Ondráš, Ondráš, dobře sobě rozvaž, kerú cestú sa dáš
Vrcholí čas pálení, páleníčka, aneb proces přeměny ovoce ze stavu pevného ve stav libě kapalný. Naši předkové si v této tvůrčí a bohulibé činnosti počínali poněkud svědomitěji než generace pozdější. Obřad tvorby slivovice přivedli až k bájné hranici umění. Užívali tento boží dar střídmě, nepili hltavě, ihned po vypálení, jak je nyní v našich krajích zvykem. Nespěchajíce, s pradávnou pečlivostí, slivovici nechávali dozráti v dubových sudech a umírněně ji pak chutnali, dokonce ji považovali za krasochutný lék. Říkám tomuto konání bohulibá činnost, protože dle pověsti daroval Pán Bůh slivovici moravskému lidu za jeho skromnost, pracovitost a zbožnost. Co z toho platí ještě…? Nespletl se Pán Bůh?
Také historie pití ze štamprlí má své odlišnosti a vývojové zákonitosti. V době obdivu k velikému tomu tam dubisku Rusku, v době slavjanofilství, v devatenáctém století, se popíjelo ze štamprlí hrubě velikých. Rusové pijí už dlouhou dobu tvrdý alkohol ze sklenic s obsahem až třetinky litru. Jsou to ale naši starší a moudřejší bratři, naši báťuškové, naši ochránci, naše naděje, dělejme to také tak, platilo v devatenáctém století. Jakmile jsme se po první válce světové obrátili k západní Evropě či Americe, nastala jakási umírněná střídmost i v používání skleniček. Jejich obsah se zmenšoval, až převládly na Moravě i v Čechách štamprle o obsahu jedné dvaatřicetiny litru.
Tento nový pokrokový směr možná ovlivnil i T. G. Masaryk. Jednoho dne, koncem devatenáctého století, se rozhodl, že přestane pít, a zlikvidoval v Praze svůj bohatý archiv vynikajících vín. Vzbudil tenkráte úžas nesmírný. Dokonce přestal docházeti do vinárny svého bratra Ludvíka. Úprka, Herben, Schwaiger a ostatní pijáci osiřeli. Pijan-bohatýr, malíř Schwaiger mu tenkrát napsal vzkaz: „Dobře děláš, Tome, že už nepiješ. Já už také nepiju, protože nemožu.“
Masaryk přestal pít ale také proto, že se dal na politiku. Protože, jak praví lidové rčení: „Po pití mnohém rozume sbohem.“ Opilý politik, to se tenkrát neslušelo, to nebylo in. A k výkonu dobré politické práce bylo tenkráte třeba, pro nás překvapivě, i rozumu. Jak zbytečně starobylé. Nosila se skromnost, slušnost, střídmost. A také cosi dnes už nepotřebného, zapomenutého. Říkalo se tomu služba vlasti. Skoro směšné, že. Blahé časy ony pominuly.
Kultura používání štamprlí je totiž pevně spjata s politickou orientací. Východní velké, bohatýrské nebo ty střídmé až chudobné, pouze jaksi symbolické, zápaďácké? To si ale moc neužijeme, to si nedáme do sosáku, nezachlastáme, jak se dnes primitivně říká. Zapeklité. Ošemetná situace, jak z toho ven? A proto používáme štamprle obojího druhu. Pro jistotu, ponechme si otevřená vrátka. Svědčí nám přece jak ty větší východní, tak ty menší, západní provenience. Asi nejsme ještě pevně rozhodnuti, kam vlastně patříme, kam se vrtneme. To máte těžké, vítr fouká také z více stran. Na západ či na východ? Veliké ruské stakany se některým našim molodcům-politikům s gubernátorskými sklony líbí, ale na západě od tohoto zvyku už dávno upustili. Co fčíl? Co si má počít člověk takto neladně účelný? Tak anebo tak? Nebo jednou tak a podruhé jinak? Je o tom i jedna stará valašská písnička: Ondráš, Ondráš, dobře sobě rozvaž, kerú cestú sa dáš. Jiná zase varovně nabádá: Nebyli to Francúzé a byli to Rusi, ti dycky k nám prileťá jak divoké husy.