Fejeton

"Nositelé" vajíček

Obrázek nebo fotografie#15063

Když Rudá armáda osvobozovala v pětačtyřicátém jižní Moravu, když Rusové stříleli z Násedlovic na Archlebov, z archlebovské Hrubé uličky jim odpovídal německý flak. A odpovídal, jak uměl - protože už měl málo nábojů. Ta malá frekvence se nelíbila místním puberťákům, protože jim naopak dělalo dobře, "když dělo dělalo rany" co nejčastěji. Proto Němcům, aby stříleli "pořádně", nosili jako úlitbu vajíčka. Což mně vyprávěl jeden z mých starších archlebovských bratranců.

Jiný z mých velice vzdálených příbuzných - dnes světoznámý Miroslav Tichý z Kyjova (bratranec ženy jiného mého bratrance z Archlebova), jehož jsem kdysi v sedmdesátých letech "loňského" století navštívil, mně zas říkal, že základní lidskou vlastností je blbost. Seděl u kamen ve své provázky sešité rozpadávající hazuce, ukazoval mi fotoaparát značky Pionýr, jímž někdy, když na filmy má, fotí, a když nemá, tak ten svět jenom tou pionýrskou optikou pozoruje, a že mu to k životu stačí. A sentenci o lidské kvalitě dokazoval mi na velmi ošahané knize Dušana Hamšíka Génius průměrnosti. O Hitlerovi a spol. Jak vlastně Hitlera ten zaslepený a důvěřivý německý "spol." vytáhl na světlo málem olympské a jak pak společně padli - génius v Berlíně a ti ostatní kde tu.

Nedávno se v Lešanech na Benešovsku (možná někde poblíž místa, kde se odehrává příběh Lešanských jesliček Františka Hrubína) konal tankový den. Přijelo na něj přes dvacet tisíc lidí. Zahlédl jsem o tom v ČT šot. Dvacet tisíc lidí tam - z několika metrů - sledovalo, jak takový málem slámou vycpaný rudoarmějec střílí slepou patronou na prchajícího "esesmana". Jako by až ke mně dolehlo to jeho "au". Kdyby bylo po mém, promítal bych tam někde ve stanu předlouhé video, na způsob Warholova filmu o spícím jedinci, na němž by jely všechny možné účinky předváděných zbraní. A tekutina by nebyla modrá. Ale jsou takoví fandové, je taková cochcárna.

Cochcárna není sprosté slovo. Vymyslel je Svaťa Skopal, režisér Divadla pracujících v Gottwaldově. (Po zkušenostech z toho divadla asi, kdy nabýval dojmu, že si tam dělá každý, co chce.) Tento "epiteton ornans - ozdobný přívlastek" - by se dnes asi dal přifařit k naší (ne)mocné Evropské unii. Zatímco Maďaři chtějí migranty vítat vojskem, Angela Merkelová byť s kyselým úsměvem exodus vítá, my lakomí Češi chceme jich na svém území co nejmíň.

Jednou z nejúčinnějších pomocí pro prchající, ať se to komu líbí, či ne, by byly velké sběrné tábory na Sicílii, na jihu Francie, v Řecku. Zbudované ovšem co nejrychleji (a co možná nejkomfortněji) z prostředků celé bohaté EU. Do těchto táborů by se dočasně mohlo dislokovat bruselské úřednictvo a prchající prověřovat. Vzor by si mohli vzít z amerických či anglických "clerků". V roce 1994 jsem jel na divadelní workshop s šesti dětmi do Canterbury. Měl jsem zvací dopis, anglicky to z mé strany jakž takž šlo, u mých žáků už to bylo horší. Ruda Jedounek znal anglicky jenom dvě slova: "klikli", zkomoleninu quickly, a "about". A ten příhraniční úředník v doverské kukani do něho pořád hučel where do you come from what is your aim in Britain apod.: Co kdyby se žák Jedounek prořekl a náhle promluvil jazykem hodným Shakespeara třeba?

Promiňte, že radím: Ale myslím si, že skutečných azylantů bychom mohli vzít hodně. Vždyť třeba v letech 1949-1950 v době řecké občanské války jsme přijali na naše území 12 000 Řeků. A to jsme byli neskutečně chudší! Krnov byl dokonce nazýván řeckými Athénami. Jasně, že se nikdo nikoho neptal, že se politicky rozhodlo. Avšak v době, kdy u nás evropské peníze jsou užívány i ke zřizování golfových hřišť? A když se dokonce i některé fary probudily…

Horší už bude odstranit příčiny exodu uprchlíků z válečných a poválečných ohnisek, zejména z Libye, Sýrie a z Iráku. Tady je asi největší prostor, kde si dělá každý, co chce, tady je asi největší prostor pro to škaredé slovo. Neboť tady je veliké odbytiště zbrojovek z celého světa, příliš mnoho dobře vyzbrojených umírněných i neumírněných zájemců o pašalíky. Tady naši američtí přátelé můžou nejvíc uplatňovat svou státní doktrínu, která je na rozdíl od J. A. Komenského přesvědčena, že svrab se dá léčit škrábáním. Tady je opravdu dobrý manévrovací prostor pro naše statečné reprezentanty evropsko-unijní politiky. Navíc když veřejnosti tuhle bývalý prezident Šimon Peres oznámí, že komu se nelíbí izraelská zahraniční politika, je antisemita. Jako politolog domácí si myslím, že odstranění příčin současné uprchlické vlny je nad jejich síly. Ale kdyby se i nakrásně podařilo, tak vezměte jed (sic!), že za pár měsíců vznikne nějaký ozbrojený konflikt někde jinde. Je mezi námi totiž příliš mnoho obdivovatelů vojenské techniky, příliš mnoho "nositelů" vajíček.