O uprchlících s citem i rozumem
Migrační vlna ukazuje, co se skrývá v každém jednotlivci, který je postaven – byť hypoteticky – před problém, jenž doposud neřešil. A také vzniká úkol pro všechny – pro občany, pro média i pro stát, naučit se zvládat věci s nadhledem, věcně a s jistou velkorysostí.
V Kulturních novinách o uprchlících přes žhavou aktuálnost tématu píšeme málo. Důvod je prostý: Nemáme kapacity, abychom uskutečnili solidní investigativní reportáž, a současně ani nikdo z nás není v bezprostředním kontaktu s uprchlickou realitou. Podařilo se nám pouze zveřejnit zajímavé svědectví dobrovolníka, který se vydal pomáhat do Makedonie. Přes mediální humbuk je uprchlický problém pro většinu obyvatel na našem území zatím fyzicky neviditelný. To je prostě realita. Ani média nepřinášejí příliš konkrétních uprchlických příběhů v tuzemsku, protože by si je musela vymyslet, tak jako si vymýšlejí bajky a zprávy o uprchlících nejrůznější anonymní blogeři na internetu. Ono totiž potkat v České republice uprchlíka a případně mu pomáhat něco řešit vyžaduje docela značné úsilí, jak se můžeme dočíst například v reportážích našich kolegů z Deníku Referendum. Ti se za imigranty museli vypravit až na nádraží do Budapešti a nebo je pracně vyhledávat ve vlacích směřujících do Berlína na pražském hlavním nádraží.
Jeden z mála relevantních náhledů situace kolem imigrantů a azylové politiky najdeme v tiskové zprávě Asociace pro právní otázky imigrace, kde se kromě popisu reality v medializované kauze v Zařízení pro pobyt cizinců v Bělé-Jezové máme možnost seznámit i s právními principy evropské imigrační politiky (http://www.asimos.cz/Archiv-aktualit/Tiskove-prohlaseni-k-situaci-v-Zarizeni-pro-zajisteni-cizincu-Bela-Jezova.html). Jestli je to povzbudivé čtení či nikoli, to už je další otázka. Ale je to střízlivý a věcný popis na rozdíl od zmatečného mediálního obrazu, jímž žila a žije veřejnost. Mechanismus tvorby takových obrazů na konkrétních případech (například televizní debata mezi Klárou Samkovou a Michaelem Kocábem) oprávněně kritizovali etnolog Michal Pavlásek (sám účastník cest do Makedonie) a dokumentaristka Apolena Rychlíková ve stížnosti adresované Radě České televize (Otevřený dopis Radě České televize). Arogantní odmítavá reakce na tuto stížnost ze strany některých členů Rady i od generálního ředitele ČT je charakteristická (Šéf Rady nesouhlasí se stížností na výběr hostů) – my si zkrátka do toho mluvit nenecháme. Bulvarizace a dramaturgická povrchnost můžou pokračovat, důležité je být divácky atraktivní. To není vzhledem k závažnosti problému povzbudivé.
Vedle médií přispívají k chaosu i sami naši občané, někdy rádoby vtipně, jindy nepokrytě nenávistně, šíříce povětšinou překroucené, paušalizující či dokonce nepravdivé informace o původu imigrantů, jejich (ne)kultuře, o výši dávek, kterých se jim dostává, o jejich kriminální činnosti a podobně. Říkám si kolikrát, o co těm pisatelům vlastně jde? Co je pro ně důležité? V jednom takovém mailu například čteme, jaké drakonické tresty dostane ten, kdo ilegálně překročí severokorejské, čínské, kubánské či afghánské hranice, zatímco když člověk překročí hranice států EU, tak získá „kartu sociální pojišťovny, mobilní telefon bez smlouvy, placený nájem, bezplatnou zdravotní péči, peníze bez potřeby důkazů na jaký účel, bezplatné jazykové kurzy, volné lístky na autobusovou nebo železniční přepravu, dětské příplatky, bezplatné právní zástupce na obranu proti vykázání ze země, nulové povinnosti, ale zato více práv, než mají domácí“. Pisatel končí otázkou: „Nezbláznili jsme se?“ – Nemá cenu tuto snůšku polopravd rozporovat, jde o princip: Takže podle pisatele ty autoritářské a nesvobodné režimy jsou normální, ano? A k tomu, kdo je v nouzi, máme přistupovat a priori nepřátelsky? Aniž se ještě stačil jakkoli projevit?
Nezabýval bych se diskusí o takovýchto malichernostech, kdyby nebyly odrazem zvláštního rozporuplného a vnitřně nediferencovaného myšlení velké části lidí, politiky nevyjímaje. Uprchlický problém má totiž komplexní, vícevrstevnatou povahu a každá vrstva vyžaduje adekvátní filosofii přístupu, má-li mít smysl pro budoucí vývoj. Evropa se honosí křesťanskou tradicí (k níž patří koneckonců paradoxně i mesianistická ateistická hnutí), jíž je vlastní zájem o člověka jako individuum, o jeho vývoj a životní smysl, o jeho důstojnost. A najednou se vymezujeme vůči lidem, kteří evidentně prchají z oblastí, kde jsou ohroženi na životě či jsou fatálně omezeni ve svých životních perspektivách, tlačí se kamsi, kde doufají, že jim bude líp, a neváhají přitom riskovat životy své i svých nejbližších. Jakýkoli argument je tu kritikům migrace dobrý, aby snížil základní lidskou hodnotu migrantů a zpochybnil jejich úmysly. Tím nechci říci, že mezi uprchlíky nemůžou být čistě zištní lidé, dobrodruzi či povahou kriminálníci. Ale zrovna takové typy by se nevystavovaly takové bezmoci. Navíc tyto věci nelze soudit od boku, nýbrž v přijímacích azylových mechanismech. Úzkost z předjímaného lokálního ohrožení nás vede k ignoranci principů globálních, jež by měly být základem fungování každé společnosti otevřené do budoucnosti. Současně je naší slabostí, že ač vyrůstáme z určité kulturní a duchovní tradice, neumíme si za ní stát a dát jasně, bez emocí, ale přitom pevně najevo, co je podstatné pro naši společnost, její svébytnost a život. Takže pak kolísáme v tom, co máme vlastně dělat.
Ukazuje se, že to, nač bychom měli tlačit, není odmítání imigrantů, ale kompetentnost a pevnost státních orgánů, nikoli však represívnost založená na předsudcích. Umění jednat, organizovat, být vstřícný vůči tomu, kdo prokazuje dobrou vůli se zapojit do života naší společnosti. Od politiků očekáváme taková vyjádření a opatření, která nejsou jen slovy pro média, ale jsou za nimi konkrétní akce. Když přijímat uprchlíky, tak mít také zvládnutou logistiku nutných kroků a kapacit. Nehádat se malicherně o to, kdo to zaplatí, ale zajistit je neprodleně, protože si to žádá objektivní realita, před níž neutečeme. Otáčet se k problémům zády prostě v evropském kontextu nejde. Když přijde povodeň, také musí stát zasáhnout. Toto je povodeň lidská. O jejích příčinách a nápravě lze diskutovat a něco společně s ostatními v EU podnikat, ale problém pohybu lidí je tady a teď. Orgány cizinecké policie jsou dlouhodobě předmětem kritiky a noční můrou pro cizince žijící v tuzemsku, kteří jsou často již zcela přirozeně integrováni a přinášejí nám obohacení naší kultury, a přitom je s nimi povýšeně zacházeno jako s lidmi druhé kategorie. Současná migrační vlna je paradoxně velkou šancí, jak pozvednout úroveň této části státní správy – nejen početně, ale i mentálně. Bude-li stát (včetně politiků) zvládat své funkce s nadhledem, vyšle tím také signál vůči svým občanům, kteří mají více či méně oprávněné obavy, aby nepodléhali panickým záchvatům a populistickým vyjádřením. Povzbudí jejich sebevědomí, aby samostatně přemýšleli a hájili své zájmy věcně, nikoli pod tlakem hysterie. Totéž platí i pro ty z nás, kteří jsme aktivističtějšího založení. Udělat mezinárodní kauzu z toho, že policie si provizorně registruje přišedší imigranty s různě (ne)kompletními doklady pomocí čísel psaných fixkou na ruku, je zhola zbytečné. Na festivalech nám takové označení nevadí, ale tady najednou ano. A odkazy na Osvětim jsou už dvojnásob přehnané, jakkoli chápu, že pro některé lidi mají traumatizující konotace. Jenže bez novinářské lehkomyslnosti by tato věc prošla bez povšimnutí, protože skutečně důležité přece je, jak se policie k těm lidem chová, ne? A jestli tyto orgány zvládají registraci a další úkony spojené s celou migrační agendou.
Rozume, stůj při nás. Prosím.