beraním kožichu, splývajícím až na zem, a nesvázané konce ušanky mu v prudké jízdě povívaly. Teprve když to zjevení zmizelo z našeho dohledu a řítilo se směrem k Malostranskému hřbitovu, stačili jsme si zpětně uvědomit, co jsme na obou stranách jeho bílých křídel zahlédli.
Byl to symbol zářivě oranžového, od ucha k uchu rozjásaného obrovského slunce, opatřeného nápisem:
– S kubánskými grapy je život samý úsměv!! –
V tu ránu jsme se probrali ze stavu podchlazeného vnímání, přestala nám vadit třeskutá zima i selhávající doprava. Ta pojízdná choromyslnost, tak nedozírně vzdálená dané situaci, způsobila, že nám začaly jiskřit v hlavě nějaké pojistky, dlouho vyřazené z provozu, a hned na to vypukl na křižovatce Moskevská neuvěřitelný happening.
Nejen nad staničním ostrůvkem, ale odevšad se začal ozývat srdečný a zároveň osvobozující chechot, mnozí si ťukali na čelo, obraceli oči v sloup a kreslili ukazovákem příslovečná kolečka po straně své hlavy.
I z bufetu U tří kominíčků vybíhali rozjaření zákazníci s půllitry a se smaženým hermelínem v ruce. A jak jsme si tak nahlas a jeden druhému odevzdávali a opakovali tu povzbuzující zvěst, že „s kubánskými grapy je život samý úsměv“, vybuchovaly další salvy a z nosních dírek nám stoupala pára jak z bezpečnostních ventilů přetopeného kotle.
Bylo to nezapomenutelné.
A tehdy jsem se usnesla, že kdyby mé duši bylo jednou souzeno převtělit se v nějaký předmět, s největším potěšením bych přijala podobu pojízdného anděla s polystyrénovými křídly, jehož podstatu by tvořil plechem řinčící a děsně omšelý tramvajový vrak.
Jezdila bych pak zásadně křížem krážem Prahou jen v dopravní špičce a vozila na zádech všelijaké už tisíckrát omleté výzvy a stará slova obšitá novým kanýrem.
Prostě bych vytvářela situace, kdy se s ohlušujícími petardami srážejí krámy. Ty zjevné s těmi, co hnízdí v nás.
A vyprovázel by mě smích!
To úchvatné a neomylné znamení, že se v lidech ozval člověk.
Ejhle, HOMO SAPIENS…
Jindřiška Smetanová (1923–2012) byla česká prozaička a televizní scenáristka; podle její povídky Umřel nám pan Foerster natočil Jiří Menzel svůj absolventský film na FAMU. Ukázka je z knihy fejetonů Domovní důvěrnosti (Nakladatelství Novinář, Praha 1990).