Fejeton Domov

Komplikované svátky

Obrázek nebo fotografie#13829

Fejeton velikonoční.

Potřeba všelidového svátku v lidech je. A tak před Velikonocemi, které jsou svátkem pro menšinu, vykonaly desetitisíce Pražanů i nepražanů pouť do kasáren na Ruzyni. Za americkými vojáky. Dopravoval jsem se v ten den autobusem do práce poblíž. Vypadalo to, že se do ruzyňských kasáren sjíždí celá Praha. A určitě si o tom v následujících dnech celá Praha vyprávěla.

Leckdo byl překvapený, že proti přítomnosti amerických vojáků nikdo neprotestoval. Jenže protest se tu přesto konal, jen zůstal víceméně nepovšimnut. Velký shon lidu na podporu amerických vojáků se odehrával na počátku velikonočního Svatého Týdne. A byl, ač zřejmě neuvědomělým, protestem proti křesťanské myšlence nenásilí:

 

„Ten, kterého políbím, je Ježíš. Toho se chopte,“ řekl Jidáš vojákům. Pak přistoupil k Ježíšovi a políbil ho. Vojáci je obklíčili.  

Ježíš se nesnažil uprchnout nebo se bránit.

Ale Petr vytáhl meč a uťal pravé ucho veleknězovu služebníkovi Malchusovi. 
„Dej svůj meč zpátky do pochvy,“ řekl Ježíš Petrovi. Dotkl se mužova ucha a uzdravil ho. 

Účastníků promilitaristické demonstrace bylo opravdu hodně. Ani pražské kostely si ale na neúčast věřících na bohoslužbách o Velikonocích nemohou stěžovat. Kdyby tolik lidí přicházelo každou neděli, muselo by se postavit mnoho nových kostelů, aby se do nich všichni farníci vešli. Ale ono to s účastí během roku není tak horké, a tak se po roce 1989 příliš nových kostelů v Praze nepostavilo.

Velikonoce jsou svátky jistě komplikované a většině lidí – i mně – je pochopitelně bližší svátek narození malého dítěte o Vánocích než Ukřižování a Zmrtvýchvstání. Přičemž je to složité už od začátku, už od čtvrtečního zatčení Ježíše:

 

Potom se obrátil k velekněžím.
„Proč jste se vydali s meči a holemi pro mne jako pro zločince?“
Nedostal žádnou odpověď. Vojáci se ho chopili a vedli ho do veleknězova paláce. 
Všichni jeho učedníci utekli a opustili ho.

Ano, je to komplikované. Jedno staré úsloví říká, že hlas lidu je hlas Boží. Je za tím úslovím naše česká poťouchlost? České rovnostářství? Nicméně hlas českého lidu nepochybně zazněl, a to v kasárnách na Ruzyni.

Nebylo by dobré vyhrazovat toto úsloví pouze Čechům a Moravanům. Údajně vzniklo jako zkomolený citát z dopisu Alcuina z Yorku Karlu Velikému v 8. století. Alcuin z Yorku původně napsal: „Nenaslouchejte těm, kdož tvrdí, že hlas lidu je hlasem Božím; vždyť zběsilost davu je vždy velmi blízka šílenství.“  

Ale jak ukončit tento krátký fejeton? Konstatováním, že Velikonoce jsou za námi a armáda a válka jsou věčné? Anebo poukazem na to, že věci tohoto světa jsou pomíjivé: „Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, co člověku nikdy ani na mysl nepřišlo, to Bůh připravil těm, kdo jej milují.“

Ne, nevím, jak ten fejeton ukončit. Je to na mě komplikované. Stejně jako právě skončivší svátky. Vždycky se dokážu znova pořádně nadechnout, až když po mši zazní, zase po roce poprvé, prostý a hluboký nápěv: „Vesel se, nebes královno…“