Dichtung und Wahrheit po česko-francouzsku
Volná recenze francouzského filmu Drž hubu!, která je vlastně o něčem úplně jiném…
Minulý čtvrtek mě dva mí klienti z chráněného bytu pro postižené pozvali ke zhlédnutí svého oblíbeného filmu Drž hubu! Nalákalo mě, že šlo o jediný film z jejich filmotéky, který nebyl americký, ale francouzský. Trochu jsem se bál, protože jedním z jeho hlavních představitelů je Jean Reno, kterého jsem si už zařadil do oblasti zvané Hollywood, ale protože film nebyl natočen produkcí společnosti Warner Brothers ani Fox, ale starého dobrého Gaumontu, troufnul jsem si. Začátek filmu byl podobný běžné plevelné Hollywood-like produkci, kterou podprahově sleduji ve své ústavní práci, kde mají klienti stále zapnutou televizi. Jak se ale film rozvíjel, začal jsem být v pozitivním slova smyslu „doma“. Uvědomil jsem si, že scenárista Francis Veber (autor známého Blbce k večeři) důstojně navazuje na tradici Slaměných klobouků a Brouků v hlavě; všech těch nám „starším a pokročilým“ dobře známých francouzských secesních konverzaček a vaudevillů Eugena Labiche, Georgese Feydeaua a dalších autorů. Tenhle film o dvou zločincích z nejvyššího a nejspodnějšího patra galérky, z nichž jeden (Ruby v podání Jeana Reno) je profesionální stroj na zločin, a druhý (Quentin, ztvárněný Gérardem Depardieu) jurodivý miláček boží, ponechaný v našem „nejlepším společenském zřízení“ jen ulici a sám sobě, jsem vnímal jako mnohem lidštější, než byl Blbec k večeři – zvlášť ve společnosti svých klientů, jejichž osudy jsou tak podobné osudům Quentina z Montargis… Při sledování filmu jsem mimo jiné pochopil, proč mí známí pojmenovali kavárnu, kterou si založili na naší alma mater, „U dvou přátel“. Konec filmu (v němž profesionální zločinec Ruby kapituluje a jeho jediným cílem už není celoživotní „Seber prachy a zmiz“, ale záchrana prostoduchého Quentina, anděla strážného, jehož archetyp je z rodu pohádkových kouzelných dědečků) mě zastihl se slzami v očích, což se mi (kromě posledního dílu seriálu M.A.S.H.) ještě u žádného amerického filmu nestalo.
Je to už dlouho, co jsem se ve dvojjazyčném švýcarském kantonu Bern dozvěděl, že tamní francouzština si s místním dialektem němčiny poradila skoro úplně stejně jako hovorová čeština (kšeft – německy Gescheft – se v něm řekne Gschäft, a ksicht – německy Gesicht – zase Gsächt). Tehdy jsem si poprvé uvědomil, jak moc mají česká a francouzská kultura společného. Nehynoucí obliba Louise de Funès, Pierra Richarda (který mimochodem své první filmy točil v Praze), Jeana-Paula Belmonda, Bourvila, Bažantů nebo Sedmé roty v našich luzích a hájích, je dána tím, že jejich postavy reagují na výzvy života úplně stejně jako obyčejní Češi, zastoupení v české satirické sebereflexi například archetypy, které ztvárňují Petr Nárožný, Luděk Sobota, Jiří Krampol či Lubomír Lipský, Černými barony, nebo dvojicemi vojínů Švejk-Kunert versus nadporučík Lukáš-poručík Dub.
Svou roli v podobnosti našich národních charakterů, které se víc než kde jinde projevují v oblasti humoru a satiry, samozřejmě hrají paralely v historii obou zemí; německá okupace, kolaborace, či podobnost místních komunistických stran, o kterých jeden z největších českých levicových kulturních teoretiků A. J. Liehm, který ve Francii strávil víc než půl života, říká, že jsou to od 70. let 20. století nereformovatelná stalinistická dvojčata (z nichž s tím francouzským se pro jeho vliv – včetně křesel ve vládě – museli místní také potýkat).
Jednu věc dějiny gros obou národů (na rozdíl třeba od Američanů) shodně naučily. Přes veškerou propagandu vždy vědí, co je Dichtung a co Wahrheit. V poryvu propagandistického Dichtung většinou ohnou hlavu, brblají, ale když vítr zase přejde, objeví se Wahrheit v podobě nějaké té vrby, z jejíchž větví to hlasitě šumí: „Král Lávra má oslí uši, král je ušatec“.
Je dost dobře možné, že zanedlouho uvidíme v našich kinech (pokud se do nich ovšem přes stálou zácpu hollywoodské produkce dostane…) francouzský film s následujícím sujetem: V Paříži je spáchán odporný teroristický zločin. Na místě činu se najde osobní věc, která nepochybně patřila jednomu profesionálnímu zločinci, na něhož a jeho skupinu okamžitě začne hon. Krátce po začátku vyšetřování je ale hlavní vyšetřovatel případu nalezen mrtvý a nad případem se vznáší nevyřčená temná kafkovská pravda: Nejde o pravdu, jde o proces, který má politický cíl.
Hlavní roli v něm by (i při svém stáří) mohl velmi dobře ztvárnit Jean-Paul Belmondo…
Těm, kteří mě na tomto místě chtějí upozornit, že ten film už natočen byl, jen se jmenuje Ve stínu, odehrává se v Praze 50. let a hlavní roli v něm hraje Ivan Trojan, musím odpovědět, že o tom samozřejmě vím a že je to pro mě další důkaz podobnosti našich kultur.
To jediné, co je na tom zvláštní, je fakt, že ten příběh se opravdu minulý týden odehrál v Paříži a onen vyšetřovatel se jmenoval Helric Fredou…
Zdroj:
http://www.hlavnespravy.sk/komisar-ktory-vysetroval-utok-na-charlie-hebdo-bol-najdeny-mrtvy/499993
Motto:
Je suis fier, que je suis l'auteur de premier (et le seul) journal coopératif tchèque post-Novembre, hebdo Kulturní noviny...
(Jsem hrdý na to, že jsem autorem prvního (a jediného) českého polistopadového družstevního média, týdeníku Kulturní noviny…)