Kultura a umění Zahraničí

Poslušnost a svoboda

Prvky muslimské architektury na středověké katedrále ve francouzském Le Puy-en-Velay. Foto Wikimedia Commons

Nový román Michela Houellebecqua je pokusem o kritiku Západu a jeho myšlení. Islám v této Houellebecqově hře se čtenářem zastává zjednodušenou roli podnětu k sebereflexi.

Titulní straně čísla Charlie Hebdo, které vyšlo v den, kdy bylo zastřeleno osm členů redakce tohoto satirického týdeníku, vévodila karikatura Michela Houellebecqa. Pod nadpisem "Věštby čaroděje Houellebecqa" visely dvě bubliny. V první lze číst: "V roce 2015 přijdu o zuby…" A pod ní: "V roce 2022 slavím ramadán." Byť se obsah bublin v češtině nerýmuje, stále vcelku vtipně vystihuje atmosféru okolo i uvnitř Houellebecqova románu. Ten byl oficiálně vydán v den útoku. Jeho plánovanou propagaci autor nakonec odložil, načež požádal o policejní ochranu.

Není jasné, jestli někdo z redakce Charlie Hebdo román Soumission skutečně četl. Jedna z obětí atentátu, kritický ekonom Bernard Maris, byl blízkým spisovatelovým přítelem a jistě měl příležitost dostat se k rukopisu. Ale to není tak podstatné. Redakce si mohla vtip dovolit, protože tušila, že román nebude zásadně vybočovat z Houellebecqovy předchozí tvorby. A měla pravdu. Michel Houellebecq se nikdy netajil tím, že jeho knihy jsou složeny z více či méně přeexponovaných projekcí jeho vlastního života. Nezachycují skutečné události, ale úvahy, jaké by to bylo, kdyby. Kdyby Houellebecq studoval literaturu na Sorbonně a psal disertaci o Huysmansovi, na příklad. Propojení autora a jeho díla se nikdy nesmí přeceňovat, ale v tomto případě to na vtip a zamyšlení stačí.

Odevzdání se

Josef Brož na serveru literarni.cz přeložil název románu jako Podmanění (Houellebecqovo podmanění není terorismem). To neodpovídá smyslu originálu. Původně chtěl Houellebecq vyprávět příběh muže, který konvertoval ke katolicismu. K této zápletce autora navedlo prvních dvacet šest stran, které dle svých slov napsal na jedno posezení a v nichž vypravěč, odborník na francouzskou literaturu 19. století, rozebírá dílo Jorise Karla Huysmanse, spisovatele, který se uchýlil do kláštera. Tímto směrem k jakémusi obecnému transcendentnu se rozvíjí celá první polovina až dvě třetiny knihy a s ní i její hrdina. Jenže pak se cosi změní. Když se hlavní postava románu po dvoutýdenním pobytu ve významném křesťanském poutním místě v Rocamadour loučí s černou madonou, ucítí jakousi duchovní sílu, jakési vlny. Tato chvíle vzrušení ale rychle pomine, a když hlavní rdina dojde na parkoviště, už si připadá opět sám a zoufalý. Pozdější konverzi k islámu si zvolil stejně jako celá Francie zcela dobrovolně, a to z racionálních, možná až utilitárních důvodů. Islám mu připadal přesvědčivější ve svém otevřeném pojetí života na pozemském světě než křesťanství a jeho sebemrskačství. Impuls tedy nepřišel z vnějšku, nebyl žádnou konspirací, ani invazí, jak by mohlo napovídat slovo "podmanění", ale naopak představoval prostý výsledek hledačství plynoucího ze ztracenosti. Šlo mnohem spíše o vnitřní "podrobení se", "odevzdání se" nebo ještě lépe "poslušnost" čemusi transcendentálnímu, což jsou přesnější významy slova "soumission".

Vypravěč se jmenuje François. Toto tradiční, dnes již velmi řídce užívané jméno zazní v celém textu asi jen třikrát, přesto je důležité. Je odvozeno z latinského pojmenování pro člověka pocházejícího ze země Franků, případně ještě dále proti proudu času ze země svobodných lidí. Kniha dodržuje přísnou "já" formu a je složena z osobních až intimních reflexí vypravěče, které jsou zhuštěny do poměrně krátkého časového, byť ne úplně souvislého úseku. Dlouhá souvětí dělená čárkami, středníky, dvojtečkami a pomlčkami, jakoby simultánní zápis myšlenkového toku, to je způsob pro Houellebecqa typický a velmi působivý. Druhou významnou složkou textu je několik dlouhých a obsáhlých rozhovorů mezi čtyřma očima. Toto vše je obaleno až rituálními popisy pokrmů a sexuálních praktik, které vypravěč konzumuje. V obou souvislostech lze použít právě toto sloveso.

Ztráta svobody

François napsal před patnácti lety vynikající disertaci. Svůj doktorát strávil chudobně a asketicky, takřka stále sám, ponořený do Huysmansova díla. Žil v jednopokojovém temném bytě, který nazýval jeskyní. Přesto, když se ráno po skvělé obhajobě své disertace probudil, první věc, která ho napadla, byla myšlenka, že ztratil "něco neocenitelného, něco, co už nikdy nenajde: svou svobodu". Stane se univerzitním učitelem, byť nikdy učit nechtěl, nechává se vést okolnostmi. Svůj život tráví mezi knihami, přednáškami o francouzské literatuře devatenáctého století, krátkodobými vztahy založenými především na sexu, lahvemi alkoholu a indickým, marockým nebo japonským jídlem. Kniha po tomto úvodním vtažení čtenáře do vypravěčova života zaostří na konec letního semestru v roce 2022, na období těsně před prezidentskými volbami.

Do druhého kola prezidentských voleb postoupí kandidát Muslimského bratrstva Ben Abbes a šéfka Národní fronty Marine Le Penová. Pravolevé spektrum, pilíř francouzské páté republiky a evropské demokracie, se únavou materiálu rozpadá. Po krátké vlně násilí vyvolané především členy identitářského hnutí, jakýmisi proto- či klero-fašisty, o jejichž propojení s Národní frontou se trvale spekuluje, zvítězí v druhém kole Ben Abbes za podpory socialistů i středopravých stran. Ženy takřka ze dne na den prodlouží sukně a přestanou nosit kalhoty. Spíše samy od sebe než kvůli nějaké represi. Masivně opustí trh práce, díky čemuž nezaměstnanost klesne na nulu. Tolik mediálně propíraná předměstská kriminalita zmizí. Je povolena polygamie. Françoise tyto změny ale míjí. Ojedinělou ranou, která ho zasáhne, je odchod jediné ženy, kterou asi skutečně miloval, přestože si společnou domácnost s ní nikdy nedovedl představit, stejně jako s žádnou jinou ženou. Myriam je židovského původu a se svými rodiči odchází do Izraele, dokud se situace ve Francii neuklidní. François se nudí, je osamělý a přemýšlí o sebevraždě.

Vláda Ben Abbese ale není vládou teroru. Naopak. Nový model je úspěšný a do Evropy začínají být integrovány i země Maghrebu. Všechny univerzity jsou zprivatizovány, Sorbonnu koupí saúdskoarabský princ. François odchází do štědře zaplaceného předčasného důchodu. Vlastně úplně neví proč, ale učit ho nikdy nebavilo a o konverzi k islámu zatím nepřemýšlel. Po několika měsících je ale k návratu přesvědčen rektorem, který se o islám zajímá dlouhodobě a politickou změnu vítá. François zjišťuje, že islám je pohodlnou odpovědí na mnohé existenciální i společenské otázky, jež si odjakživa kladl. Vrátí se na univerzitu, jeho plat přesahuje deset tisíc euro měsíčně, přemýšlí o tom, jaké ženy mu budou přiděleny do manželství, je šťastný nebo minimálně smířený.

Fikce nebo skutečnost?

Michel Houellebecq se vytrvale zříká zodpovědnosti za interpretace svého díla. Považuje se za spisovatele, nikoliv intelektuála. Ale k politickému vytěžení jeho knihy nevyhnutelně dochází, i proto, že poskytuje rozhovory a v nich spíše posiluje toto vábení mísit text se skutečností, než že by se mu zuby nehty bránil. Francouzský premiér řekl, že současná Francie není Francií ze Soumission, Houellebecq na to reagoval poznámkou, že to, co Manuel Valls vidí jako Francii, není jeho Francie. Marine Le Penová zase prohlásila, že kniha je sice fikcí, ale může se docela brzy stát skutečností. Michel Houellebecq ji pobídl, ať zkusí knihu využít, což znělo spíše jako varování než rada.

Houellebecq v knize každopádně pracuje s jednou velkou fikcí, a tou je homogennost skupiny lidí, kterou nazýváme muslimové. Je si toho plně vědom, jde o účelovou spekulaci. Přesto v jednom z rozhovorů řekl, že ve Francii se muslimové nachází ve schizofrenní situaci, protože zatímco hodnotově spadají ke krajní pravici, politicky tam pro ně není místo. Zastřelený šéfredaktor Charlie Hebdo přezdívaný "Charb" se v roce 2011 po útoku molotovovým koktejlem na redakční místnosti týdeníku rozezleně obořil na ostatní média, která začala ztřeštěně požadovat vyjádření a omluvy za tento incident po představitelích tak zvaných "umírněných muslimů" a jejich asociací. Charb, dlouholetý volič francouzské komunistické strany, tehdy prohlásil, že ve Francii žádní umírnění muslimové nejsou, jen lidé muslimské kultury, kteří slaví ramadán tak jako on své ateistické Vánoce, a nemají nic společného s "patnácti magory", kteří potřebují projevit svou nenávist. Právě tuhle chladnou střízlivost jako by Houellebecq v Soumission ztratil. Je to legitimní, jde o fikci, ale kniha tím přichází o vlastnosti, kterých si bylo možné vážit třeba v Rozšíření bitevního pole, kde užitečně dekonstruoval a otvíral pojmy jako rasismus. V Soumission je spíše zamlžuje. Vypravěč vidí spásu Západu ve víře, ostatně tak jako Houellebecq, který se minulý rok musel vyrovnat s úmrtími několika svých blízkých a přestal být agnostikem. Druhá rovina knihy těžící z tématu islámu není dotažená, stejně jako velmi povrchní a spíše hospodská kritika feminismu.

Oui, oui, oui, je suis Charlie

Přitom právě teď je potřeba více než kdy jindy myslet, číst i psát přesně. Poloprázdný slogan "Je suis Charlie", který funguje jen díky momentálnímu entuziasmu a do něhož se, vedle anarchokomunistické redakce Charlie Hebdo a Houellebecqa hledajícího víru, vejde i francouzský socialistický premiér, který pomalu ale jistě demontuje francouzský sociální systém, nebo turecký předseda vlády, nejsou návodem k dlouhodobě udržitelnému stavu. A společným jmenovatelem není ani tak zvaná absolutní svoboda slova, protože nic takového neexistuje. Jen si uvědomme, pod jakým finančním tlakem vzniká většina mediálních informací. Pojem svobody slova a další klíčové hodnoty demokracie je potřeba znovu vyjednat. Houellebecq k tomu svým posledním románem sice vybízí, ale vzápětí couvá. Stačí to?

Michel Houellebecq: Soumission. Flammarion, Paris 2015.