Exegi monumentum (2. část)
Dokončení recenze na knihu Michaela Žantovského nazvanou stručně Havel.
Václav Havel předlistopadový, nonkonformní intelektuál šikanovaný režimem, vyznívá v Žantovského knize jako osobnost rozporuplná a chybující, ale právě proto bezesporu sympatická. Když však dojde na období, v němž Havel jako hlava státu aktivně tvořil politiku, narážíme na mnoho sporných momentů, které by si zasloužily důkladný rozbor z pera přímého aktéra; bohužel záhy zjistíme, že autor má ve všem až příliš jasno na to, abychom se od něj dozvěděli něco opravdu nového. (Navíc, jak dokumentuje Jiří Suk – viz zde –, při tom, kolik pramenů Žantovský ve své publikaci cituje, se v chronologii sametového převratu mýlí až příliš často.)
Byl jsem při tom
Žantovský byl jako tiskový mluvčí Havlovi dlouhá léta nablízku, účastnil se řady jednání a zahraničních cest. Je tedy logické, že svoji osobu nemohl v textu utajit. Někdy je to vtipné, někdy spíše únavné, jako stále se opakující „veselé historky z natáčení“, pojednávající hlavně o tom, že při státních návštěvách byli hostitelé sice okouzleni Havlovou osobností, ale znatelně menší nadšení v nich vyvolávala jeho kuřácká vášeň. (Malá aktuální odbočka: současná hlava státu také vyznává názor, že uzené plíce vydrží více, ovšem její někdejší extempore s popelníčkem novináři s gustem zesměšňují dodnes. Je to důkaz toho, že Havlův šarm a noblesu jeho nástupci postrádali, ale i toho, že v českých médiích stále platí „quod licet Iovi non licet bovi“.) V pasážích psaných v ich-formě vystupuje Žantovský jako člověk mimořádně předvídavý a nepostradatelný, suverénně a přitom zcela nezištně se pohybující v nejvyšších patrech politiky, až to může sarkastickému čtenáři připomenout poručíka Duba, který o všem mluvil už před válkou s okresním hejtmanem. Je to však zlidšťující prvek: sklon zveličovat své zásluhy míváme občas všichni a je úlevné vidět, že vůči němu nejsou imunní ani psychologové.
Je asi pro Havla charakteristické, že coby čerstvý prezident si do svého týmu poradců vybral převážně lidi z prostředí takzvané šedé zóny: bylo to tehdy potřebné jako vstřícné gesto vůči nedisidentské většinové společnosti. Zároveň se ovšem dalo očekávat, že tito spolupracovníci k němu budou loajální, protože nikdo z nich nemá potřebu mu konkurovat. Leckdy však proto hlavě státu v radikálně se měnících poměrech scházela kvalifikovaná oponentura: nové osazenstvo Hradu se zpravidla spokojilo s tím, že patří k vítěznému týmu, a nic víc neřešilo.
Počátkem devadesátých let se Havel projevoval autorovými slovy coby „prezident rock’n’rollu“ (ačkoli na něj Žantovský prozrazuje, že jeho vkus byl v podstatě konzervativní: proti perzekuci Plastic People protestoval z hlediska vyššího principu mravního, ale v soukromí poslouchal sentimentální country-pop), byla to doba euforická a bezstarostná, v níž hlava státu zároveň působila jako režisér velkého happeningu, jehož cílem bylo odčarovat ponurou státní moc. Místy se šlo bohužel do opačného extrému. Dost lidí bylo upřímně vyděšeno z nových kulturních ikon jako Frank Zappa nebo Allen Ginsberg – a zdaleka nešlo jen o konzumenty Dietlových seriálů. Živě si vzpomínám, jak při Zappově návštěvě zpovídala Československá televize tehdejší americkou velvyslankyni Shirley Temple-Blackovou; ta ani s vynaložením veškerého šarmu a diplomatických zkušeností nedokázala zakrýt rozpaky nad tím, že je zde s oficiálními poctami přijímán člověk, kterého každý slušný Američan považuje za naprostého exota. Podobně kuriózním hostem se stala Jane Fondová: její orgasmická scéna z filmu Barbarella byla sice v živé paměti i po více než dvaceti letech, ovšem salonně levičácké proklamace znuděné milionářské paničky nebyly zrovna tím, po čem by postkomunistický národ prahl.
My jsme ten správný tým
Je-li Žantovský nelítostně otevřený v zobrazování Havlových lidských slabostí, jeho politické názory a činy naopak přijímá převážně nekriticky. Polistopadové události v podstatě rozděluje na dvě skupiny: ty dobré byly Havlovou zásluhou, ty špatné proběhly navzdory němu, jako důsledek intrik prezidentových protivníků. Samozřejmě, že do vysokých stromů uhodí blesk vždy nejdříve a Havel jako symbol polistopadového období byl přinucen nést odpovědnost i za věci, které stěží mohl ovlivnit. Snad jediným, co Žantovský Havlovi opravdu vyčítá, je to, že energičtěji neprosazoval zavedení většinového volebního systému. (Zde hraje roli spíš autorovo anglofilství než reálný odhad situace; ve skutečnosti by většinový systém sotva zabránil některému postkomunistickému nešvaru, stačí se podívat, jaké „osobnosti“ mohou být dnes zvoleny do Senátu.)
V podání Michaela Žantovského stojí proti vícerozměrnému Havlovi jako protihráči pouze zběžně načrtnuté karikatury, ať je to Alexander Dubček, Emanuel Mandler nebo Václav Klaus. Nejde o to, že by člověk dotyčným nějak zvlášť fandil, podstatné je, že Žantovský nás už předem instruuje, na čí straně tehdy byla pravda. Setkáváme se s typem myšlení, které už za minulého režimu v souvislosti s Havlovým pojetím politiky kritizoval filosof Petr Rezek, tj. s neschopností oddělit osobní morálku od praktického výkonu moci, v jejímž důsledku jako by byla mravní autorita automaticky zbavena možnosti se v čemkoli konkrétním mýlit. Tato mentalita vedla na počátku Havlova prezidentství k častému sklonu obcházet demokratické instituce a vládnout prostřednictvím elektrizujících veřejných vystoupení o temných slušovických žilkách a podobně.
Havlovi kritici se však ve skutečnosti nerekrutovali jen z řad nacionálně bolševické lůzy, která Havla nenáviděla jako představitele otevřené společnosti. Postupně své výhrady vyjadřovali i lidé, kteří při něm stáli v dobách pronásledování, například Stanislav Milota. Rozpor mezi vzletnými proklamacemi a konkrétními činy začal zkrátka být časem až příliš viditelný. Člověk, který v roce 1989 dokázal slovy Bohumila Hrabala „omladit celý národ“, se unaven politickými rozmíškami i vlastními zdravotními problémy změnil v to, čím nikdy být nechtěl: symbol s gloriolou tatíčka, odtržený od skutečných problémů země. Ostatně řadě lidí spíš než Havel vadila masmediální sekta havlistů, které dosud až příliš evidentně chybí velkorysost a sebeironie Havla samotného. Mnohdy se Havlovým jménem zaštiťovaly polopravdy povýšené na axiomy, jakým se sám ve svých hrách vysmíval. Například výrok „Na Rusy platí jedině síla“ svým předpojatým pseudoznalectvím nápadně připomíná výklady otce Pludka ze Zahradní slavnosti: „Jediná země, která nepotřebuje střední vrstvy, je Japonsko, protože jedině Japonců je dost i bez středních vrstev. Neuvědomíme-li si včas dějinnou úlohu středních vrstev, přijdou Japonci, kteří střední vrstvy nepotřebují, vytlačí je z dějin a pošlou do Japonska.“
Opoziční intelektuál zkrátka vidí věci z jiné perspektivy než hlava státu. Nebylo by férové to Havlovi vyčítat, všichni máme sklon vytvářet si názory na základě vlastního postavení a lidí, jimiž jsme obklopeni. Ale nemá smysl si to ani zastírat. Havel pozdního období značně připomínal spisovatele Vaváka ze hry Anděl strážný, který byl připraven o uši, aby neslyšel nic, co by mohlo negativně ovlivnit jeho optimistické psaní.
Nejde jen o podivný způsob privatizace, zde opravdu nemá smysl nasazovat Havlovi psí hlavu, jak se dnes rádo činí zprava i zleva. Žantovský má nepochybně pravdu, že ekonomická transformace byla výrazně ztížena tím, že u nás bylo za vlády KSČ (diletantské a bezohledné jakobínství je už jakýmsi historickým prokletím českých politiků za každého režimu) na rozdíl od okolních zemí zestátněno úplně všechno. Je však také férové poznamenat, že československá ekonomika v roce 1989 pořád ještě víceméně fungovala, země se nepotýkala s gigantickým zahraničním dluhem jako Maďarsko, se spirálovitě rostoucí inflací a nezaměstnaností jako Jugoslávie nebo s nedostatkem základních životních potřeb jako Polsko. Z dnešního pohledu je přece jen obtížně pochopitelné, jak lehkověrně přijali obvykle hyperkritičtí humanitně zaměření intelektuálové Hayekovy vývody o tom, že demokracie a kapitalismus je vlastně totéž (asi jako hodinky a holínky, oboje se přece natahuje).
Žantovský však nejspíš vyvolá polemiku, co se týče jeho triumfalistické interpretace Havlovy zahraniční politiky: a to nejen u nás. Lidé, kteří se v Americe zajímají o Havla, zároveň bývají dost kritičtí vůči prezidentování George W. Bushe a těžko chápou, proč jeho zahraniční vojenská dobrodružství snad žádný světový státník nepodporoval tak energicky jako právě pacifista Havel. Jakkoli je historickými zkušenostmi vysvětlitelné, že Havel chtěl mít USA v roli světového četníka, jen stěží lze vyložit jeho slepotu k tomu, že tento četník zjevně neměří všem darebákům stejným metrem a že jeho zákroky prakticky nikdy nevedou k obnovení zákonnosti. Žantovský přičítá tyto postoje syndromu „mnichovské“ zkušenosti, kdy se malý demokratický stát stal předmětem velmocenského handlu, a proto je nutno zakotvit střed Evropy v systému globální bezpečnosti. Bohužel, mnichovská paralela časem ztratila na přesvědčivosti. Praxe označovat protivníka za ztělesnění absolutního zla a jakýkoli kompromis s ním za hanebnost má dvě úskalí: jednak mezinárodní napětí nijak zvlášť neuvolňuje, což vidíme dnes a denně, jednak je nepoužitelná v situaci, kdy narazíte na soupeře vyšší váhové kategorie.
Když Žantovský obhajuje zásah NATO proti Jugoslávii a zmiňuje „koalici domácích i zahraničních odpůrců intervence, sahající od izolacionistických konzervativců přes stoupence chladné reálpolitiky až po zastánce konspiračních teorií na extrémní levici“, zapomíná na čtvrtou skupinu, tedy na nás, kteří jsme neměli o Miloševičově režimu žádné iluze, ale přece jen nám vadila suverenita, s níž supervelmoc násilím nutí k povolnosti nepoměrně menší a chudší stát, navíc tradičního českého spojence. Pokud nezištnost zákroku dokumentuje tvrzením „maličké, nedůležité Kosovo, které nemělo pro Západ žádnou zjevnou strategickou či hospodářskou důležitost“, pak je zřejmě americká generalita padlá na hlavu, když dosud udržuje v takovém zapadákově základnu Camp Bondsteel se sedmi tisíci vojáky. A označit Slavoje Žižka za „post-stalinistického myslitele“ je zkrátka a dobře faul, zpochybňující Žantovského jako účastníka seriózní debaty.
Autorovu fascinaci Havlovou osobností je samozřejmě nutné respektovat. Zároveň je však patrné, že kniha je vyznáním muže, jenž má řadu důvodů si polistopadové období idealizovat. Zajímavý je názor Pavla Kosatíka, který vidí v Žantovského vyprávění Havlových osudů paralelu s příběhem „amerického snu“ – a do této beletrizace se bohužel nevejdou pochybnosti a nejednoznačnosti. Kniha je příběhem muže, který zanedbaný sovětský satelit proměnil v pevnou součást západního světa a spolehlivého amerického spojence, přičemž doma sklízel hlavně nevděk. V době, kdy kdejaká kádrová rezerva lamentuje nad ukradenou revolucí, je jistě dobré připomínat to pozitivní, co Václav Havel přinesl. Kniha je důstojným holdem zemřelému příteli: už to je při současném kultu negativismu třeba ocenit. Zhodnotit Havla a jeho éru sine ira et studio bude muset někdo jiný.
Michael Žantovský: Havel. Argo, Praha 2014.
První část článku si můžete přečíst zde.