Počteníčko: Přemilí sousedé
Rozjímání Karla Michala, které stylem takřka cestopisným popisuje pramen smutku v kraji rozumu, se stalo pojmem nejprve mezi autorovou krajanskou komunitou ve Švýcarsku, aby nakonec vústilo i v jeho starou vlast. Mužný postoj, který autor zaujal k tomuto prameni, v němž se tíha vody rovná tíze života, je inspirující četbou nejen pro dobu pozdního adventu.
Přemilí sousedé, snad bude nejlépe se napít, nežli se dostanem k podstatě. Beztak mluvím dlouho už na suchou hubu a věc je podstatou poněkud složitá. Často se mi zdá, a to se týká vás jak mne, že solidnost je příliš málo na životní názor, leč nedobře ji podceňovat jako stav ducha. Vzniká, opouzdřena zmíněnou věcností, jakási dutina, jež se sama plní výtokem vnitřní vrstvy toho obalu, který zas naopak pomáhá obal utužit. Je to tedy smutek plynoucí z rozumu, jenž vytváří rozum plynoucí ze smutku. Mnozí myslí, že se od tohoto smutku oprostí, když odněkud odejdou, někam přijdou či neodejdou odnikud. Že tomu tak není, dosvědčí i ti z vás, kteří odešli nebo neodešli. Známe smutek koní, smutek psů, jenž není vyvolán zevní příčinou. Věřím, že ten onen smutek má dokonce žížala, úměrný schopnosti úsudku, jenž je jí nezbytný k jejímu přežití. My lidé se ho pokoušíme jmenovat, čímž ovšem nemizí. Je nezničitelný. Není možné si ho ochočit. Není třeba o něm hovořit každý den, leč dá se mu zvyknout, když člověk chvílemi poslouchá, co smutek mluví.
Já smutek jsem s tebou. Jen já jsem tvůj smutek, neboť smutkové ostatních se před tebou stydí, kuklí a nechtějí si zadat. Sdílím tvé lože, tvůj chléb i sůl, o nichž beztak nevíš, jak beze mne chutnají. Usínáš houpán mnou, spáváš mnou přikryt a procitáš tím, že mne vzpomeneš. Šatím tě a živím, neboť mnou, jenom mnou jsi zarputilý i povolný, jsi blázen i moudrý, jsi to, v čem ostatní vidí tvou cenu i necenu, co oni (co jejich smutkové) na tobě cení i necení. Já, smutek, tě vedu ke všem hrám na to, cos chtěl nebo nechtěl být, a čím jsi, ačkoliv o tom nechceš vědět. A jsem vinen i tím, co lžeš jiným a co přiznáváš sobě, jsem vinen i tím, že se necítíš vinen. Vedu tě hledat a vedu tě nenajít a vedu tě k tomu, že jsi, co hledá. Umím se tvářit, umím být v koutku a maličký, umím být velký a umím tě schovat. Jsem všechny tvé lásky, nikdy tvá nenávist, proto ji necítíš ani tam, kde bys měl. Když jsi mne však poznal, vidíš mne už vždycky ve vodě staré a stojaté i v té, která běží rychle, že třepí můj odraz. A chceš-li mít duši, pak ji máš, protože já, smutek, jsem celá tvá duše, tvůj soucit, nesoucit, skutky dobré i zlé i vědomí toho, co jsou to. Tomu oba spolu říkáváme život. Zvykli jsme si. Nejsme než navzájem sebou a právě tomu říkáváme život. Pokud o mně dost víš, vedu tě i k smrti tak jako jehňátko povolné a zbavené vlny do ovčína, kde už pak s tebou nebudu, protože já, smutek, nemám než tebe.
Myslím, že je pozdě, sousedé. Musíme jít dojit.
Závěr z úvahy Karla Michala Přemilí sousedé, publikované v knize Rodný kraj (Index, Köln 1977).
Karel Michal, vlastním jménem Pavel Buksa (1932–1984)
Po maturitě se coby „buržoazní element“ (jeho matka měla dentistickou ordinaci) řadu let protloukal dělnickými profesemi, až díky známosti zakotvil jako redaktor v nakladatelství Československý spisovatel. Ve své prvotině Krok stranou (1961) popsal policejní praktiky padesátých let tak šikovně, že si vyžádala i druhé vydání a byla přeložena do němčiny – nicméně jej stála redaktorské místo. Od té doby autor vtěloval reflexi své doby do satirického šatu „moderních pohádek“ (jeho Bubáci pro všední den vyšli počínaje rokem 1961 celkem šestkrát a byli přeloženi do čtyř jazyků) a také historických sond do českého národního charakteru (novela Čest a sláva z doby protireformace byla vydána třikrát, počínaje taktéž rokem 1961).
Postupující liberalizace šedesátých let dala autorovi alespoň částečnou možnost uplatnit své břitké satirické vidění. Autor, zaměstnaný tehdy jako dramaturg Filmového studia Barrandov, zadaptoval svůj bubákovský příběh Jak Pupenec k štěstí přišel v legendární film režiséra Zdeňka Podskalského Bílá paní (1965). Filmová adaptace Cti a slávy (1968) získala sice na filmovém festivalu v Benátkách 1969 první cenu (společně s Felliniho Satiriconem), v té době byl však Karel Michal už skoro rok exulantem.
Přes své mezinárodní úspěchy nakonec ve švýcarské Basileji jezdil na kole do práce v továrně, kam ho dovedla jeho hrdost poté, co na výběrovém řízení do švýcarské televize uslyšel slova: „Takových už bylo, co nám tvrdili, že v Praze dělali filmy. Co český uprchlík, to scenárista!“ Díky svému olbřímímu vzdělání získal nakonec místo středoškolského profesora klasických jazyků. Jeho poslední knihou byla sbírka smutně sarkastických a obrazoboreckých apokryfů z českých dějin Rodný kraj, kterou ukončovala úvaha Přemilí sousedé, jejíž závěr zde publikujeme (vyšla roku 1977 v německém exilovém nakladatelství Index). Protože si „dovolila satirizovat zvyky hostitelského švýcarského národa“, přinesla Michalovi velkou neoblibu českých krajanských kruhů, které ho za ni – nehledě na hloubku a mnohovýznamovost jeho textu – prakticky vyloučily ze svého středu.
Přes lásku milované družky, básnířky Violy Fischerové, jež s ním po celou dobu nesla jeho úděl, se Karel Michal 30. června 1984 zabil poplašnou pistolí, kterou si přiložil těsně k hlavě. Byla podobná historické zbrani, již před svým odchodem do exilu věnoval na památku svým přátelům Ottovi a Bohumile Zelenkovým…