V kosmický prach se obrátíš
Přestože je dobrým zvykem recenzovat výstavu, která dosud trvá a čtenář ji tedy může navštívit, výstava Hvězdný prach, ukončená před dvěma týdny, mi zůstala nutkavě usazená v hlavě, tématy i zvláštní soudržností prací pěti generačně spřízněných umělců, proto bych se výjimečně rád vrátil do března.
Jednoznačným přínosem návštěvníkovi galerie Alternativa je tři roky staré rozhodnutí sestavovat program na základě výběrového řízení. Prostor, který Oblastní galerie Vysočiny vyčlenila pro „mladé či nezavedené umělce“, tak sice už netrvá na mládí či relativní neznámosti autorů (tato premisa byla ostatně porušována i dříve), ale prakticky tu, hrubě řečeno, nenarazíte na špatnou výstavu. Řečené platí i pro Hvězdný prach. Vystavující jsou absolventi vysokých uměleckých škol, shodně narození v roce 1973, takže na výtvarné scéně se nepohybují nijak krátce. A nebýt toho, že expozice již byla deinstalována, výstavu bych vám doporučil k návštěvě.
Jak souvisí houba s hvězdným prachem? Betonovou houbu Tomáše Polcara umístěnou hned ve vstupu do galerie považuji za klíč k tématům, přestože při prvním „čtení“ výstavy mě nevyprovokovala k výraznějšímu zastavení. Nevyprovokovala je příhodné slovo, výstava je totiž zcela neinvazivní, žádný přímočarý atak, šok, instalace nás nevtahuje do hádky o povaze, roli nebo zprostředkování umění. Částečně je to snad způsobeno její řídkostí, pětice autorů se roztáhla do pěti místností, takže dochází jen k minimální přímé konfrontaci prací. Ale především proto, že to podstatné, tepající, se neodehrává v prvním plánu, ale na periferii, na pozadí, pod povrchem.
Právě jako u houby. Skutečná houba působí skryta pod krycím jménem podhoubí, z něhož houbař odřezává jen rašící údy pohlavních orgánů, znaky časovaného sebezáchovného procesu, plánovaná vzkypění existence. Něco se děje námi nepozorováno, a přitom významně ovlivňuje námi pozorovanou skutečnost.
I na houby stále usedá kosmický prach. Námi nepozorovaný návštěvník z vesmíru. Málem bychom zapomněli, do sebe zahleděni, že i my jsme vesmírem, že i na nás se v kosmu práší. Každý rok se na Zem snese přibližně čtyřicet tisíc tun kosmického prachu, z asteroidů a zbytků ocasů prolétnuvších komet. Zcela mikroskopické nepozorovatelné zrnko je nám připomínkou obrovského provozu, makrokosmu. I malé je odrazem velkého řádu, statický úlomek odkazem na dynamický pohyb, aktuální čerstvý nález stopou dávné historie.
Povrchem pasivní díla Hvězdného prachu a pečlivá minimalistická instalace směřují naši pozornost k rozjímání nad procesem existence ve vymezeném prostoru, nad jejím fungováním a lidským tápáním.
Houby, latinsky fungi, jsou vhodným příměrem takového fungování. Jejich erekce jako by představovala mytické spojení země a nebe s významem počátku, propojení i regenerativní schopností, obsahují plodnou horizontálu podhoubí stejně jako tvořivou vertikalitu plodnice, demonstrují důležitost skrytého a vyjeveného. Falický symbol směřující ze země směrem k nebi se opakuje, snad ještě didaktičtěji, i v Krystalu Dagmar Šubrtové – jako rostoucí hornina z nitra země směrem vzhůru dochází symbolického spojení s nebem ruční výšivkou motivu hvězdné oblohy, vesmíru, na svém povrchu. Ručním vyšíváním, které je na první pohled přehlédnutelné, autorka podtrhuje dlouhodobost krystalizace horniny stejně jako utváření vesmíru; je opět ukazatelem fungujícího procesu, který přesahuje naši trpělivost, naše pozorovatelské schopnosti, naše vědomí. Jeví se nám tudíž jako mimochodný. Tak jako Šubrtová drobnou výšivkou, tematizuje i Tomáš Polcar proces růstu nejen narací motivu houby, ale také její formou – socha je vršena, skládána z jednotlivých betonových odlitků, dílů, které se rodí až poté, co předešlý díl dozraje, a na něj pak reagují. Houba není odlita jako celek, roste skutečně v čase.
Možná paradoxně nejvýraznějším motivem pasivní, neinvazivní, minimalistické, meditující expozice je pohyb. Díla se nechávají odhalit teprve setrváním, teprve druhým čtením. Pohyb je tedy zahrnut již v samotném vnímání diváka.
Pohyb je vizualizován v procesu růstu houby i krystalu, pohyb se objevuje v plynutí řeky Lady Semecké, které se v zásecích času a vrypech našich pohledů mění v nekonečný sled proměnlivých teď, nejistých statických obrazů, pokusů o zpřítomnění, odžití záblesků, které, podobně jako světlo či zmíněný prach z ocasů komet, v momentě vnímání již dávno patří minulému, a přesto právě začíná měnit naši přítomnost. Plynutí jako znění modlitby tak křehké v pomíjení zvuku, v jeho neúprosném ukončení v čase a současně v představě znění, která se naopak vyznačuje permanencí, nekonečností zpěvu, opakujícím se zurčením řek roztáčených modlitebních mlýnků. Hranice neuchopitelného momentu a neuchopitelné věčnosti?
Semecká netěží z Kabaly, esoterických nauk či okultismu, strávila několik let v Japonsku, to, co jsme výše označili jako řád zrcadlení malého ve velkém a velkého v malém, si tedy v jejím případě označme hříčkou o dvou koncích jedné hole. Autorka studovala v ateliéru skla Vladimíra Kopeckého – řeku tvoří skleněné tabulky se strukturou vytavenou mlžnými shluky, trhajícími se opary a chvěním proudu. Jejich horizontální instalace na zemi nepůsobí polopaticky, možná krade pozornost jednotlivým kouskům proudu, ale celek umocňuje. Mimo jiné velmi významotvorně právě nelpěním na pozorování detailů, přestože právě k tomu Semecké jemná technika svádí.
Markéta Váradiová nevystavuje nic menšího než symboly všech živlů i jsoucna samého vyjevené matematickým řádem Platónských těles. Umístění mnohostěnů na měkké polštářky situaci nijak nezlehčuje. Ale přestože zrcadla byla v umění využita snad ve všech myslitelných polohách, jejich aplikace na plochy vystavených mnohostěnů vytváří podnět ke znejišťující hře. Platónská tělesa jako vrchol symetrie odhalují řád světa, jejich podobu nalézáme v přírodě v krystalech soli nebo molekulách methanu, Johannes Kepler jejich prostřednictvím představoval odlišné vzájemné vzdálenosti planet, jsou fungujícím abstraktem, demonstrací procesu poznání, nosí jméno velkého filosofa. Pětice (odpovídá počtu těles) je současně symbolem člověka. Efektem zrcadlových ploch dochází jednak k tomu, že tělesa v sobě zrcadlí celý okolní prostor, což důstojně odkazuje k jejich obsahu. Ale z pozice pozorovatele-empirika vlastně tělesa celý okolní prostor lámou, křiví, deformují, je to vtipná hra, tak jak to u zrcadel bývá, při níž se k sobě skládají kusy světa jako nahodilá (nebo hodící se?) koláž. Nebo s větší mírou sarkasmu naopak koláž nenahodilá, neboť vycházející z božského řádu symetrie.
Ilustrace Apokalypsy Ilony Staňkové ve výstavě možná zbytečně nacházejí dvojí způsob prezentace – nejprve na zdech jednoho z výstavních sálů, jako klasické grafitti přes šablonu, podruhé ve sklepním prostoru, kde dosahují povahy environmentu, prostorového díla, vstupem fenoménu tmy, v níž se divák pohybuje a z níž se mu vynořují chvějivá vidění svatého Jana a Ilony vyvedené fluorescenční barvou, i spolupůsobením zvukového záznamu čtení patřičných biblických pasáží. Meditativní nahlížení světa, fungování jeho podhoubí i nadstratosférických výšin v rovině ontologické a gnozeologické tak Staňková uzavírá Apokalypsou právě tak, jako Apokalypsa sama uzavírá cestu světa, evokuje příběh, jenž se její existencí naplňuje, řeku, která vtéká do moře nebo vysychá – transformační proces. Je to v pohybu, lze se ještě spasit? Prach jsi a v kosmický prach se obrátíš. Přestože je řeč o stylu grafitti, neční zde tradiční problém konfrontace s umělým galerijním prostředím. Forma sem není zavlečena z ulice, autorka zvolila nástřik na zeď přes šablonu, jako samostatný koncept pro výstavní prostor. Ilustrace mnohde ve zdařilé tvarové redukci ctí podhoubí a srší výtrusy.
Umění není bytí, ale dění, můžeme říci s filosofem a estetikem Theodorem W. Adornem, což se vztahuje zejména k neexistenci jasně daného předmětu zkoumání. Ztrátou výlučného postavení v napodobování skutečnosti se umění začalo blížit filosofii. Svůj předmět pak hledá, objevuje, hledá. Filosofické spisy se obvykle nevyznačují humorem, nadsázkou ani sarkasmem. Dominující vážnost až závažnost mě ale překvapila v expozici Hvězdného prachu. Zopakoval jsem si tedy poučku, že dílo dokončuje teprve divák, a kál jsem se za svou vážnost, až jsem tu na první pohled velmi pevnou konzistentní výstavu rozložil na autorské díly, a vida, všechny mají potenciál nějakého zlehčení. Zdá se, že vzájemné významové souvislosti artefaktů a jejich promyšlené až posvátné umístění do prostoru, tedy právě to, co jsem v prvním čtení výstavy vnímal jako výrazné pozitivum, nyní lehce skřípe mezi zuby. Ale třeba je to jen starý nešvar, vidět v takové čisté meditativní instalaci potřebu nějakého obratu, nějakého znesvěcení, které by to posvátné vyneslo o to přesvědčivěji.
Hvězdný prach. Galerie Alternativa, OGV, Jihlava, 20. února – 22. března 2015.