Teolog, teolog, teolog
Ne, to se nezasekla gramofonová deska, jen chci upozornit, na který aspekt Husovy osobnosti se Martin Chadima, teolog, pedagog a husitský farář soustředil nejvíc. Přispěl totiž do „výroční“ (1415–2015) literární produkce knížkou s prostým titulem Mistr Jan Hus – a s podtitulem Člověk, teolog, mučedník.
Životaběhem betlémského kazatele se autor ve skutečnosti téměř nezabývá, ale je pravda, že rámec evropské i české situace na počátku 15. století v úvodu svého díla načrtává úsporně a srozumitelně. Více než dvě třetiny textu jsou ovšem věnovány Husovu učení a názorům, zejména o církvi a eucharistii. Není to ale obvyklý rádobyoriginální sumář – vlastními slovy převyprávěné myšlenky jiných, nýbrž bezmála regulérní čítanka z Husova díla i husovské literatury. Dlouhé citáty jsou velmi dobře vybrané, i když rychlé střídání stylů i pravopisu může někoho zaskočit. Můžeme si domýšlet, že zvolený způsob práce odpovídá pedagogickým zkušenostem i korektnímu přístupu Martina Chadimy k předchůdcům a autoritám. Výběr pramenů a úryvků je evidentně hlavním Chadimovým vkladem, přičemž vedle příjemných spojovacích pasáží se občas blýskne i přímočarý komentář nebo zhodnocení: „Jistě lze Husova slova číst wyclifsky, ale chce to značnou míru fantazie a zlé vůle“; „… obrací Hus svůj kritický osten proti samotné papežské instituci. Učiní to tak, jak je pro něj charakteristické: emotivně, prudce, vášnivě, sebedestruktivně.“; „… církev vedená pouhými lidmi, jakkoli vznešeně pojmenovanými, nemůže přemoci hřích a má stále tendenci odpadat od živého Krista k falešným modlám. Těmi modlami může být i organizace či instituce, nebo jakýkoli člověk!“.
Volba rozebíraných teologických témat má pochopitelně dobrý důvod: Hus byl právě kvůli svým článkům (dnes bychom spíše řekli tezím) o povaze církve, o predestinaci (předurčení ke spáse, popř. – tzv. prescitia – k zatracení), o učitelském úřadu církve (magisterium), o postavení papeže a konečně o eucharistii souzen a odsouzen jako kacíř.
Ačkoliv Chadima někdy až polopaticky vysvětluje rozdíl mezi realismem a nominalismem, jindy staví či rekonstruuje dosti komplikované myšlenkové konstrukce středověkých ekleziologických polemik. Jeho výklad lze sledovat i díky bohatému poznámkovému aparátu, sázenému naštěstí průběžně pod čarou, ale na druhou stranu je zřejmou výhodou, pokud čtenář ovládá středověkou církevní latinu. Mnohé citáty totiž nejsou přeložené ani přetlumočené.
„Mučednický“ oddíl knihy je analogicky především hutným výtahem z posledních Husových dopisů z Kostnice, ze slavné a podrobné bezprostřední relace Petra z Mladoňovic a konečně z Husova procesu od právníka a historika Jiřího Kejře (Vyšehrad 2000).
Můžeme ostatně doporučit, pokud někomu záleží na aspoň trochu rovnoměrném pokrytí celé triády z podtitulu recenzované knihy, aby si Chadimův rozbor Husovy teologie doplnil dalšími dvěma díly. Jednak zmíněnou Kejřovou knihou, jednak podrobným a přece čtivým životopisem Jan Hus. Život a dílo z pera zkušeného medievisty a husitologa Františka Šmahela (Argo 2013). Odkaz mistra Jana si podle našeho názoru takovou pozornost zaslouží, a to od všech přemýšlivých lidí, tj. i bezvěrců, jinověrců a samozřejmě od křesťanů všech denominací.
Martin Chadima: Mistr Jan Hus. Člověk, teolog, mučedník. Česká biblická společnost, Praha 2014.